Být „socka“ je stigmatizující nálepka

Vydání: 2012/44 Prezident vyznamenal hrdiny, 31.10.2012

 

Jak se vyrovnat s chudobou a jejími psychickými a fyzickými následky? Na toto – i v našich poměrech – palčivé téma jsme hovořili s psychiatryní JITKOU KRAUSOVOU OV, která působí v pastoračně-terapeutické poradně při Arcibiskupství olomouckém.

Setkáváte se ve své praxi s lidmi, které současné změny v sociální oblasti negativně ovlivňují?

Předně chci říci, že nepracuji v sociální poradně. Za mnou lidé přicházejí s potížemi v manželství, v rodině, ve víře, nebo které mají sami se sebou. Ovšem je pravda, že problémy v sociální oblasti jsou mnohdy impulzem či součástí těchto jejich potíží. Často jsou totiž v dlouhodobé finanční nouzi nebo na hraně, kdy „ještě vyjdu jen tak tak, ale kdyby se stalo něco nepředvídatelného, třeba větší oprava domu nebo vážná nemoc, už bych to nezvládl“. Z těchto důvodů se lidé dostávají do dlouhodobého, chronického stresu. Ten vyvolává samozřejmě i dlouhodobá nezaměstnanost či vážná obava ze ztráty zaměstnání, zvlášť když je člověku už padesát let a více. A tento stres se podepisuje na jejich fyzickém i psychickém zdraví.

Příčiny stresu jsou lhostejné. Jako lidé jsme stvořeni spíše pro stres akutní, ten dokážeme zvládat (nepřesahuje-li určité meze), ale chronický vlastně intoxikuje náš organismus – jeho dopady jsou psychické, fyzické, ale i ve vztazích, neboť se napětí přenáší na druhé.

Snášejí takový tlak lépe muži, nebo ženy? A jaké jsou nejohroženější skupiny lidí?

Zvláště muži nesou těžce, když třeba nedokážou zajistit rodinu. Ženy spíše naříkají a přijdou si pro pomoc, muže to ale sráží a nesou to uzamčeno v sobě, ovšem zevně se to pak projeví například alkoholem či agresí, což jsou masky deprese. Nejohroženějšími skupinami jsou podle sociologů osamělí důchodci, osamělé matky a vícečetné rodiny.

Stres se potom projeví i v oblasti duchovní, kdy se lidé ptají: „Pane, proč zrovna my? Co děláme špatně?“ Naše Centrum pro rodinný život už asi dvacet let pracuje s osamělými matkami. A jak v tomto projektu, tak ve své poradně poslední zhruba dva roky pozoruji, že je propad do chudoby stále rychlejší a zvyšuje se i tendence k pocitům bezmoci a bezvýchodnosti. To jsou právě následky dlouhodobého stresu a také absence výhledů do budoucna.

Co je příčinou toho, že lidé vidí budoucnost bezvýchodně?

Faktory jsou podle mě tři: osobnostní, kde hraje roli povaha, sklon k pesimismu apod., osobní a společenský. K osobnímu faktoru: lidé už zažili za poslední léta ekonomického poklesu řadu opakovaných selhání a marně hledali řešení. Pak se i chudší člověk pustí do studia finančního poradenství s nadějí, že tak pomůže sobě i druhým. Jenže to něco stojí a nakonec zjistí, že tato cesta nefunguje. Nebo se ze zoufalství rozhodne, že zkusí štěstí ve hře, a stane se z něj gambler, což je snad nejhorší. Anebo se roztočí kolotoč půjček.

Navíc tito lidé kolem sebe vidí negativní příklady – jiné lidi v podobné životní situaci. Mám zkušenosti z Ostravska nebo od kolegyně z jednoho pětitisícového městečka na Vysočině, kde nejdřív skončila jedna továrna, pak jiný provoz – a propuštěným zaměstnancům je jasné, že už práci nenajdou. Kde taky?

A pak je tu ještě faktor společenský. Média nás poslední zhruba dva roky informují, že bude ještě hůř, přinášejí negativní prognózy, že krize bude mnohem hlubší. Samozřejmě jsou i jiné zprávy, ale tyhle vnímají lidé víc.

Máte v tomto směru sama zkušenost?

V poradně se právě poslední zhruba dva roky setkávám s novým jevem – že se lidé připravují na celospolečenskou katastrofu, pád bank, měny atd. s tím, že „nejlíp na tom bude ten, kdo bude mít vlastní políčko, vlastní studnu“. A často to jsou spíše lidé ze střední třídy. Snaží se horečně splatit všechny své dluhy, dokonce si dělají zásoby trvanlivých potravin.

Psychologicky je to pochopitelný postup: nemohu nic udělat s tím, že svět jde do háje, tak se aspoň snažím snížit nějakým zabezpečováním svou vlastní úzkost. A pokud to nepřeženou, pomáhá jim to udržet se psychicky. Jenže chudí na tohle zabezpečování nemají peníze! A proto jsou naladěni velmi negativně. V takových případech bývá víra – jistota u Boha, který neopustí – velkou pomocí. Ovšem zároveň to i zde zvětšuje náchylnost uvěřit katastrofickým zprávám – o konci světa.

Říkala jste, že dlouhodobý stres se podepisuje i na zdraví fyzickém. Jak přesně?

Při chronickém stresu propukají nemoci, k nimž má organismus dispozice – třeba vysoký krevní tlak, trávicí problémy, poruchy imunity, a přes imunitu je chronický stres také jedním z faktorů při vývoji maligních nádorů. Když se pak k němu přidá další faktor, třeba špatná výživa (chudí nemají peníze na dobrou stravu, často jim chybějí i správné poznatky o zdravé výživě), může se rozjet proces tvorby maligního nádoru.

Patří mezi ohrožené skupiny obyvatel i děti?

Samozřejmě, je důležité si uvědomit, že to vše dopadá na budoucí generace, na děti. Často slýcháme, že u nás chudí prakticky nejsou, že lidé neumírají hladem. To je sice pravda, ale na druhé straně každá společnost má svou hranici chudoby a stres vyvolává právě srovnávání se v rámci této vlastní společnosti. Být „socka“ je zkrátka stigmatizující nálepka. A pro dítě je to u vrstevníků negativní cejch. Takové dítě má do budoucna menší šance a příležitosti – i ty, co se týkají studia, což se školným zřejmě ještě naroste. I ve vyspělých zemích mají obecně děti z chudých rodin nižší vzdělání a nižší životní šance. Přitom startovní laťka je velice důležitá, jak ukazují různé studie, například z Anglie.

Také u nás už nemají někteří rodiče prostředky na mimoškolní vzdělávání svých dětí anebo dítě nemůže dojíždět do lepší školy, protože rodina by neutáhla jeho studium mimo domov. A tento počet roste. Ubylo i brigád na přivýdělek pro studenty a ti jsou tím negativně postiženi – nemají peníze, aby se s vrstevníky mohli účastnit akcí, a jsou vyděleni z jejich společnosti – a to v době tak citlivé a důležité pro vývoj jejich osobnosti. To zvláště dospívající ponižuje.

Obecně se nůžky mezi bohatými a chudými stále více rozevírají a zakládáme si na stav, že chudí budou opět dědičně chudí. Nejdůležitější pro člověka je dostat šanci. A těch má chudé dítě mnohem méně než dítě z bohatší rodiny.

Jaké dopady na psychiku mladého člověka má chudé rodinné zázemí a následné vyloučení z kolektivu vrstevníků?

Přinejmenším jako na dospělého a pak to snižuje jeho šance do života, jeho sebevědomí, sebeúctu. Zážitky znevýhodnění, chudoby zůstávají někdy jako skrytá rána po celý život. Tyto děti jsou navíc někdy ohroženy ve víře. Každý dospívající se totiž nějak vyrovnává s nespravedlností světa, a je-li znevýhodněn, ptá se: „Proč zrovna já?“ Ale také se ptá: „Proč má církev plná ústa takových řečí, když dělá to a to…?“ Ano, mnohdy to vidí nespravedlivě, ale nelze se jim divit. Dráždí je každý byť jen náznak okázalosti, přímo kamenem úrazu je pohoršení, které plyne z luxusu (skutečného či zdánlivého), který vidí u kněží či v klášterech. Taková hořkost je hluboko v srdci a otravuje je – a to nejen dospívající, ale i táty a mámy od rodin. I proto je skromný životní styl čím dál víc požadavkem lásky k bližnímu.

Z toho je vidět, jak potřebná je opakovaná revize vlastního života. Vždyť ten, kdo obrací korunu, se dívá na mnohé, co nám připadá normální, zcela jinak. Navíc stále větší rozdíly mezi chudými a bohatými vedou k radikalizaci společnosti, hlavně u mladých – ať už do hněda, nebo do ruda, což můžeme vidět už i u nás. Je to pochopitelný psychologický proces hledání viníka, etické kauzality (kdo za to může) i tam, kde není. To může vést až k nepřátelství k určité společenské skupině. Tyto negativní emoce pak u mladého člověka narušují psychické i tělesné zdraví a ničí jeho duchovní život.

Jak by se do řešení těchto problémů mohla zapojit církev, která tradičně hraje v sociální oblasti velkou roli?

Myslím, že církev dobře pomáhá chudým, kteří se nacházejí ve stavu velké chudoby či bídy – a to na úrovni charity, azylových domů a různých center, které zde fungují. Ale mělo by být také zájmem farních společenství pomáhat chudým, aby se tito lidé neocitli na ulici nebo na jakémsi společenském dně. Důležitá je přitom citlivost – je nutné si uvědomit, že tito naši chudí nechodí s nataženou rukou, jejich důstojnost jim to nedovoluje. Za tuto často nezaviněnou situaci se velmi stydí, jsou plaší, a proto je důležité neponižující prostředí, respekt. Nestačí jen dávat, ale je nutné přemýšlet i o tom, jak dávat – nedívat se na chudé jako na lidi druhé třídy.

Ale toto nutkání mají v sobě lidé odpra-dávna…

Ano, je to v nás přítomno od prvotní církve, už sv. Pavel na to upozorňoval. Napadá nás to jako infekce, příkladů je mnoho. Když se třeba ve škole něco ztratí, první na řadě je Rom, pokud ve třídě není, je to ten nejchudší, který nenosí značkové oblečení, nemá mobil a podobně. Nedivím se, že se rodiče pak často i zadluží, aby dětem takové vybavení, tedy statusový symbol, pořídili.

Vraťme se k úloze církve…

Není to moje parketa, ale především mě napadá, že je u nás zapotřebí nadační fond podporující (i mimoškolní) vzdělávání dětí z chudých rodin, jako je Adopce na dálku v Bělorusku či jinde. A pak i mnohé rodiny už dnes nedosáhnou na různé akce, jako jsou exercicie, tábory atd. Pokud tedy nemá dojít k nechtěnému vyčleňování chudších, bude dobré počítat s nízkonákladovými programy. Církev by především měla mít kvalitní církevní školství a dětem z chudých rodin toto vzdělání dotovat. Chápu, že na to musí mít potřebné peníze, je to však investice do budoucnosti církve i národa.

I zde ale platí, že k chudším je nutné přicházet vždycky s velikým respektem k lidské důstojnosti, přibližně ve smyslu: je ctí sloužit chudým, sloužíme tím Kristu. Chudí jsou vždy ve své důstojnosti zranitelní, křehcí. „Příkré jsou schody do cizího domu a hořký je chleba milosrdenství,“ řekl už Michelangelo.

Jak se s tím vším vyrovnat, co proti takovým pocitům dělat, když opravdu počítám každou korunu od výplaty k výplatě? Co lidem radíte?

Zůstat v pokoji, když se mým dětem stále zmenšují životní šance, a nepodlehnout negativním pocitům – to lze, ale je to velice obtížné. Měli bychom si proto dát pozor, jak nakládáme s břemeny, která neneseme. Dnešní chudí jsou obecně trošku jiní než naše babičky a prababičky, které žily většinou v chudém prostředí, a bohatých kolem bylo málo. Anebo jako za socialismu: tehdy byli třeba někteří křesťané opravdu chudí, ale byl zde jasný nepřítel a oni věděli, že jsou na správné straně, tudíž jsou na tom tak. Dnes ovšem tato heroizace chudoby zcela chybí – chudoba je jen negativní, a také proto se hůř snáší.

Bohatství i chudoba jsou rizikem, pokušením. Velice zde pomáhá víra, ovšem žitá, hluboká – a i pro ni je chudoba zkouškou. A na zcela konkrétní rovině samozřejmě doporučuji překonat ostych, svěřit se s problémem a hledat pomoc a doprovázení v těžké situaci. Kristus se v podobenství o posledním soudu ztotožnil právě s chudými, potřebnými, a tak dal chudým zcela zvláštní neviditelnou důstojnost. Stále se musíme učit klanět se Kristu v chudých.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay