Vydání: 2018/11 Pět let papeže milosrdenství, 13.3.2018

Mluvit o bolesti není snadné. Každý z nás má jiné zkušenosti a jinou míru citlivosti. Nikdo nechce trpět k nevydržení, třebaže existují i tací, kteří si své utrpení hýčkají. Jsme vděční, když lékař tiší naši bolest. Pamatujeme si, co to je, vztahovat ruce k mámě a tátovi, když je nám zle. Víme, jak léčivé je objetí milujícího a že bolest je občas nevyhnutelná. Že by se z bolesti dalo růst, napadne pak nemnohé.
Někteří naši bratři a sestry zase doslova baží po zázracích z biblických časů, jež by dosvědčily, že Bůh existuje a že to se světem a s lidmi ještě nevzdává. Milují světce, kteří i vedle jiných svatých byli v hloubce toho slova jiní. Berou si je za své patrony a obracejí se k nim s přímluvami. Touží, aby je Bůh vyslyšel. Tito svatí, zdá se, jsou na roztrhání. Také Pio z Pietrelciny je světcem na plný úvazek. Platí na něj slova švýcarského spisovatele a lékaře Maxe Picarda, jenž o tvářích lidí víry kdysi napsal výjimečnou knihu. „V obraze věřící tváře je obsaženo více, než ukazují linie jejího povrchu.“
Čím mě, křesťana, jenž vyznává spíš civilní projevy zbožnosti, svatý Pio oslovuje? Když si čtu jeho životopis, vzpomínky i teologické analýzy předcházející jeho blahořečení a svatořečení, největší dojem na mě dělá svědectví věřících o tom, jak hluboko dokázal nahlížet do lidské duše a srdce a vidět to podstatné, čím se člověk vzdaloval sám sobě, svým bližním a Bohu. Ti, kdo se s ním setkali při svátosti smíření nebo v duchovním rozhovoru, měli tuto zkušenost. Pater Pio uměl zahlédnout nejhlubší zákoutí duše, viděl letitá zauzlení, osobní, partnerská i rodinná traumata, všechno to, co si člověk neuměl a nechtěl přiznat – své viny, své lži, své pochybnosti, svou nedůvěru, svou nelásku, své resentimenty, svou nenávist, svou ubohost. To, co kapucínský světec spatřil, popisoval syrovým jazykem bez ornamentů. Někteří byli šokováni, bránili se, utíkali, ale nebylo jim to nic platné. Pravdě, která je měla osvobodit, se nedá utéct.
Právě tohle na mě vždycky dělalo velký dojem. Souvisí to možná i s tím, že jsem sám takový pohled na sebe sama zažíval. Tím člověkem, jenž se uměl dívat hluboko pod povrch, byl P. Antonín Hýža.
Empatický, přátelský kněz, který kříž, a tedy všechny bolesti a duchovní bídu druhého, bral prvně na sebe. Ani u něj nemělo cenu si na nic hrát. Laskavě bral do svých rukou všechno, z čeho se člověk důvěrně vyznával. Proč si Bůh vybral otce Pia k takovému hraničnímu svědectví, ví jen on sám. Pio poznal, že viditelná stigmata i své vnitřní utrpení musí zcela obětovat za druhé. Jen tak bylo možné dokázat, že jeho ztotožnění se s trpícím Kristem není jen nějakou utkvělou představou, ale má svůj zdroj v Boží vůli.
Aby strom rostl i do hloubky
Život svatého Pia u mě neleží mezi „věřím“ a „nevěřím“. Přijímám ho jako člověka, který mne může k něčemu dovést. Nemyslím na osudová životní prohlédnutí. Kráčím pomalu, jsem vděčný za jakoukoli pomoc, a zároveň obezřetný, abych se nestylizoval do role, která mi nenáleží. Celý svůj dospělý život odezírám od těch, kteří jsou zapsáni ve společenství svatých, i od těch, které jsem osobně poznal a jejichž hlavním životním motivem byla láska, hledání pravdy, statečnost, potřeba vnitřní a vnější svobody a dialog dvou rovnocenných lidských bytostí.
To nejpodstatnější, co si z Piova života beru, je potřeba vnitřního sebepoznání a touha začít žít v milosti Božího odpuštění lépe, naplno, hlouběji. Ctím jeho prožitek bolesti a věřím, že ho mohl snášet tak dlouho jen proto, že mu Pán dával pocítit svoji lásku. Jeho pohled do lidského nitra je pro mě pohledem osvobozujícím člověka pro konání velkých věcí, a hlavně pro lásku člověka k člověku. Bolest pro bolest, utrpení pro utrpení – takový život by nedával smysl. Bůh je láska, světlo, dveře, pravda a milosrdenství.
„A proto rosteš, přijmeš-li utrpení,“ napsal ve své Citadele Antoine de Saint-Exupéry. Souhlasím. Jen si člověk musí dát pozor, aby jako strom nerostl jenom do výšky, ale také do hloubky, a aby druhým nebral živou vodu a nevrhal na ně stín. Pokud si dopřeje pohled, jakým se na lidi díval otec Pio, zjistí, že nikdo neroste sám, jenom sám. Pokud miluje, má z koho růst a pro koho zrát. Bolest tu není, řečeno s Kierkegaardem, nemocí k smrti, ale zprávou o stavu mého srdce a vztazích, které prožívám. Pravdivých pohledů do své duše se nesmíme vzdát. Vidět totiž v posledku znamená věřit.