Bůh není zakázkový krejčí

Vydání: 2005/1 Máš, cos od života čekal?, 3.1.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

„Tolik, tolik jsem si přál prožít letošní Vánoce jinak než dřív. Chtěl jsem se modlit, zajít do kostela, ale nedokázal jsem to. Zase, jako už mockrát, jsem selhal,“ vyčítal si Petr, klečící před betlémem v setmělém a prázdném kostele. „Vůbec celý můj život je jedno velké selhání. Nemám nic z toho, co jsem od života čekal. A přitom jsem nechtěl, na rozdíl od jiných, zas tak moc. Vlastně jenom jedno – mít dobrou rodinu...“

Co vlastně očekáváme od života? Prostá otázka, na kterou ale není jednoduchá odpověď – což je vidět i z reakce jáhna a psychiatra Maxe Kašparů: „Co člověk, to originál. U Boha to ani jinak nejde, on prostě tvoří originály a lidé mají nejen originální otisky prstů a originální oční duhovku, ale také originální nápady a originální smysl života. Na tom, co čekáme od života, se ovšem podílí i řada jiných faktorů. Finance, zdraví, šance, talenty.

V této souvislosti je možné říci, že někteří psi jsou v dosahování cílů moudřejší než lidé. Dám-li svému psovi kostku cukru půl metru nad hlavu, bude skákat, dokud ji neuchopí. Dám-li mu ji až ke stropu, nevyskočí ani jednou. Předem totiž ví, že na ni nemůže dosáhnout. U řady lidí vidím, že mají své cíle nesmyslně vysoko. Tak vysoko, že každý jejich výskok nekončí seskokem, ale pádem, často bolavým. Přitom bez váhání takové skoky opakují. Dokonce svoje zraňující pokusy hodnotí jako pozitivní jednání, ač všichni okolo nich vědí, že jde o marné počínání. Následně u nich dochází ke zmarnění, pocitu frustrace, a tím pádem se může dostavit i rezignace na jiný, snadněji dosažitelný cíl.”

 

DOPIS

Přání protagonisty našeho příběhu se nezdálo být zas tak nedosažitelné. Chtěl mít dobrou rodinu. I proto, že ta jeho vlastní nikdy dobře nefungovala. Táta mu zemřel, když byl malý kluk, a jeho máma, přestože se snažila ze všech sil, nedokázala dát svým dětem najevo lásku, kterou k nim cítila. Neznaly, co je pohlazení, mazlení, co znamená obyčejně si popovídat. A právě to chtěl Petr realizovat ve své rodině. Zpočátku se mu to i dařilo. Měl krásnou ženu a narodily se jim dvě děti – chlapeček a holčička. Všechno se zdálo být ideální a Petr byl skutečně šťastný. Měl přesně to, co si od života tolik přál. Pak se však situace pomalu ale jistě začala měnit, až jednou našel svůj byt prázdný. Na stole ležel dopis jeho ženy. Psala, že ho opouští, protože se zamilovala do jiného, který vzhledem k tomu, že je velice bohatý, může dát lepší život nejen jí, ale i jejich dětem, které samozřejmě bere s sebou. Pokud s nimi bude chtít mluvit, stačí zavolat na telefonní číslo, které následovalo. Bylo se zahraniční předvolbou. Operátorka na informacích o telefonních číslech Petrovi řekla, že se jedná o Anglii. Slovo, jež Petra definitivně srazilo na dno, kde zůstal po celých následujících šest let.

Jak různé představy mohou být o rodinném životě a co od něho vlastně očekáváme? Psychiatr Petr Šmolka z Poradny pro rodinu má tu nejjednodušší a možná i pravdě nejbližší odpověď: To záleží na každém! Někdo čeká klidné zázemí, jiný garanci permanentního pocitu štěstí, někdo vnímá rodinu především jako optimální prostředí pro výchovu dětí, jiný zase může klást důraz spíše na její provozně ekonomickou výhodnost. Jsou i tací, jimž bude podobný dotaz připadat zcela nesmyslný, protože život v rodině je pro ně samozřejmostí a uvažování o jejím smyslu považují za zavádějící. „Nechci hodnotit, která z naznačených - jakož i z řady dalších možných - očekávání jsou lepší, a která horší. Pokud půjde o očekávání nejen reálná a splnitelná, ale navíc i partnerům společná a pro ostatní členy rodiny bez patrné újmy akceptovatelná, pak lze proti kterémukoli z nich opravdu jen těžko co namítat,” říká P. Šmolka.

 

NESPOKOJENI

Bohužel statistiky ukazují, že velká část společnosti není spokojená s tím, jakým životem žije – a to nejen v pracovní, ale i v soukromé sféře. „Nespokojenost je lidská vlastnost,“ reaguje M. Kašparů. Podle něj ji navíc lze rozdělit na nespokojenost „kladnou“ a nespokojenost „zápornou“. Tou kladnou trpí - a měli by jí trpět - především vědci. Pokud by se vědec spokojil s již dosaženým technickým vývojem a nehledal další zkvalitnění, jezdili bychom dodnes s koňským potahem, nebo snad ani to ne. Chodili bychom pěšky. Nemohly by se provádět náročné operace, léčilo by se přikládáním pijavic. Nespokojenost vědce je proto hybnou silou pokroku.

Na druhé straně je zde nespokojenost negativní, která bohužel vede k destrukci. Příkladem může být muž, který je nespokojený se svou manželkou, a opustí proto rodinu s malými dětmi, aby byl jinde spokojenější. V pozadí toho všeho pak vidí Max Kašparů dvě poměrně silně rozšířené choroby - sobectví a falešně pojatou svobodu.

„Sobec myslí především na sebe a všechny prostředky musí sloužit v první řadě jemu. Co se děje s ostatními a v ostatních, to ho nezajímá. A mimo to přece má svobodu a může všechno,“ pokračuje Kašparů. „Zákony státu mu umožňují v mezilidských vztazích uskutečnit rozchod, rozvod, potrat i podraz. Vše dovoleno, nic z toho netrestáno. Žijí-li tak slavné hvězdy, proč bych nemohl já? Když už neumím zpívat tak jako ony, mohu se jím vyrovnat alespoň dekadentním způsobem života. Vše možno, vše dovoleno, nic nekritizováno.“

 

ÚTĚK ČI ÚTOK

Podle psychologa Petra Šmolky  zmiňovaný trend dost pravděpodobně souvisí s tím, jak rostou naše nároky na životní podmínky obecně. Dnes se již sotva spokojíme s tím, co bylo ještě pro generaci našich prarodičů těžko dosažitelným snem - od kvality potravin a životního prostředí, přes vzdělání našich dětí či užitnou hodnotu automobilu, až třeba po míru uspokojení v sexuálním životě. „V souvislosti s tím se však zároveň enormně zvyšují nároky. Nejen ty, které má na nás naše okolí – abychom vůbec obstáli, ale i ty (a mnohdy především ty), které na sebe klademe my sami,“ podotýká P. Šmolka. „Dalším nově se objevujícím stresujícím faktorem je jakýsi informační třesk. Neustále na nás dopadá spousta nových a nových poznatků, protože sdělovací prostředky, doplněné proti době nedávno minulé ještě o internet, doslova chrlí tisíce a tisíce často protichůdných a většinou spíše neradostných informací. Možná už narážíme na mezní možnosti lidské psychiky. Obranou proti zhroucení je pak buď útěk do sebe, do své rodiny, někdy i do jakéhosi vnitřního vyhnanství, nebo naopak nespokojenost a útok na vše, o čem si myslíme, že ji v nás vyvolalo – bohužel často i na naše nejbližší.“

Kruh naší nespokojenosti je začarován a my nevíme, jak z něho vyjít ven. „Nejdříve si musíme položit otázku, zda vůbec někdo ven chce. Vždyť většině národa je v něm tak dobře,“ připouští s kapkou ironie Kašparů. „Začarovaný kruh - kolotoč zábavy. Neomezovat se, bavit se, ubavit se k smrti. A pozor! Kdo by chtěl tento kolotoč zastavit, bude nařčený z omezování lidských práv a demokratických svobod, bude za zpátečníka, tmáře a nepřítele moderní „svaté trojice“: liberalismu, trhu a tolerance.“

 

SNY, ILUZE A IDEÁLY

Petrovo osamocení se zdálo stále tíživějším. Čas plynul pomalu. Už pro něj neexistovala roční období ani měsíce. Rok se mu dělil na prázdniny a ostatní dny. Pouze o prázdninách měl totiž Petr možnost vidět své dvě děti. Přesto, že se snažil být jím dobrým otcem i na dálku, stále více cítil, že je ztrácí, že se mu setkání od setkání vzdalují. A tak se u něj střídala kratičká období radosti, kdy je měl nablízku, s nekonečnými hodiny naplněnými depresí, vztekem i nenávistí. Zdálo se, jakoby rána v jeho srdci byla neustále drásána další a další solí. Bál se jakéhokoliv nového citového zainteresování.

Vlastní život pro něho přestal existovat. Neznal už ani přání či sny. Tento luxus si prostě nemohl, nechtěl nikdy více dopřát...

Je tomu skutečně tak? Můžeme dojít ve své nespokojenosti se životem až tak daleko, že se vzdáme veškerých svých snů a přání?

„Nepřísluší mi, abych se pokoušel sahat komukoli do svědomí, přesto si neodpustím alespoň jednu hypotézu. Co když jde jen o obrannou vnější pózu? Člověk je bytost nadaná schopností snění, bez které by nebyl možný žádný pokrok. Bez ní by - vzato do důsledků - již možná nebylo ani lidstvo samo. Možná že si své sny jen necháváme více sami pro sebe, možná se dokonce někdy snažíme sami sebe přesvědčit, že je ani nemáme,“ uvažuje nahlas Petr Šmolka. „I tak však kdesi pod povrchem žijí svůj život a ovlivňují naše jednání. Dokud si ale jejich existenci neuvědomíme a dokud se je opět nenaučíme sdílet s druhými, budeme mít potíže si porozumět – a to jak jeden druhému navzájem, tak nakonec i sami sobě.“

K tomu Max Kašparů dodává: „V žádném případě bychom si neměli plést dva pojmy: iluze a ideály. Prvního je potřeba se zbavit, druhé si v každém případě podržet. Uděláme-li to naopak, bude nám pod výše popsaným kolotočem hodně brzy špatně.“

 

PROSBA

Dneska je poprvé ode dne, kdy se oženil, zase v kostele. K návštěvě Petra přimělo nadšené vyprávění jeho dvanáctiletého syna, který líčil svůj zážitek s živým betlémem a neopomněl přitom klást svému otci všetečné otázky typu: Ježíš se skutečně narodil v jeslích, nebo je to jen pohádka? A je nám opravdu neustále nablízku? A fakticky mi splní všechno to, co si budu přát?

„Bože, kde jsi byl, když se mi rodina rozpadala? Když si žena odvezla mé děti?“ přeskočil Petr ze vzpomínek na syna znovu k svému životu a upřeně se zadíval do jeslí na bezbranné Boží děťátko. „Vím, že by ses mě mohl jistě zeptat: A kde jsi byl ty po celou tu dobu? Byl jsem zaměstnán vytvářením šťastné rodiny. Ale někde jsem udělal chybu. Na něco jsem přitom zapomněl. Na Někoho jsem zapomněl. Teď tě ale prosím: Pomoz mi. Pomoz mi zbavit se nenávisti, kterou v sobě nosím. Pomoz mi být dobrým tátou. Pomoz mi znovu uvěřit! Jsem zcela ve tvých rukou.“

Bohužel - jak připomíná Max Kašparů na závěr - ne všichni jsme schopni přiznat, a hlavně pochopit, že Bůh není zakázkový krejčí, který nám „střihne“ život podle našich představ: „Bůh je dárce kvalitních látek i účelných modelů, ale záleží jen na nás, co si z nich ušijeme.“

Jsou cíle, které si stanovujeme, dosažitelné?

Snímek Miroslav Žáček

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay