Být tam, kde jde o věc našeho Otce...

Vydání: 2010/36 Sexuální výchova, 2.9.2010, Autor: Igor Fic

Příloha: Perspektivy

Poutě a putování jsou od nepaměti spojeny s náboženskou kulturou celého židokřesťanského světa.

Na rozhraní věků, na hranici Starého a Nového zákona, máme evangelistou Lukášem zachovánu zmínku o putování do Jeruzaléma (L 2,41–52), které má z hlediska dalšího rozvoje křesťanských poutí význam téměř archetypální. Josef s Marií tehdy vzali dvanáctiletého hocha poprvé na pouť do Jeruzaléma. Na zpáteční cestě se jim chlapec ztratil a oni jej po třech dnech nalezli v jeruzalémském chrámu, jak diskutuje s učiteli, naslouchá jim a klade otázky: Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. – Tato příhoda není z našeho hlediska zajímavá ani tím, že se jednalo o dvanáctiletého, čili právě dospělého Ježíše, ani tím, že jsou zde zaznamenány první projevy jeho síly a moudrosti náležející Božímu Synu, ale tím, že je zde jednoznačně specifikován cíl pouti do Jeruzaléma a skrze Ježíše pak konkretizován i cíl každé křesťanské pouti: být tam, kde jde o věc našeho Otce.

Literární zpracování tématu

Malý Ježíš putoval do Jeruzaléma. V průběhu křesťanských staletí pak vznikla další dvě stěžejní poutní místa oblíbená o to víc, oč více byl Jeruzalém nedostupný: Santiago de Compostela a Řím. Připomínáme ta nejdůležitější, ale poutních míst vyrostly během času stovky a tisíce, takže je nacházíme takřka za každým rohem. Člověk žijící v křesťanském prostoru může předkládat své prosby prostřednictvím světců a relikvií, jež dokládají přítomnost Boží přízně. Právě mariánský kult a kult svatých rozprostírají až do nejbližší přítomnosti poutní mapy po celém blízkém i vzdáleném světě. Od osmnáctého století popularita osobních poutí klesala, aby na konci minulého a počátku tohoto věku začala opět nabývat na síle. Svůj podíl na tom mají mimo jiné i četná literární zpracování tématu pouti a poutnictví, za mnohé uveďme svou působností hranice umění překračující knihu Paula Coelha s názvem Poutník. I česká literatura vykazuje několik literárních textů o pouti a putování. K těm nejvlivnějším a nejsoučasnějším patří poutní deníky P. Františka Lízny, z nichž ten poslední, který vyšel na prahu léta pod titulem Pouť za sv. Kateřinou Sienskou do Sieny a Říma (Cesta, Brno 2010), doplňuje dosud otevřenou poutnickou zkušenost tohoto pronikavě vidoucího, hluboce cítícího a navýsost osobitého jezuitského kněze a exercitátora.

Zarputilý bojovník

Předchozí Líznovy knihy popisují pouti právě do Compostely ke svatému Jakubovi, místo do Jeruzaléma putoval do Chersones k Černému moři za svatými Cyrilem a Metodějem, pravými prostředníky (intercessor) přiblížení se Bohu v našem kulturním prostoru, a konečně je tu kniha o cestě do Říma s žádoucí zastávkou v Sieně. Svatá Kateřina Sienská se stala pro autora světicí, s jejímž životním, teologickým i sociálním odkazem spojil své vlastní myšlení a cítění. Takový osobní záměr, jenž není inspirován jen Kateřinou, ale také Františkem, Ignácem a dalšími světci ovlivňuje jeho záznamy zcela podstatně; nejsou žádným prvoplánovým sdělováním dojmů a pocitů z cesty, protože všechno prožité a spatřené prozařuje nejen osobní, ale i historická a náboženská zkušenost evropského křesťanství. To činí z četby Líznových deníků duchovní dobrodružství, jelikož se vždy snažíme hledat více, než přináší konkrétní sdělovaný zážitek nebo hodnotící soud. Přitom styl připomínaných zápisů je zcela jednoduchý, funkční, úsporný a jasný, texty vykazují smysl pro detail a zároveň výraznou významovou zkratkou dokumentují panoramatický kulturně historický a náboženský vhled do duchovního prostoru celých generací. Každá věta by se dala rozvést, ale to by styl ztratil právě na zmíněné funkčnosti, jež je nakonec dána situací: nesedíte přece u stolu v pracovně! A v tomto smyslu je jistě možné pokusit se o srovnání stylů a o nalézání podobností. Bezprostředně mě napadly Zápisky o válce galské Gaia Julia Caesara nebo Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly vydaný pod názvem Poutník. Obojí psáno er-formou, úsečně, ale odpovědně, věcně a vstřícně. Er-formu zde musíme přijímat jako projev pokory a skromnosti, u Ignáce jako odevzdání. V obou případech jde však o zásadní svědectví. Ignác diktoval svoje vzpomínky na závěr života, jako by tomuto světu ani nepatřil. Nutně je ne- osobní i v extrémní osobitosti. Je pravda, že oba zmínění autoři byli vojáky. Lízna je též bojovník. Zarputilý, neústupný jako Ignác, ale nikoho nenutí jít tou samou cestou. Zkrátka poutník. Též u jeho zápisků si můžeme bez větších problémů představit takový stylotvorný prvek, jaký by předestřenou podobnost potvrzoval.

Inspirující vyjádření reality

Ona strohá dikce a prostý projev s sebou nesou ještě jeden pozoruhodný rys: subjektivní vidění světa je objektivizováno úctou ke slovu, což činí z Líznových záznamů texty takřka básnické, takové, které provokují intuici čtenáře, a stávají se tak nikoli dokumentem, nýbrž inspirovaným i inspirujícím vyjádřením reality. Prostřednictvím tohoto sice nutně subjektivně založeného, ale v širším duchovním i literárním kontextu objektivizovaného záznamu se hodnotící soudy o umění, krajině, církvi, lidech stávají plochou, na níž se zrcadlí autorův osobnostní profil i jeho hodnotová hierarchie. Dvě důležité konstanty dokreslující nejen obraz člověka-poutníka, ale poutníka-kněze. Takto je čtenáři poskytnuta možnost pohlédnout na některé životně důležité skutečnosti, kterých by si laik těžko povšiml a jež mu může přiblížit jen Bohu odevzdaný kněz. Kritičnost, která je s takovým pohledem spojena, vše viděné a vyřčené nezpochybňuje; naopak – dodává tvrzením na vážnosti. A tak nemůžeme hovořit jen o objektivizaci literárním jazykem, o objektivizaci básnické, umělecké, společenské a jakékoli jiné. Líznův život, tudíž i jeho pouť a z ní odvozené poutnické záznamy se totiž vědomě odehrávají v reálném prostoru, jehož existence je podmíněna objektivním působením Boží prozřetelnosti.

Cesta důležitější než cíl

Jak je i z četby Líznových poutních deníků zřejmé, takové působení je základním stabilizačním faktorem každého putování. V souvislosti s tím je zajímavá ještě jedna věc: Když Lízna dorazí na konec cesty, není tu z literárního, osobního nebo zkušenostního hlediska zřejmá žádná výrazná katarze. Jako by cesta byla důležitější než cíl. Ani na tom není nic divného. Je to prostě cesta domů, cesta k Otci, a ta je vždycky krušná a bolestivá už v samotném rozhodnutí pro ni. Je to cesta, jež s sebou nese odhodlání k strádání, utrpení, bolesti, jež znamená sebevydání a sžíravé pochybnosti o sobě samém, vystavení se nebezpečím a ztrátám, odloučení od všeho minulého, naučeného, získaného. Pouť je díkůvzdáním, prosbou i pokáním a všechny tyto elementy se spojují v modlitbě a meditaci v průběhu pouti i na místech k tomu zdánlivě nevhodných. Pouť je také oběť. Na cestě domů obětujeme Bohu své kroky a svou bolest, která se mnohdy s každým dalším krokem zvyšuje. Ne nadarmo vídáváme na soklech křížů u cest nejrůznější parafráze dvanáctého verše první kapitoly Jeremiášova nářku, jak jsem viděl mnohokrát a naposledy na kříži u cesty nedaleko Dubu nad Moravou: Viz / zda-li bolest tvá / je větší mé bolesti. Jako by těmito slovy promlouval Bůh ke každému zkroušenému a malomyslnému poutníčkovi a upamatovával ho na cíl jeho cesty. A tak je tu – co se týče absence katarzního účinku v závěru Líznových poutí – jen jedno vysvětlení, že totiž cíl každé pouti je až na věčnosti. – V případě Líznových deníků neumím uvažovat jinak. Takovou myšlenku podporuje ještě jedna skutečnost, o níž je nutné nad čtenými texty přemýšlet. Pouť, jak je tu znázorněna, představuje jednoznačnou synchronizaci lidského života s evangelijní, apoštolskou a liturgickou praxí. Vše, co se v průběhu cesty odehraje, příkoří i radost, strádání i úleva, ztráta i zisk, je věcí Boží prozřetelnosti, která se výrazně projevuje tam, kde zůstává víra, tj. síla a láska, čili milost. Projevy útěchy a neútěchy se střídají v režimu víry a nevíry na bázi projektu Boží vůle, jež určuje cestu, po níž je nám dáno jít, jako když prstem na slepé mapě kopírujeme dráhu, o níž se do poslední chvíle jen domníváme něco tušit; známe směr, kudy máme jít, snažíme se nesejít z cesty a kráčet dál a nepřestávat, ale nakonec je nám ve skutečnosti vše důležité vyjevováno jen a pouze určitým jednotlivým okamžikem, tím, co se stane, co se nám přihodí. – Tak k nám promlouvá Bůh.

Povzbuzení k cestě

Z tohoto důvodu se také v Líznově textu často objevují poznámky v tom smyslu, že ta či ona chvíle, vjem nebo zážitek jsou těžko popsatelné, jsou nevyjádřitelné, skutečnost je nevyslovitelná, nelze ji popsat a ani slovy vypovědět. Taková místa rozkrývají význam jeho deníků. Vše podstatné, co jsme na cestě obdrželi jako milost či dar, je určeno jen pro nás, je to mezi námi a Bohem. Pro nás, čtenáře, je určeno především to, co lze sdělit, a největší zisk budeme mít zřejmě z toho, co sami dokážeme promyslet, procítit, s čím se dokážeme při četbě svým vlastním životem identifikovat. A tak vzniká návod a povzbuzení k cestě, jak to náleží poutním knihám od nepaměti. Lízna nás uvádí na cestu, která je a bude jen a jen naší cestou, naším životem, a jen na nás záleží, zda to, co učiníme, je a bude k větší cti a slávě Boží. OAMDG.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 21 22. – 28. května 2018

Nový biskup: Mám v srdci pokoj

Poprvé od roku 2010 zažila svatovítská katedrála v Praze svěcení biskupa. V sobotu se novým pomocným biskupem pražské arcidiecéze stal Mons. Zdenek Wasserbauer.

celý článek


Pavel VI.: papež, který neodstoupil

Na 14. října bylo stanoveno datum svatořečení blahoslaveného papeže Pavla VI. Překvapivé detaily jeho pontifikátu přináší nyní nově vydaná kniha La barca di Paolo (Pavlova bárka).

celý článek


Čtyři písmena, hodně zmatků

Dotkne se života každého z nás, církev nevyjímaje. Řeč je o nařízení EU o ochraně osobních údajů známé pod anglickou zkratkou GDPR, které vstupuje do praxe tento pátek.…

celý článek


Tomáš Halík jubiluje ve filmu i knihou

Tomáš Halík, jeden z nejznámějších českých duchovních, oslaví 1. června 70. narozeniny. Mysleli jste, že o něm víte všechno? Dokument České televize Dialogy se světem…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay