Byly to letnice dvacátého století

Vydání: 2012/31 Klášter má nový chrám, 1.8.2012, Autor: Josef Nerušil

Svou pracovnu má ověšenou portréty vládců. Jak už to bývá, vyjadřuje jimi své preference. Vedle portrétu papeže Benedikta XVI. tak visí císař František Josef I. nebo prezident Václav Klaus. Parketou politologa STANISLAVA BALÍKA je totiž státní zřízení, mocenští aktéři – a poněkud překvapivě skauti a církev.

Jste spoluautorem právě vydané knihy Letnice 20. století, která se snaží o nový náhled na Druhý vatikánský koncil a jeho přijetí v české církvi. Proč jste zvolili právě tento název knihy?

Název odkazuje na slova Františka Tomáška, který ve svém hodnocení dvaceti let od koncilu použil slova: „Ano, byly to skutečně letnice 20. století.“ Když jsme potom s kolegou Hanušem přemýšleli nad názvem knihy, přišlo nám to příhodné jako jakási zkratka toho, co koncil znamenal pro církev nejenom u nás, ale i ve světě. Nebyla to jenom jedna z mnoha církevních událostí, ale slovy kardinála Tomáška „opravdové vylití Ducha Svatého na církev“. Tu proměnu dnes považujeme za tak samozřejmou, že už ji ani nevnímáme.

Jaká debata probíhá kolem koncilu dnes, tedy 50 let od jeho zahájení?

Odkaz koncilu nebyl dosud dostatečně využit. Vlastně proběhla jediná úspěšná reforma liturgie. Ale i proti té se docela ostře vymezily některé konzervativní kruhy, jako vůči změnám jdoucím proti tradici. Všechny ostatní změny – ať už se to týkalo změny přístupu ke kultuře nebo ke společnosti – zůstaly fakticky někde na půli cesty. Přesto nejsem v tomto směru pesimistický. Naopak si myslím, že koncil církev neuvěřitelně proměnil. Nově byli přizváni laici, aby cítili spoluzodpovědnost za církev a byli aktivní. Neumím si představit, jak by naše církev vypadala po roce 1989 bez koncilu. Asi v naprostých troskách. Byli to laici, kdo církvi vlil nový život v době destrukce ze strany totalitního režimu.

Komunismus tedy podcenil možný dopad koncilu na naši společnost?

Všechny archivní materiály, které jsme procházeli, nasvědčují tomu, že komunisté koncil nepodcenili. Velmi dobře si koncilu všímali a velmi dobře připravovali, koho tam pustí. Například celá řada zvacích dopisů pro naše biskupy – tedy i pro ty, kteří byli v internaci nebo na svobodě bez státního souhlasu – nebyla doručena. Režim tak chtěl zabránit české církvi v setkání a konfrontaci s církví světovou. Tento postoj se změnil až poté, co se v roce 1962 začalo vyjednávat s kardinálem Casarolim.

Proč se tedy komunisté ve svém odhadu koncilních událostí nakonec mýlili, když byli podle všeho dobře připraveni?

Protože si mysleli, že je svolán, aby odsoudil a porazil komunismus. A upřímně, celá řada koncilních otců s touto ideou na koncil jela. Komunisté si ale neuměli představit, že některé zdánlivě bezvýznamné změny v liturgii a v přístupu k laikům můžou nakonec podkopat legitimitu režimu více než ostré deklarace. Stejně tak se jim nepodařilo proniknout do struktury našich koncilních otců. Celé řadě věcí tak nakonec neporozuměli, protože neměli kvalitní analytiky, kteří by byli schopni zhodnotit proměny, jež se v církvi udály. Ale to tehdy možná nedokázala ani sama církev.

Ani církev?

Celá řada lidí, koneckonců i celá vatikánská kurie, si myslela, že půjde maximálně o symbolické změny. Ale existují i svědectví, jak byli otcové Urban a Braito dojati, když se v kriminále o koncilu dozvěděli. Dovedli si totiž představit, že přinese daleko větší věci než jenom změnu rubrik v misále nebo ulehčení kněžského roucha od manipulu.

Jak koncil vnímal naši, komunismem oslabenou delegaci?

Netroufnu si říci, že by naše účast na koncilu byla plnohodnotná, ale rozhodně se za ni nemusíme stydět. Musíme si uvědomit, že jsme v tu dobu byli už 15 let izolováni a že na koncil byli vybráni jen biskupové, kteří nestáli v otevřeném rozporu s režimem. Naši nejlepší teologové ještě seděli v kriminálech nebo v lepším případě dělali skladníky a závozníky, ačkoli by jim slušelo to nejčestnější místo mezi koncilovými poradci. Ať to byli otec Habáň, otec Urban nebo celá řada dalších, špičkových teologů první poloviny 20. století. Ale přestože tam nebyli, přinejmenším aktivní účast F. Tomáška a E. Nécseye nám ostudu neudělala.

Jsou podle vás dnešní křesťané společensky dostatečně aktivní?

Určitě, křesťané jsou aktivní, což lze pozorovat na komunální úrovni. A to je podle mého názoru jeden z důsledků koncilu. Křesťanství už pro nás neznamená, abychom šli jednou za týden do kostela, nýbrž že neseme spoluzodpovědnost za svoje města a obce a že na ně pamatujeme nejen v modlitbě, ale i v akci. A to je zároveň jedno z evangelijních poselství. Nežijeme život jenom sami pro sebe, ale žijeme ho ve společnosti. Zdá se, že si naši křesťané velmi dobře tohle uvědomují. Proto mají ve společnosti daleko větší vliv, než kolik by odpovídalo výsledkům z posledního sčítání lidu.

Jak je to možné?

To nevím. Je úžasné, že v národě s takovým přístupem k náboženství máme mezi elitami tolik křesťansky orientovaných jedinců. A neplatí to jen o politice, ale i o univerzitách apod. Možná to s křesťanstvím a jeho úlohou v naší společnosti není natolik špatné, jak by se mohlo zdát.

Existuje ideální způsob, jak by měla církev spolupracovat se státem?

Zde není jednoznačný prototyp. Církev a stát se nikdy vůči sobě nenacházejí v bodě nula. Vzájemné vztahy vždycky vycházejí z konkrétní historické skutečnosti každé země. Dobrý se mi zdá například kooperační model, kdy si stát uvědomuje důležitost církve ve veřejném prostoru, ale na druhé straně jí nepřiznává žádná velká privilegia.

Jak hodnotíte vztah stát – církev u nás?

Přestože dodnes nemáme jasně definovaný vztah státu a církve, není uzavřen konkordát a dořešeno majetkové narovnání, je tato doba nejsvobodnějším obdobím ve vztazích církev – stát v naší historii vůbec. Takovou svobodu vůči státu neměla církev ani za první republiky, ani za monarchie. Navíc mám pocit, že v posledních několika letech narůstá ve veřejném prostoru jakási úcta k církvi a křesťanství jako takovému, což se projevilo při návštěvě Benedikta XVI. nebo při oslavách svátku svatého Václava. Zdá se, že si lidé pomalu uvědomují, že křesťanství je skutečně historickým základem a tmelem naší společnosti a naší civilizace. Pokud je odvrhneme, už nám jako pojivo nezbude vůbec nic.

Mohla by získat stejnou úctu ze strany státu i jiná náboženství?

Mohla, ale pak už přestáváme být společností vyrostlou na židokřesťanských základech antického dědictví. Jsem přesvědčen, že jakkoli si mají být všechna náboženství rovna, měla by společnost zohledňovat a preferovat ta náboženství, která odpovídají jejímu základu. Proto nemůžeme srovnávat burku s oblečením řádové sestry – jsou to dva naprosto odlišné symboly a stát by se k nim měl podle toho chovat. To, co dnes vidíme v řadě zemí, kdy je v zájmu jakési falešné rovnosti z veřejného prostoru vykazován jak půlměsíc, tak kříž; jak burka, tak křížek na krku letušky, je cesta do pekel záhuby naší společnosti.

To ale nezní moc demokraticky…

Ano, nezní. Ale nemyslím si, že by se mělo hlasovat úplně ve všech oblastech lidské společnosti a o všem.

Jak jste se vlastně dostal ke křesťanství?

Vyrostl jsem v dobré katolické rodině, takže jsem příklad člověka, který je pokřtěn, pak jde k prvnímu svatému příjímání, od dětství ministruje, nechá se biřmovat a tak dále. V přístupu k víře mi pomáhaly knížky, řekněme taková intelektuální reflexe víry a křesťanství. A hodně mě formoval skauting.

Jak to, že zrovna skauting?

Skauting se podobá církvi v jakémsi nároku na to, že je něčím víc než pouhým zájmovým kroužkem. Není tady jen od toho, aby vyplnil volný čas dětí. Chce z nich vychovávat dobré lidi. To skutečně nemůžeme postavit naroveň jakémukoliv jinému obyčejnému zájmovému sdružení, jako jsou třeba střelci ze vzduchovky. V minulém století jsme viděli, že se skautingu výchova mladých lidí velmi dařila. Důkazem je, že velká část významných postav uplynulého století skauting otevřeně označila za hlavní impulz ke své budoucí hodnotové orientaci.

Skauti jsou mezi dnešními mládežnickými hnutími výjimeční svým důrazem na vlastenectví. Má to v dnešní době smysl?

Vlastenectví může vypadat jako archaismus, ale není tomu tak. Nemám na mysli nesnášenlivý nacionalismus, nýbrž jakési vedení členů ke spoluzodpovědnosti za společnost, za něco širšího, než je naše bezprostřední okolí. Když ve společnosti odstraníme vlastenectví tohoto typu, zničíme si podmínky, abychom žili ve svobodě a demokracii. Nemáme ve světě příklad fungující demokracie, jež by nebyla vystavena na myšlence národního státu.

To mi připomíná, že mnozí lidé by nejraději stát úplně zrušili.

Tihle lidé, kteří říkají, že stát je věc zbytná, jsou skvělými dědici Karla Marxe a marxismu, který věřil v odumření státu. Pomáhali mu natolik, že stát nakonec posílili do úrovně, do jaké se to od dob egyptských faraonů nepodařilo nikomu – na což se upozorňuje i v souvislosti s evropskou integrací. Demokracie dobře funguje v prostředí národního státu, proto nemám sebemenší iluze o motivaci protagonistů myšlenky jeho zrušení. Nejde jim o svobodu, nýbrž o rozvrácení přirozeného řádu věcí a následné uchopení moci.

Neprospěla by našemu státu inspirace Švýcarskem?

Švýcaři ke svému politickému systému dorůstali několik staletí. Není to tak dlouho, co tam proběhlo referendum o prodloužení dovolené ze čtyř na šest týdnů. Švýcaři je odmítli. Nemám nejmenší pochyby, jak by takové referendum dopadlo u nás. Pokud tedy také náš národ dostane k dispozici několik staletí, aby k tomu mohl dorůst, můžeme si i my začít vládnout sami prostřednictvím referend. Takže ano, švýcarský model je výborný. Je to jeden z mála projevů fungující demokracie, i když samozřejmě rovněž s vlastními problémy.

Jak by tedy měl vypadat dobrý stát?

Jako společenství, které garantuje svým členům svobodu, spravedlnost a bezpečí. Tyhle tři věci.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay