Čas ranních zpěvů za svitu lucerny

Vydání: 2017/48 Začíná nejkratší adventní doba, 28.11.2017, Autor: Jiří Macháně

Mráz maluje po oknech domů i aut, na obloze září hvězdy, ale svítání začne na východě už zakrátko ukrajovat ze tmy noci. V adventu je to čas rorátů, ranní bohoslužby s tradicí sahající až do středověku. Spojená je zejména se zpěvem unikátní liturgické hudby, o které hovoříme s muzikantem a hudebním historikem MICHAELEM POSPÍŠILEM.


Světla svíček v lucerničkách patří k atmosféře rorátů už po staletí. Snímek Jiří Grégr

Kde se vzaly roráty?

Je to vlastně běžná mše svatá, ale s výběrem zcela konkrétních textů písní na období adventu, začátku křesťanského roku. První zmínky nacházíme v době Karla IV. Už tehdy byly brzy ráno sloužené votivní mše. Známe je nejen z Čech, ale například v Krakově máme doloženu dokonce skupinu zpěváků, kteří měli zpěvy při ranních bohoslužbách na starosti – říkalo se jim „rorantisté“.

Latinské roráty lze v písemných zdrojích při pražské katedrále dohledat ve 14. století. Tyto latinské zpěvy přeložili do češtiny prvně husité a utrakvisté. Časem začali vkládat do bohoslužby písně, kterými se obec věřících Pánu Bohu jakoby hlásila: „Jsem tady, nezapomeň na mě.“ Chorální části najdeme třeba v českoskalickém graduálu z roku 1567. Melodie zůstaly původní – jako byly v latině, jen se k tomu přidaly české texty.

Část tedy zpíval chrámový sbor a v části se později přidávali všichni lidé v kostele?

Ve zpěvu se jako kyvadlo střídal sbor s chorálem, který lidé doplňovali zpěvem. Bylo to, jako by se dvě skupiny zpěváků v chrámu ujišťovaly o pravdách víry a Boží přítomnosti.

Co se týče textů, zprvu lidé zaměstnávali „dům paměti“, ale později vznikaly i zpěvníky. Podařil se mi poměrně unikátní objev: našel jsem v Polsku renesanční až ranně barokní český kancionál, jenž dokládá překlad nejen chorálu, ale i písniček, které jsou tam průběžně zpracovány dokonce jako čtyřhlas.

Je také docela zajímavé, že tyto zpěvy napasovali naši předci často na světské, třeba i pijácké, hospodské melodie. Nápěvy byly notoricky známé, ale dostaly nové duchovní texty. A staly se tak oblíbenými, že byla okamžitě zapomenuta ta původní slova.

Jak rorátní mše svaté vlastně vypadaly?

Začínaly, stejně jako dnes, velmi brzy ráno. Ve zmíněném Týnském chrámu mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní. Na venkově to pro mnohé znamenalo ujít třeba šest až deset kilometrů. Lidé se scházeli ke zpěvu už před bohoslužbou, spěch nepociťovali a proti zimě se uměli velmi dobře zařídit. Známé jsou obrazy žen se svrchními sukněmi vyhrnutými až k hlavě, aby si je netahaly sněhem. Nosily se podšité pláště, majetnější dokonce kožešinou. Zpěváci na kůru dostávali ohřívané, slazené a kořeněné pivo. Někdy do toho bylo zamícháno i vajíčko. Byla to vlastně taková polévka s alkoholem – trochu je rozehřála, otevřela cévy, a díky tomu vydrželi zpívat. Kostel býval plný, přicházela i vysoká šlechta. Máme doloženo, že například páni z Jindřichova Hradce, když nemohli být přítomni osobně, posílali na roráty své zástupce. Vždycky na jejich místě někdo seděl, klečel a zpíval.

I dnes chodíme na roráty s lampičkami a svícemi. Tehdy si ale lidé museli v kostele i po cestě skutečně posvítit.

Naše současnost je utopená ve světle. Ani si to neuvědomujeme, ale ještě relativně nedávno byla v ulicích i v krajině úplná tma. Ve středověku směl do ulic vstoupit pouze ten, kdo byl „vyzbrojen světlem“, aby se vědělo, že nejde potají a nekrade. Jakákoliv patrola ho jinak mohla zastavit, protože byl podezřelý. Když přišel věřící do kostela, potřeboval si posvítit i tam. Na lavicích byly za tím účelem kovové hřebeny a na ně se nabodávaly velké svíčky. Někde jsou lavice dodnes opálené, svíčka se totiž lepila i přímo na ně. Voskové svíce byly drahé, v běžné domácnosti se jimi nesvítilo, ale v kostele ano. Voskem se například platily pokuty za pozdní příchody na nácviky a zkoušky literátských bratrstev.

Podařilo se mi koupit v antikvariátu roráty opsané z roku 1846 pro jedno městečko na Nymbursku. Na jedné kreslené iniciále je zachycen kantor se žáky, jak zpívají a svítí si na noty. Leckde proto najdeme ohořelé noty, svíce se na ně prostě skácela.

První pokus vymýtit roráty ale překvapivě nemají na svědomí komunisté...

V 18. století se o to postaral Josef II. po nástupu na trůn. Navíc zrušil literátská bratrstva při chrámech a nechal rozprodat jejich majetek – tedy i zpěvníky a kancionály, které roráty kodifikovaly. Kniha, za kterou byste dříve koupili dvě vesnice, se najednou prodávala za zlatku. Naštěstí se našli chytří lidé, kteří je kupovali a vraceli na kůr. Po deseti letech Josef II. zemřel, na trůn usedl Leopold II. a roráty se vrátily v plné míře – zprvu jen trpěné, ale nikdo je už nezakazoval. Postupně se staly součástí občanské zbožnosti, která se tehdy nosila. V 19. století pak naši obrozenci vydali roráty tiskem, aby si je lidé mohli zpívat. Ale ani to vlastně nebyla tak žhavá novinka – na Starém Městě pražském se už v roce 1619 domluvily tři farnosti a kapesní formu rorátů vytiskly. Dohledat můžeme i hodně rukopisných verzí, opisů rorátů, aby si je mohli zpívat i doma.

Na začátku minulého století pak vznikl zpěvník muzikologa Dobroslava Vorla. Ale tak jako při regotizaci otloukli architekti z chrámů barokní ozdoby a udělali novou gotiku, tak stejně – v nejčistším úmyslu očistit roráty od pozdějších nánosů – je Dobroslav Vorel upravil a vytiskl tak, jak se nikdy nezpívaly.

Pak ale přišel jejich úpadek s nástupem komunismu.

Téměř zmizely, ale v některých kostelech se urputně zpívaly, lidé si tuto tradici nechtěli nechat vzít. V hlavním městě jsme za komunistů chodili na roráty ke sv. Havlovi, kde P. Jiří Reinsberg spolu s Bohuslavem Korejsem, který je doprovázel na kůru, tvořili spolu s dalšími výbornou partu. Byly to krásné chvíle, i když jsme tam měli každý takového „anděla strážného“, jak jsme říkali estébákům číhajícím ve tmě.

Roráty se opět zpívají a jejich obliba evidentně roste. Čím si to vysvětlujete?

Není divu. K čemu jinému se mají lidé uchýlit, když už teď slyší při nákupech pořád dokola „dudlajdá“. Je to opravdu hrozná věc, která lidi zahlcuje. Všiml jsem si, že věřící pak už ani nechtějí zpívat nebo slyšet koledy, protože jich mají plné zuby. Pro svůj niternější advent si zkrátka nacházejí roráty.

JIŘÍ MACHÁNĚ
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Publicistika, Články



Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay