Bůh ochraňuj královnu...

Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007, Autor: Zora Freiová

... zpívá se v britské hymně, a už přes půl století se toto přání vztahuje k jediné osobě: Alžbětě II. Někteří její poddaní ji milují a ctí, jiní se netají tím, že by se klidně obešli bez ní. I v dnešní době však královna zůstává jedním ze symbolů Velké Británie, znakem tradice a kontinuity. O této panovnici, lépe řečeno o jediném týdnu její vlády, pojednává film Královna režiséra Stephena Frearse.

Většina z nás má tu událost ještě v dobré paměti: 31. srpna 1997 obletěla svět zpráva o tragickém skonu princezny Diany, na němž nesli vinu senzacechtiví novináři a fotografové. A mnozí si jistě vzpomenou, že zatímco televize přinášela záběry truchlících lidí, kteří zasypali brány Buckinghamského paláce květinami, královská rodina mlčela. Film Královna hledá a do značné míry patrně i nalézá odpovědi na otázku, jaké důvody a zároveň důsledky toto mlčení mělo.
Hlavními protagonisty filmu jsou královna Alžběta a čerstvě zvolený mladý premiér Tony Blair. Těžko si lze představit ostřejší kontrast: svrchovaná představitelka starých pořádků a tradic versus labouristický předseda slibující radikální modernizaci společnosti. I jejich reakce na tragickou zprávu je diametrálně odlišná. Blair pohotově odhadne, že Dianina smrt vyvolá mezi lidmi nebývalou odezvu, a vystoupí se smutečním projevem, v němž nazve Dianu „princeznou všech“. Královna (kterou zpráva zastihne na jejím sídle ve Skotsku) Blairovi sdělí, že nikdo z královské rodiny se k Dianině smrti vyjadřovat nebude, jelikož do ní už nějaký čas nepatřila.
Během následujících dní se situace rychle vyostřuje. Veřejnost stále hlasitěji volá po projevu smutku z královniny strany a začíná jí dokonce připisovat část viny za Dianinu smrt; Alžběta trvá na svém, odmítá veřejně vystoupit a předčasně se vrátit do Londýna. Blair se ji telefonicky snaží přimět k ústupkům. Podaří se mu to až ve chvíli, kdy se podle průzkumů veřejného mínění každý čtvrtý Brit přiklání ke zrušení monarchie.
Nesmíme zapomínat, že jde o uměleckou licenci, nikoli o dokument (třebaže s využitím autentických záběrů); přesto lze říci, že film důvěryhodně osvětluje drama oněch dní a přináší divákům hned několik klíčů k pochopení královnina jednání. Alžběta II. se celý život řídí zásadou, že služba poddaným stojí na prvním místě a nesluší se ji směšovat s osobními emocemi – ty je třeba pečlivě skrývat. Zároveň je ke své službě pomazaná Bohem, je pokračovatelkou linie, která sahá až k svatému králi Eduardu Vyznavači, a jako taková nemůže své chování přizpůsobovat přáním davu. Za dobu její vlády došlo k posunu hodnot, kterému, jak sama v závěru filmu říká, asi nikdy neporozumí. Lidé od ní očekávají okázalé projevy smutku, zatímco ona je připravena jednat zdrženlivě. Postoj veřejnosti ji zraňuje, ve své rodině se nemá o koho opřít – uprostřed tíživých událostí je v podstatě sama. Její velikost spočívá ve schopnosti zachovat se tak, jak jí velí nutnost dané chvíle, a vyrovnat se s tím se svou typickou důstojností a grácií.

CO SKRÝVÁ MAJESTÁT
Film získal řadu ocenění, z nichž nejvýznamnější byl Oscar za hlavní ženskou roli: po právu jej získala vynikající Helen Mirrenová, jejíž přerod v panovnici je naprosto přesvědčivý. Michael Sheen v roli Tonyho Blaira je jí zdařilým protihráčem. Méně podařené jsou některé vedlejší postavy, například královna matka nebo princ Charles – tomu však vložil scénárista do úst jednu zásadně důležitou větu, umožňující nám lepší vhled do celé situace: „Diana, kterou lidé milovali, ta jejich, veřejná, je někdo úplně jiný než ta soukromá, kterou jsme znali my.“
Divák si z kina odnáší poznání, že upjatý královský majestát může skrývat křehkost a nejistotu (scéna s jelenem a moment, kdy holčička v davu daruje Alžbětě květiny), stejně jako humor („nikoli, pane Blaire; podle protokolu mám vyzvat k sestavení vlády já vás“) a nečekané znalosti (při nehodě auta). Vždyť i královna je jen člověk. Bůh ji ochraňuj.


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 17 24. – 30. dubna 2018

Kardinál Josef Beran už je doma

Kardinál Josef Beran je po více než půl století zpátky doma. Přivítaly ho zvony chrámů v celé republice. Ze země odjel v roce 1965, ale ve své svatovítské katedrále…

celý článek


Studenti se na Velehradě zabývali odpovědností

Více než šest set mladých lidí přijalo minulý týden pozvání na Studentský Velehrad. Setkání, které od čtvrtka do neděle na poutním místě už počtrnácté uspořádalo…

celý článek


Desátá Noc kostelů už za měsíc

Jubilejní Noc kostelů se v českých a moravských diecézích uskuteční už za necelý měsíc. Brány chrámů se otevřou v pátek 25. května. Právě v těchto dnech se připravují…

celý článek


Selhání, za které platíme dodnes

Kdysi filipo-jakubská noc, nedávno Vatra míru, dnes „pálení čarodějnic“. Poslední označení v sobě skrývá historii, na niž bychom neměli zapomenout a na kterou se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay