Čas k nářkům za Daniela Reynka

Vydání: 2014/40 Nuncius Leanza korunoval Palladium, 30.9.2014, Autor: Aleš Palán

Celé sobotní dopoledne na Vysočině drobně pršelo. Teprve když nejbližší příbuzní Daniela Reynka spouštěli rakev s jeho tělem do hrobu, vysvitlo slunce. Na obloze nad Petrkovem se objevily vysoké mraky, právě takové, které měl fotograf rád.
 
 
Tělo Daniela Reynka uložili do hrobu nejbližší příbuzní. Snímek autor
 
Daniel Reynek zemřel 23. září ve věku osmdesáti šesti let. Ve Svatém Kříži byl o čtyři dny později uložen do rodinné hrobky ke svým rodičům, básníku a grafikovi Bohuslavu Reynkovi a francouzské básnířce Suzanne Renaud.
 
„Je čas k nářkům i čas k tanci,“ citoval při zádušní mši P. Jakub Jan Med OPraem z knihy Kazatel. Připomněl tak rodině i zaplněnému kostelu, že Daniel zemřel po naplněném životě a odchod si svým způsobem přál: „Přijal okamžik, kdy je nutné odejít.“ Daniel Reynek nechodil do kostela od smrti své manželky Květy, a jak byl v jiných oblastech otevřený, o víře mluvil nerad. Nemohl se s tou ztrátou smířit. „S Pánem Bohem se trochu hádal. Byl to dialog, zápas o víru a její podobu,“ připomněl P. Med, který patřil k blízkým přátelům zesnulého.
 
„Daniel byl nadán velmi citlivou duší – a ta působí velké utrpení. Má za sebou konfrontaci, s kterou se musíme i my jednou vypořádat,“ prohlásil kněz ve svém vystoupení. Hovořil civilně a stručně, právě tak, jak by se to Danielovi líbilo.Svého tatínka doprovodili k hrobu dcera Veronika, syn Michael, další příbuzní a stovky přátel. Mezi nimi například Dana Němcová, Miloš Doležal, Jiří Škoch, Tereza Sumová, manželé Halasovi a další. Kunsthistorik Jiří Šerých si připomněl pohřeb Danielova otce Bohuslava Reynka: „Vepředu průvodu šli stařečkové s hůlkami, kteří udávali rytmus pohřebnímu vozu.“
 
Daniel Reynek se narodil l9. června 1928 v La Tronche u Grenoblu, o rok později přišel na svět jeho bratr Jiří – ten kvůli chatrnému zdraví nemohl na pohřeb přijít. Mezi Francií a Petrkovem rodina zprvu pendlovala. Kvůli válce a komunismu bylo cestám odzvoněno a Daniel tím nemálo trpěl. Se svým tatínkem začal postupně tisknout jeho grafiky, posléze vytvořil i sérii novotisků.
 
Sám bral do rukou fotoaparát, fotil detaily – pavučiny, chmýří, lístky – a skládal je na sebe. Vznikaly specifické koláže plné něhy a jemnosti. Dlouhou dobu se Daniel zdráhal své fotografie vystavovat, teprve v posledních letech se zejména díky péči Františka Nárovce uskutečnilo několik jeho výstav.
 
„Ani teď nemusíme o Danielovi mluvit v minulém čase,“ vyjádřil pocity mnoha přítomných P. Jakub Med.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Publicistika

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 26 27. června – 3. července 2017

Vydat se k prameni: na Velehrad

Začínají prázdniny – doba cestování a výletů. Rádi se vydáváme třeba do míst, kde pramení nějaká řeka. Obvykle to znamená výstup do hor, kde velice nenápadně…

celý článek


Putování v sobě skrývá obrovský poklad...

Zeptali jsme se několika zkušených poutníků, jaká cesta byla pro ně ta nejkrásnější.

celý článek


Křesťan a státník Helmut Kohl

Dlouho mluvil, ale uměl i dlouho naslouchat. Nejednou mu už předpovídali konec, ale vládl šestnáct let. Byl umanutý myšlenkou, jak zabránit opakování války. Takový byl…

celý článek


Letní putování s rodiči

Na ty dopisy si pamatujeme všichni. Sami jsme je kdysi psali dětskou rukou a o pár let později jsme podobné četli od vlastních ratolestí. „Milá maminko a tatínku, mám se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay