Čekají nás odvážná rozhodnutí

Vydání: 2015/25 Na svěcení nového budějovického biskupa si lidé přivstali, 16.6.2015, Autor: Jiří Macháně

Církev přebírá majetek, spravuje ho, chystá se na jeho správu a převzetí, soudí se o něj. Plné ruce práce. Většinová společnost i věřící to pozorují. Často se zažitým pocitem neskutečného bohatství. Jaká je realita? Hovořili jsme s generálním sekretářem ČBK Mons. TOMÁŠEM HOLUBEM.
 
Odvážná rozhodnutí? Větší prioritou bude školství, nikoli oprava památek. Snímek autor
 
Co se vlastně momentálně děje s majetkovým narovnáním? Emoce utichly a zdá se, že je klid.
 
Zdání klame. Momentálně jsou všichni zavalení každodenní prací: přebírání polností, nové smluvní zajištění jednotlivých pozemků, kontrola nájemních smluv. Je to obrovská „piplačka“, která se děje s velkým zpožděním. Teprve teď se jednotlivé farnosti, diecéze a řády pomalu dostávají k tomu, aby si mohly říct: tohle jsme dostali, naše plány pro smysluplnou činnost jsou následující. Postupně věci přecházejí do majetku církevních právnických osob, všechno se kontroluje, v jakém stavu se majetek nachází. Rutina, o níž se nemluví.
 
Co má říct člověk, když se do něj sousedé pustí, že se šetří na důchodech, a přitom se hází miliardami na „to vaše narovnání“?
 
Objem peněz, které církev dostane na rok z tohoto narovnání, nepokryje ani dva dny vyplácených důchodů v České republice. Vidíte ten obrovský nepoměr, když si taková čísla postavíte vedle sebe? Teprve takové přirovnání dává poznat skutečnost. Z této perspektivy lze vidět, jak nepatrnými částkami může například církev pomáhat v sociální oblasti ve srovnání s možnostmi státu. Podobná srovnání lze nalézt na webu http://www.sluzbaverejnosti.cz/.
 
Církev je ale v očích většiny zkrátka majetná.
 
Ve společnosti je toto klišé zaseté hodně hluboko. Bylo totiž do čeho sít – a bohužel se to podařilo. Sklizeň této setby mohou kosit jedině zkušenosti jednotlivých lidí, kteří se setkávají se službou církve. Je to pro nás katolíky velká příležitost. Sám to zažívám, když připravuji snoubence nebo jsem nablízku lidem, kteří oplakávají své zemřelé. A co pak celá oblast sociální práce či školství… Jen na tom se vztah společnosti k nám bude postupně lepšit.
 
Církev je bohatá jednoznačně duchovně. Je strážkyní obrovského kulturního a hmotného dědictví. V oblasti financování služeb, které jsou od nás očekávány, jsme ovšem velmi chudí. Náš finanční potenciál ke všemu, co děláme, je nesrovnatelně nižší, než čím disponuje státní správa, od níž se to také očekává. Je to zvláštní ambivalence obrovského dědictví, za které máme zodpovědnost, a finančního potenciálu k dnešní službě, který je zoufale nízký.
 
Co peníze a nemovitosti z majetkového narovná-ní? Z nich nejsme bohatí?
 
Když vedle sebe postavíme zodpovědnost, kterou má církev za vlastní poslání – tedy pastoraci, evangelizaci, sociální práci a s tím spojená očekávání společnosti – jsou tyto prostředky jednoznačně zcela nedostatečné.
 
Ochota státní správy přispívat církvi a jejím organizacím na služby veřejnosti klesá. Kritikové narovnání se ozývají: „Já jsem to říkal, teď na to doplatíme, přestaneme dostávat všechny peníze na charitu.“
 
Já jsem to říkal také. Je to očekávatelná iracionální reakce, která bude, doufám, krátkodobá. Služba církve v sociální oblasti je něčím, co od ní stát chce a co si objednává. Církev v sociální a zejména charitativní oblasti dělá věci ze svých zdrojů a možností – a to je třeba zachovat a rozvíjet. A pak jsou oblasti, na nichž spolupracuje se státem – protože stát chce, aby mu v tom církev pomáhala. Pakliže stát najednou nechce, patří k realističnosti církve to přijmout a respektovat. Stát si to chce dělat sám. Velká část díla charity je vázaná na to, že ho musí chtít i stát. Pokud nechce, nejsme schopni to zvládnout sami.
 
Co vlastně církev chce a nechce v charitě nabízet?
 
Charitativní služba by měla být spojena s konkrétním společenstvím věřících lidí. Je to jedna z charakteristik Božího lidu. Odtrhne-li se charitní dílo od života víry jednotlivých farních i jiných společenství, ztrácí tento podstatný rys. Nastalá situace nás přímo volá k tomu, abychom si to jasně uvědomili. Druhou rovinou je zmiňovaný kooperativní model spolupráce se státem. Kdykoli stát řekne, že potřebuje pomoc církve a my toho budeme schopni, odpovíme, že ji chceme rozvíjet. Církev je otevřená. Nabízíme sociální bydlení, péči o lidi vycházející z vězení, hospice, oblast školství. Stojí tu tedy církev připravená spolupracovat, ale aby mohla do těchto věcí vložit svůj finanční, majetkový vklad, potřebuje na druhé straně partnera, který bude schopen kooperativní model dlouhodobě garantovat. Stát se to zatím učí, neumí to, protože jeho přístup v sociální oblasti jsou dotace, které jeden rok jsou a příští být nemusí.
 
Takže se ozývají hlasy o slábnoucí ochotě státní správy i samospráv přispívat církevním organizacím i na činnost, kterou by jinak stát musel zajistit sám.
 
Tak. A církev by měla být pravdivým partnerem, který v okamžiku, kdy slyší, že stát na tento kooperativní model není připraven, bude respektovat jeho rozhodnutí, s kým (ne)bude spolupracovat. Čas ukáže, že bez osobního a finančního nasazení ze strany církevního společenství bude stát velmi těžko hledat takto seriozního partnera. Je to na státu a samosprávách, aby zjistily, že tomu tak je. Nikoliv na nás, abychom je přemlouvali, to nemůžeme a nechceme dělat.
 
Církev nemůže nutit státní správu ani místní samosprávy, aby se chovaly rozumně. Církev bude sloužit lidem, ať už bude státní správa i samospráva jakkoli hloupá, či dokonce zlá. Dělali jsme to tak vždy. Církev si může vybrat oblasti, kterým se bude sama věnovat, na nichž bude mít zájem a bude na ně mít finanční prostředky z vlastních zdrojů, tedy i od věřících. Třeba toho budeme dělat nesrovnatelně méně, neboť na to nebudeme mít peníze. To se může stát.
 
Očekávání společnosti je ale velké. Prezident opakuje „hospice“. Lidé čekají, co všechno církev udělá. Nebudou pak nutně zklamaní, když církev řekne: když nechcete, nechtějte.
 
Nezbývá nám, než vysvětlovat. Musíme unést následky lží, které ve společnosti jsou a které se nám nepodařilo vymýtit. Církev musí mít sílu k odvážným rozhodnutím.
 
Co jsou odvážná rozhodnutí církve?
 
Například že naše větší priorita bude školství, a nikoli oprava památek. Zkrátka se nechá kostel spadnout.
 
Právě. Teď starosta řekne farnosti: „Jste bohatí, starejte se o kostel sami.“ Odnese tohle čas? Vystačíme si s trpělivostí? Jsme schopni lidsky unést, že teď není zájem a že naše trpělivost třeba jednou přinese své plody?
 
Dostáváme se k jádru věci. Je motivem našeho konání skutečně víra v Krista zmrtvýchvstalého? Je-li základem naší církve jen jakási rovina humanismu nebo filantropie nesená obecně lidskými city, nedopadne to dobře. Pokud je ovšem základem našeho společenství hluboká víra v Krista, který vstal z mrtvých a říkal: v druhém člověku vidíte mě samotného – určitě to dopadne dobře. Na tomhle se všechno láme a na tom stojí naše činnost. Stojí-li na Kristu, který přes všechnu bídu světa vstal z mrtvých a je vítězný, pak to uneseme. Jestli stojí na čemkoliv jiném, třeba na filantropii, která není vázána na víru, církve to neustojí.
 
Co může udělat řadový katolík, i kdyby nebyl ztotožněn s majetkovým narovnáním, pro to, aby církev byla ve společnosti braná tak, jak se uprostřed Evropy sluší, aby nesla Krista mezi lidi, aby dokázala sloužit?
 
Vezme do ruky exhortaci papeže Františka Evangelii gaudium (Radost evangelia), pak také Bibli a tužku a začne si podtrhávat důležité věci, žít podle toho a modlit se za to. Papež mluví o dospělém křesťanství, které je schopno s nadšením pro Krista sloužit a zároveň musí být každý ochoten přemýšlet o věcech již zaběhlých, zda slouží, nebo neslouží. To nás čeká. A žít naplno v prostředí, kde to není samozřejmostí – a hlavně z něj neutéct, nevystoupit. To je základní věc.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay