Bůh se mě dotkl ve vazbě

Vydání: 2016/31 Mladí Češi vyrazili za papežem, 26.7.2016, Autor: Kateřina Šťastná

Vyzařuje z ní radost a důvěra v Boha. Když ji potkáte, nenapadlo by vás, že tato příjemná žena byla ještě před několika lety dealerkou drog. Zásadní zlom přišel ve vězení. Život se s ní nemazlí ani teď. Více než rok se MARTINA KARASZIOVÁ starala o vážně nemocnou maminku. Ta nedávno zemřela.


Martina Karasziová jezdí do věznic, kde vypráví svůj příběh a hovoří o tom, jak poznala Boha. Snímek Aleš Masner

Jezdíte po českých věznicích a vyprávíte tam svůj příběh. Proč to děláte?

Hlavní důvod je, že tohle vyprávění motivuje mě i mé posluchače. Když to tam vidím, uvědomím si, že zpátky za mříže už fakt nechci. A holky zas vidí, že se dá žít úplně jinak.

Jak na vás vězeňkyně reagují?

Každý měsíc jsem jezdila s Mezinárodním vězeňským společenstvím do věznice Světlá nad Sázavou, vyprávěla tam svůj příběh, hovořila o Bohu, vozila jim knížky, četla z Bible. Když jsem tam přijela poprvé, ženské, co mě znaly, na mě volaly a byly nadšené. Nesmějí sice navazovat kontakt s civilními osobami a ani já s nimi nesmím komunikovat, ale aspoň jsem je nenápadně pozdravila. Když jsme chodily po chodbách a potkávaly velitelky, psycholožku, učitelky, všechny se divily, co tam dělám. Cítila jsem se opravdu dobře. Ne pyšně – měla jsem radost, že jsem na druhé straně. Tři moje posluchačky se chytly a uvěřily v Boha. Nechci říkat, že díky mně, ale skrze mě poznaly Pána.

Vy jste nebyla zavřená jen ve Světlé...

Svůj první trest jsem absolvovala v Opavě za opakované řízení bez oprávnění. Lehkomyslně jsem si myslela, že mě za to nemůžou zavřít, vždyť jsem ani nebourala. Ale zavřeli mě na devět měsíců. V polovině trestu jsem si požádala o podmínečné propuštění a po sedmi měsících jsem byla venku. V porovnání se Světlou to bylo jako škola v přírodě.

Když mě z Opavy propustili, začala jsem vařit drogy, protože jsme měly s mámou velké finanční potíže. Hrozilo nám vystěhování. Dceři bylo šestnáct a já nechtěla dopustit, abychom šly na ubytovnu. Splatila jsem dluh za byt, ale s vařením jsem nepřestala. Každému se zalíbí mít se dobře, ten chtíč po penězích je velký. Koupila jsem si pěkné věci, třikrát jsme byly s mámou a dcerou na dovolené, v Egyptě, Tunisku... Dvakrát jsem byla z těch peněz na umělém oplodnění, ale nevyšlo to.

Jak jste se poprvé setkala s drogou?

Byla jsem mladá, hloupá. V sedmnácti letech jsem měla dceru a odstěhovala jsem se k rodičům mého přítele, ale on mě neustále bil. Utekla jsem k matce, kam si pro mě po čase přišel, a já šla znovu k němu, ale zase mě bil. Vrátila jsem se tedy k mámě – a tak pořád dokola. Jednoho dne jsem potkala kamarádku, která měla s drogami už větší zkušenosti a řekla, že mi pomůžou. Na jednu stranu mi drogy pomohly od přítele odejít, dodaly mi sebevědomí, ale na druhou stranu tam vznikl už návyk.

Co to bylo za drogu?

Začala jsem hned s pervitinem. Trvalo to několik let, zanedbávala jsem i dceru. Chvála Bohu, že se máma o ni postarala. Já to brala automaticky. Měla jsem ještě dalšího přítele, který vařil drogy ve velkém, to už jsem se bála. A když mě začal bít, tak jsem od něj odešla. Pak jsem drogy chvíli přestala brát, protože dcera byla větší a já nechtěla, aby to na mně poznala.

Měla jsem nového přítele, který byl v pohodě, ale jeho firma se dostala do bankrotu a neměli jsme peníze. A já to chtěla řešit vařením drog. Moc jsem to neuměla, tak jsem k nám pozvala týpka, který je vařil. Jenomže několikrát si vzal naše peníze a já zjistila, že nás klamal. Rozhodla jsem se, že se je naučím vařit sama. Jenže jakmile jednou začnete, jste v pasti. Zaplatíte dluhy, kvůli kterým jste začali, ale jedete dál, za dalšími penězi.

Nebála jste se?

Máma z toho byla na mrtvici. Říkala, že nějak přežijeme, ale já nechtěla, i když jsem měla také strach, že jsem jednou nohou v kriminále. Pak přišel den, kdy mě zatkli. Nevěděla o tom máma ani dcera, protože jsem byla zrovna u přítele v Krkonoších. Policie ani tak nesledovala mě, ale kluka, kterému jsem tam prodávala drogu. On bydlel přímo naproti policajtům a měl pořád nějaká drahá auta. I hloupý člověk pochopí, že to nebylo z mozolů. Půl roku ho sledovali a odposlouchávali, a tak přišli i na mě.

Jak probíhalo zatčení? Já to znám jenom z filmů.

Já do té doby taky. Šli jsme s přítelem na houby, a když jsme se vraceli, stála u domu zásahovka. Dvanáct policajtů se samopaly, kukly na hlavách, museli jsme k zemi. Přítel do té doby neměl s policií žádný incident. Došlo mi, že už se domů nevrátím.

Dceři bylo v té době šestnáct a propustili vás v jejích devatenácti letech?

Ano. Dostala jsem čtyři roky, ale tím, že jsem se ve věznici chovala dobře, uváděla koncerty a různé komponované programy, jezdila do škol, vyprávěla svědectví, jsem měla volnější režim. Díky tomu jsem občas mohla i na tři hodiny s rodinou ven. To vše mi pomohlo k podmínečnému propuštění. Věřím, že Bůh při mně stál, že věděl, že máma potřebuje moji pomoc. Nikdo mi nevysvětlí, že to byla náhoda.

Kdy jste poprvé v životě slyšela o Bohu?

Už jako dítě, od babičky. Párkrát jsem s ní byla i v kostele, ale neprožívala jsem to. Celý život věřím, že Bůh je, ale nebylo to takové, jaké je to teď. Hodně mi v tom pomohl vězeňský kaplan ve Světlé nad Sázavou Miroslav Čejka.

O Bohu jste věděla, ale kdy jste začala hmatatelně pociťovat jeho přítomnost mezi námi?

Ve vazbě. Byla jsem osm měsíců v jedné cele – dva na tři metry. Ze zoufalství jsem si kreslila a hrála sama se sebou Člověče, nezlob se. Jednou týdně tam přišla knihovnice s vozíčkem knih. Půjčila jsem si Bibli a začala ji číst. Už tam mě navštěvoval vězeňský kaplan a napsal mi na papírek vyznání víry. Už tam jsem se modlila. Čekala jsem, že dostanu šest sedm let, a tak jsem se modlila: „Pane Bože, dej, ať to není víc než čtyři roky.“ A ty čtyři roky jsem opravdu dostala. Tenkrát bych ještě řekla, že to byla náhoda, ale teď ne. Když mě odvezli do Světlé nad Sázavou, už jsem vězeňského kaplana sama vyhledala.

Co vám připadalo na vězení nejtěžší?

Snad jako jediná z věznice jsem dostávala každý den dopis, mimo víkendy a svátky. Takže jsem přesně věděla, co kdy máma s dcerou dělaly, že šly nakoupit, že máma vyprala a jde pověsit prádlo… Ale stejně jsem měla o dceru strach, byla v tom nejtěžším věku. Pomáhalo mi Mezinárodní vězeňské společenství i to, že za mnou pravidelně každý měsíc chodila dcera, mamka i přítel. A mamka dokonce i ve svém špatném zdravotním stavu, který přede mnou nějakým zázrakem dokázala skrýt.

Že je maminka nemocná, jste tedy nevěděla.

Když mě pustili, měla rakovinu už rok a něco. Mně o tom neřekla. Takové zprávy se do vězení nedávají. Představte si, že jste v uzavřeném prostoru a dozvíte se, že vám umírá máma. Chcete jít za ní, ale nemůžete. Radši nevědět.

A když jste se to dozvěděla?

Byl to šok. Byla jsem na ni naštvaná, že to zanedbala, už nebyla možná chemoterapie ani operace. Kdyby šla k doktorovi včas, vůbec nemusela umřít. Bylo jí 58, to není věk na umírání.

Pak jste se o ni doma starala.

Když mě pouštěli, tak ještě chodila. To jsem jezdila na brigádu na loupání brambor. Dostala jsem třicet korun na hodinu a čtyřicet korun jsem denně dala na autobus. Když jsem vařila drogy, měla jsem během pár hodin třeba dvacet šest tisíc.

To je hodně velký rozdíl. Jak jste si na to zvykla?

Já se s tím smířila už v kriminále. Kdyby mi teď někdo řekl: uděláme jeden var, vyděláme dvě stě tisíc a jdeme od toho, řekla bych „ne“. Teď už mi přijde divné, že jsem to někdy dělala.

Ve vězení jste začala i studovat a pak jste se tam po propuštění vracela, abyste školu dodělala.

Byl duben, měla jsem termín komise, a protože mi řekli, že mě možná pustí, požádala jsem třídního učitele o individuální plán. On nevěřil, že školu dodělám z venku, asi bylo víc lidí, kteří to takhle slibovali. Ale já školu opravdu chtěla dodělat a na zkoušky jsem přijela. Pomohl mi v tom pan Čejka, který mi uhradil cestu, protože ze začátku jsem neměla kde peníze vzít. Přijela jsem i na písemnou zkoušku, takže teď mám učňák – provozní služby. Když jsem dostávala vysvědčení přímo od ředitelky věznice, řekli mi, že jsem první za patnáct let, co stojí věznice ve Světlé nad Sázavou, která byla ochotna si dodělat školu z civilu.

V plánu máte i další studium.

V Chomutově je obor sociální činnost, a protože se mi podařilo udělat rozdílové zkoušky, nastoupím v září do druhého ročníku. Byla bych sociální pracovník – s dětmi, postiženými lidmi, u seniorů. A co bych opravdu chtěla, je studovat na Jaboku sociální činnost a teologii.

Láká vás teologie?

Ano, mě by bavila i pastorace.

Jak vnímala vaše obrácení maminka?

Ze začátku jí modlitba nic neříkala. Faráře znala jenom z pohřbů, a když k nám poprvé přišel, nebyla z toho nadšená. Ale poslední týdny, než jsme šly spát, jsme se spolu modlily. Děkovaly jsme za to, co nám Bůh dal. Radovaly jsme se i z malých věcí.

Co vám pomáhá to všechno zvládat?

Potřebuji se hodně scházet s lidmi z Mezinárodního vězeňského společenství. Těší mě, že budu dál studovat. A když mám volno, jezdím na kole. A při tom se nahlas modlím, protože mě nikdo neslyší, jenom On. Děkuji Pánu Bohu za tu šanci změnit se, za to, že mě pustili a já mohla být s mamkou až do konce.

Co byste si přála nejvíc?

Každý večer jsem v kriminále děkovala Bohu za den, co je za námi. Prosila jsem, aby mě pustili, a slibovala Bohu, že tak jako jsem ho poznala a vpustila do svého srdce, budu se snažit, aby ho poznávali skrze mne i další lidi. Podařilo se mi sehnat práci – i přes špatný trestní rejstřík mě zaměstnali v domově důchodců. Pomohlo mi doporučení Gabriely Kabátové z Mezinárodního vězeňského společenství; jsem jejich dobrovolnice a spolupracuji s nimi. Zatím mě přijali do prádelny, a až se osvědčím, půjdu do sociální péče. Bude mě bavit a naplňovat starat se o lidi. Potkala mě ale další rána: teta má rakovinu, čeká ji chemoterapie. Většinu času trávím u ní. Čtenáře bych chtěla poprosit o modlitbu.

 

Martina Karasziová (* 1979 v Chomutově) – ve čtyřech letech jí zemřel otec, vyrůstala jen s matkou. Ve škole prospívala s vyznamenáním, ale už na gymnáziu otěhotněla. Přivydělávala si jako uklízečka, prodavačka, sestavovala klávesnice do počítačů. Jako dealerka drog skončila ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Zde vystudovala učební obor provozní služby, od září začne studovat v Chomutově čtyřletý obor s maturitou sociální činnost. V rámci Mezinárodního vězeňského společenství (které nabízí pomoc osobám ve vězení, jejich rodinám, propušteným a obětem trestních činů), pomáhá odsouzeným svým svědectvím. S řadou vězňů si dopisuje.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay