Byl naprosto nezkorumpovatelný

Vydání: 2015/27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 30.6.2015, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Příloha KT

Vyučuje katolickou dogmatiku a zabývá se jí tak důkladně jako málokdo u nás, a přece napsal nedávno knihu o Janu Husovi. To už po několik desítek let žádný český katolický teolog neudělal. Navíc knihu čtivou, srozumitelnou, napínavou a vůči českému reformátoru nebývale přejnou. S P. CTIRADEM VÁCLAVEM POSPÍŠILEM mluvíme o Janu Husovi, jeho významu a době.
 
Česká ekumena má světovému křesťanstvu co nabídnout, říká v rozhovoru C. V. Pospíšil. Snímek Aleš Masner
 
Mohl byste prozradit, co vás přimělo napsat monografii o Janu Husovi?
 
Nejsem historik a nepatřím k těm, kdo se husovskou tematikou odborně zabývají celý život. Mohu ale s čistým svědomím říci, že mě tahle věc v zásadě celý život trápí. Vím, že řada lidí kolem mě má obdobné problémy, a tak jsem se s husovskou tematikou chtěl vyrovnat nejen kvůli sobě. Šlo mi také o probuzení hlubšího zájmu ze strany katolických teologů, jak si přál Jan Pavel II.
 
Jsme vůbec schopni v dnešní době pochopit Husovo reformní zanícení?
 
Vyžaduje to studium. Víra, teologie a církev hrály na počátku 15. století ve společnosti úplně jinou roli než dnes. Zásadní chybou by bylo posuzovat tehdejší děje podvědomě na pozadí dnešní situace.
 
Ve své knize tvrdíte, že slova kardinála Berana na Druhém vatikánském koncilu o Husovi a protireformaci dodnes mnozí lidé neberou tak docela vážně…
 
Při pozorném čtení oné dnes již historické, velmi pečlivě zformulované promluvy kardinála Berana o Husovi a protireformaci mě zaujalo, že ti, kdo se chtěli Husa zbavit, anebo i ti, kteří u nás o dvě století později zaváděli násilnou protireformaci, jednali jménem církve. Dodávám, že leckdy možná i s přesvědčením, že konají dobro, nicméně jejich počínání nemohlo být v souladu s evangeliem a ideálem katolictví. Je tragické, že se dodnes to, co mnozí učinili ve jménu církve, předkládá našemu národu jako měřítko katolicity. Jestliže Jan Pavel II. vyjádřil hlubokou lítost nad upálením Jana Husa i nad vynucováním změny konfese v 17. století v Čechách a na Moravě, je to třeba brát jako akt pokání a obnovy katolické církve ve světle evangelia. Není snad úsilí o obrácení jednou ze základních charakteristik naší křesťanské existence?
 
Jak byste popsal úpadek církve v Husově době?
 
Každopádně to bylo po instituční stránce velmi nedobré. Šlo o peníze a moc, takže evangelium mnohdy přicházelo zkrátka. Sociální solidarita mezi vyšším klérem a chudými kněžími byla velmi nízká. I když mezi preláty nebyli všichni jenom zkažení a špatní, přesto Husovy výzvy k obrácení měly v mnoha případech své opodstatnění.
 
Jakou roli zde hrálo očekávání konce světa?
 
V Husových spisech až do roku 1411 se o příchodu Antikrista sice hovoří, ale není to tak žhavé. Mnohem vyhrocenější je to v posledním období jeho života. Tehdejší nejen česká společnost byla podobnými očekáváními zmítána. Víme, že zejména vznik Tábora byl spjat s vypjatými očekáváními eschatologického ražení.
 
Ve své knize bráníte právo nahlížet na kališníky (podobojí) jako na (z dnešního pohledu) reformní katolíky.
 
Přesně řečeno se jedná o umírněné utrakvisty, protože tam shledávám základní prvky katolicismu. Věroučně není problém s jejich koncepcí svátostí, kněžství a církevního úřadu. Touha po jednotě s univerzální církví je nabíledni. Neděje se pošlapání apoštolské posloupnosti, neboť existovalo jasné vědomí, že biskup musí být řádně vysvěcen, nikoli pouze zvolen zdola. Není tu ani stopa popírání významu apoštolské tradice. Pakliže jsme dnes navykli pluralitě i v rámci katolické církve a uznáváme zvláštnosti jednotlivých místních církví (např. východní rity), není divu, že to napadá nejen mne. Je to navíc osvobozující, neboť můžeme být naplno katolíky zakořeněnými ve vlastním národě, když tento umírněný husitský směr smíme shledávat velmi blízkým. Nejde přitom jen o naši českou záležitost. Po této stránce má česká ekumena opravdu co nabídnout světovému křesťanstvu.
 
Hus i české reformní hnutí je spojováno s myšlenkami anglického myslitele Jana Viklefa. Mohl byste čtenářům KT jednoduše vysvětlit, v čem byl pro Husa Viklef důležitý?
 
České reformní hnutí přijímalo Viklefovu filozofii a strategii reformy církve, v níž měli hrát zásadní roli světští páni, bránilo se však přebírat Viklefovy věroučné omyly. Stručně řečeno: byl pro ně důležitý filozoficky, nikoli teologicky. Hus byl odsouzen jako viklefista, ale tady je třeba rozlišovat. V knize tomu věnuji dvě kapitoly, stručně se to nedá vysvětlit.
 
Nebylo by bývalo pro Husa jednodušší kritizovat stávající církev na základě uznaných norem: Bible a církevní tradice?
 
On se o to ale snažil, nebyl sám. Jestliže se určitá skupina názorově profiluje, je těžké, aby to jednotlivec měnil. Hus přijal Viklefovy filozofické teze coby příslušník českého univerzitního národa a žák Stanislava ze Znojma. Jakmile by se zřekl Viklefa, znamenalo by to, že přiznal předchozí omyl a že vypadl z reformního kruhu. Pak by ale nepatřil vůbec nikam. Případný přestup k mocným prelátům byl nemožný. Na Husovi je sympatické, že byl naprosto nezkorumpovatelný, peníze ani úřady ho moc nezajímaly. Žil pro věc Kristovu a jednal tak, jak to považoval za nejsprávnější. Rubem této ryzosti je neschopnost k nevyhnutelným kompromisům.
 
V kapli Betlémské se jen kázalo a zpívalo. Co pro Husa znamenaly svátosti? Jaká byla jeho eucharistická nauka?
 
Farář, na jehož území kaple stála, dal své dobrozdání s podmínkou, že mu její rektor nebude konkurovat na rovině svátostného života. Hus tedy mohl kázat a přednášet, mohly se zde konat společné modlitby a zpěv. Důležité je, že se kázalo česky, což rozhodně nebylo v oné době v Praze samozřejmé.
 
Husova nauka o svátostech je standardně katolická. Mezi třiceti odsouzenými větami, které byly Husovi připisovány soudem, nenajdeme ani jednu, která by se týkala eucharistie. Nebyl ani horlivým zastáncem každodenního přijímání ze strany laiků, zároveň to však nevylučoval. Laický kalich nehlásal. Přiznal se k této praxi teprve pár dnů před svým tragickým skonem. Hus nikdy neučil, že kněz v hříchu by uděloval svátosti neplatně. Zastával mínění, že tak vzhledem ke své osobě činí nehodně, a to je nauka církve od dob církevních otců.
 
V čem Hus vlastně teologicky bloudil?
 
Teologicky sporná je jeho nauka o církvi, která by se měla skládat z předurčených ke spáse. Také jeho pojetí papežství je problematické. Všech třicet odsouzených tezí se koneckonců točí kolem ekleziologie a církevní autority. Jakmile ale začneme nahlížet Husovo snažení v souvislosti s děsivou krizí autority v církvi a s vyhraněně polemickým kontextem, v němž vznikl jeho spis O církvi, můžeme leccos chápat poněkud shovívavěji a s porozuměním. Vždyť sám koncil, který Husa odsoudil, v některých otázkách bloudil. Koncilní otcové byli například přesvědčeni, že nejvyšší církevní grémium stojí nad Kristovým náměstkem na zemi, což je evidentní blud. Nejprve uznávali Jana XXIII. jako papeže, a pak ho sesadili. Ostatně byl to pouze mrzký vzdoropapež, což se potvrdilo ve dvacátém století, kdy se na Petrově stolci objevil docela jiný a opravdu svatý Jan XXIII.
 
Husovi vyčítáte nikoli falešné učení, nýbrž společenskou neodpovědnost. Jak to myslíte?
 
V této věci mě přesvědčil Paul de Vooght, belgický benediktin, který po bezmála třicetiletém studiu dospěl právě k uvedenému hodnocení. Ano, Husovo učení o církvi je sporné, mnohem větší problém nicméně tkví v jeho bouřliváctví na kazatelně. Mezi Husovými posluchači totiž nebyli jen horliví křesťané. Chtít mít všechno dokonalé a svaté na povel je velmi nebezpečné. Učit, že hříšník je v těle Kristově vředem, nádorem, šlemem, ba lejnem, je nepřijatelné. Nenávidět hřích a milovat hříšníka je přetěžké, leč jiná cesta k pravé reformě není. Hus také neměřil všem stejně. Například nemravného Václava IV. nekritizoval vůbec – nemohl si to dovolit.
 
Sám si v knize kladete řečnickou otázku, jak by asi vypadala Praha, kdyby Hus zvítězil.
 
Hus by podle mého soudu nastolil totalitu morálky. Neučil snad, že pán má povinnost donutit své poddané, aby přistupovali ke stolu Páně? Nepočínali si právě tímto způsobem o pár let později husité, když zakázali v zásadě všechno, co se jim jevilo nemravné? Ke svatosti nelze lidi donucovat, musí to být jejich svobodné rozhodnutí.
 
Na základě Kutnohorského dekretu (1409) král Václav IV. změnil hlasování v rámci univerzity ve prospěch Čechů. Saští, bavorští a polští univerzitní učitelé následně opustili Prahu a pražská univerzita se stala provinciální. Mnozí to kritizují jako projev nacionalismu, který nás ve skutečně ochudil. Vy ale ve své knize nabízíte ještě jiný pohled.
 
Současní odborníci jsou zajedno, že prvořadý zájem krále Václava bylo prosadit souhlas univerzity s konáním „koncilu“ v Pise (1409). Ten měl původně odstranit dvojpapežství, ale po zvolení nového papeže Baldassara Cossy ti předchozí dva neodstoupili, takže vzniklo trojpapežství. Václav si přitom od nově zvoleného římského papeže sliboval navrácení římské koruny, o kterou přišel v roce 1400. Český univerzitní národ byl panovníkovi po vůli, ostatní tři národy z politických důvodů proti. Zájem Čechů o místa v kolejích a na univerzitě se s tím zkrátka jen svezl. Hus byl v oněch dnech vážně nemocný, nicméně patřil ke skupině kolem Jesenice a Jeronýma, kteří hráli význačnou roli v tomto rozporuplném procesu.
 
A jakou roli hrálo národnostní napětí v Husově době?
 
Určitě velkou. Tím se do značné míry vysvětluje také jeho velmi pozitivní poměr k české šlechtě a českému panovníkovi. Hus byl ovšem primárně náboženský člověk. Totéž platí o husitství. Mezi husity byly osoby německé národnosti a proti husitům bojovalo mnoho Čechů. Je ale pravda, že ve věci jazyka a národa se husité a mnozí jejich čeští protivníci dokázali také leckdy spojit proti Nečechům.
 
Nebylo tehdy jiné pojetí národa než dnes?
 
Za Karla IV. převládalo zemské pojetí národa, ale rodila se již koncepce jazyková, která převládla v době Jana Husa.
 
Jak na vás zapůsobila husovská trilogie nedávno uvedená v České televizi?
 
Předesílám, že nejsem filmový kritik. Zaujala mne hudba, kamera, kostýmy, zvolené interiéry a exteriéry, opravdu se povedla postava Václava IV. Velmi pozitivní je, že Jan Hus byl představen jako náboženský člověk a hluboce věřící křesťan. Některé historické nepřesnosti jsou pochopitelné, jiné nikoli. Proč se vytratila významná postava Stanislava ze Znojma? Podotýkám, že Hus byl k ženám obecně velmi kritický a odměřený. Určité obavy ve mně vyvolala jednostrannost prezentace Husova dramatu. Film je sice barevný, ve skutečnosti však v řadě momentů sklouzával do laciné „černo-bílosti“. 
 
C. V. Pospíšil je autorem knihy Husovská dilemata, kterou letos vydalo Karmelitánské nakladatelství. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay