Bůh není bednář, který udělá sud a jde zase dál

Vydání: 2010/22 Inteligentní plán, 25.5.2010, Autor: Jan Paulas

O tom, co je inteligentní plán, zda ho lze skloubit s evoluční teorií, v čem je naopak jeho úskalí či zda by se měl vyučovat na školách, hovoříme s Markem Orko Váchou, knězem, přírodovědcem, pedagogem a autorem knih.

Mohl byste stručně přiblížit, v čem spočívá hlavní myšlenka tzv. inteligentního plánu (IP)?

Hlavní myšlenkou je přesvědčení, že určité vlastnosti vesmíru a živých organismů lze nejlépe vysvětlit pomocí existence nějaké inteligentní příčiny, a nikoli náhodným neřízeným procesem, jakým je přirozený výběr. Představa inteligentního plánu nezpochybňuje fakt evoluce jako takové (ve smyslu změny organismů v průběhu času nebo představy vývoje ze společného předka), spíše polemizuje s darwinovskou představou, že proces změn organismů je zcela slepý a nijak či nikým řízený. Život na Zemi je zkrátka podle IP příliš komplikovaný na to, aby mohl vzniknout samovolně darwinovským výběrem.

Čím se liší inteligentní plán od kreacionismu?

Kreacionismus chápe první kapitolu knihy Genesis jako deníkový popis toho, co se stalo. Během šesti dnů stvořil Bůh zemi se všemi druhy rostlin a živočichů – a tuto velikou zoologickou zahradu předal Adamovi. Od té doby se s přírodou nic podstatného neděje, s výjimkou potopy. Pokud tedy někde najdeme pozůstatky mamutů nebo dinosaurů, jde o organismy, které se Noemu už nevešly na loď a zahynuly. Tzv. kreacionismus mladé Země konstatuje, že Země je stará něco kolem 6 000–10 000 let, jiní kreacionisté připouští stáří Země 4 650 milionů let, tak jak odhaduje i současná věda. Všichni kreacionisté se ale shodnou na tom, že vývoj ve smyslu vzniku nových velkých skupin organismů neprobíhá, neboť Bůh vše stvořil přesně tak, jak je psáno v Bibli. Evoluce neexistuje. Inteligentní plán přináší výrazně odlišnou představu. Zastánci hypotézy IP nepopírají fakt evoluce jako takové (ve smyslu vzniku nových druhů v současnosti), spíše se snaží pomocí vědecké metodologie zpochybnit vysvětlení celé věci pouhou darwinovskou hypotézou přirozeného výběru. Toto rozlišení je velmi důležité. Zejména pro ateistické evoluční biology je, zdá se, rozdíl mezi kreacionismem a inteligentním plánem pod prahem jejich rozlišovací schopnosti a většinou zastávají názor, že pro faktickou neudržitelnost kreacionismu je IP něco jako „kreacionismus 2.0.“, tedy jen jakousi jeho novou verzí, podobně jak to chodí u operačních systémů.

Hovoří IP přímo o Bohu-Stvořiteli?

Obvykle se zde o Bohu-Stvořiteli příliš nemluví, používá se termín Inteligentní Designér.

Lze tedy IP nějak skloubit s evoluční teorií? A můžeme vůbec IP považovat za vědeckou hypotézu?

Předně – evoluční teorie není, evoluční teorie jsou. Existuje teorie Lamarckova, Darwinova, neutrální teorie evoluce, téměř neutrální teorie evoluce, neodarwinovská syntéza atd. Ale vraťme se k otázce. Striktně vzato IP vědeckou hypotézou není, myšlenka inteligentního plánu je spíše filozofickou tezí. Připomeňme ale, že když o něčem řeknu „je to nevědecké“, neznamená to, že je to nepravdivé – znamená to pouze, že to nepatří do vědy. Například umění také nepatří do vědy, ale nelze o něm jen tak říct, že je nepravdivé. Věda se totiž zabývá obecně řečeno jen měřitelnými a vážitelnými věcmi, které jsou ve hmotě, prostoru a čase; používá mikroskop nebo dalekohled – a těmi existenci Boha není schopna ani dokázat, ani vyvrátit, neboť Bůh je mimo hmotu, prostor a čas. Podobně věda není schopna nic říct k existenci andělů, lidské duše, nebe, očistce nebo pekla, neboť všechny tyto jevy jsou neměřitelné – v laboratoři nám u žádného z našich přístrojů nijak rafičkou nepohnou.

Přesto IP vyvolává právě ve vědeckém světě velké emoce. Ve Spojených státech dokonce před lety proběhl soudní spor o tom, zdali inteligentní plán učit na školách, či ne…

Přimlouval bych se též, aby se v hodinách biologie o inteligentním plánu nemluvilo. Biologie je věda, science, a v rámci vědy bychom měli mluvit jen o světě měřitelném. Nic ale nebrání tomu, abychom IP zmínili v hodinách filozofie.

Autory knih o inteligentním plánu jsou často vzdělaní lidé, které jen tak nelze obvinit z tmářství. Mnozí z nich navíc neodmítají evoluci, ale jen darwinismus. V čem je podstatný rozdíl mezi evolucí a darwinismem?

Evoluce je jev, darwinismus je jeden z pokusů o interpretaci tohoto jevu. Pomohu si příkladem. To, že vidíme v noci na obloze pomalu plynoucí Měsíc, je jev. Jedno z možných vysvětlení tohoto jevu by bylo, že existuje neviditelný anděl, který jej před sebou postrkuje. Jiné vysvětlení nabídl Newton v rámci gravitační teorie a ještě jiné Einstein v rámci teorie relativity. Máme zde tedy jeden úkaz a mnoho hypotéz, které se ho snaží interpretovat. Podobné je to s evolucí a darwinismem. Darwinismus je tedy jedním z pokusů, jak evoluci vysvětlit. Možná správný, možná ne tak úplně. Možná že za deset nebo sto let budeme držet v ruce hypotézu, která nám popíše dění v přírodě mnohem elegantněji než ta darwinistická. Ale takto to ve vědě chodí. Věda se liší od náboženství právě tím, že nezná dogmata. Na univerzitách nehlásáme konečnou pravdu, nýbrž současný stav poznání světa. Ostatně biologové začínají občas své přednášky pro studenty větou: „Padesát procent toho, co vám řeknu, pravděpodobně není pravda, ale protože nikdo neví, kterých padesát procent to je, budete se muset naučit všechno…“ Ve fyzice jsme si mysleli, že máme svět vyřešený za Ptolemaia, pak za Koperníka, Newtona, a dnes učíme svět podle Einsteina. Kdo ví, co budeme učit za sto let… Nebudou se naši pravnukové posmívat naší „tehdejší“ přírodovědě, jako se my dnes usmíváme nad ptolemaiovským viděním světa? V přírodních vědách jsme dnes obecně pokornější než dřív – už víme, že neučíme, „jak to je“, nýbrž současný stav poznání, a studenty k této nejistotě vedeme. Problém totiž nikdy není s tím, co nevíme, ale s tím, co víme, nebo přesněji řečeno: o čem si myslíme, že je dozajista pravda. Pro křesťana je velkou satisfakcí, že když někdo před dvěma či třemi desítkami let něco řekl proti Darwinovi, byl označen za tmáře, papežence nebo reakcionáře, zatímco dnes to jsou sami evoluční biologové, kteří se snaží přijít s alternativními teoriemi.

Stoupenci IP sice nezpochybňují evoluci, ale možnost vzniku nových druhů náhodnými mutacemi. A uvádějí situace, kdy vývoj už nejde vysvětlit slepou evolucí – jde o případy tzv. nezjednodušených složitých struktur. Co to je?

Jedná se o struktury, které aby fungovaly, musí mít určitou minimální úroveň složitosti, musí být nezjednodušitelně složité. Jedna z vůdčích postav myšlenky IP Michael Behe uvádí pedagogicky geniálně vybraný příklad všem známé sklápěcí pastičky na myši. Aby fungovala, nemůžeme z ní už nic odebrat – ani pérko, ani prkénko, ani nášlapnou destičku, jinak by neplnila svůj úkol. Pastička je nezjednodušitelně složitá. A Behe se ptá: Nenajdeme podobné útvary i v přírodě? Jedním z jeho příkladů je jev srážení krve u člověka. Kdyby krev byla jen tekutina, při každé oděrce by z nás vytekla jako z propíchnutého igelitového pytlíku. To se nestane, neboť krev se sráží. Kdyby se ale krev srážela až moc, docházelo by k trombózám a emboliím – a bylo by to také špatně. To, že se krev sráží přesně tak, jak má, ani ne moc a ani ne málo, hlídá celkem na padesát různých látek! K hlavním procesům dochází kaskádovým efektem – výsledek jedné chemické reakce se stane základem pro další a tak dále. Vše musí být dokonale sehrané, jinak to nefunguje. A vy byste nyní chtěli – táže se Michael Behe – aby celý tento nezjednodušitelně složitý komplex, v němž má každá látka své místo, vznikl během jedné šťastné mutace? Je zřejmé, že pravděpodobnost takové mutace je skoro jistě rovna nule. Kritici z řad evolučních biologů ovšem oprávněně poukazují na fakt, že celý systém mohl začít velmi jednoduše. U našich dávných předků to mohl být jeden nebo dva proteiny, které případnou ránu mohly nějak velmi nedokonale „zaplácnout“. Moc to nemuselo fungovat, ale přece. Pak po nějaké desítce či stovce tisíc let se mohl přidat třetí protein, pak čtvrtý a tak dále. Dnes je srážení krve u člověka nezjednodušitelně složité a vypracováno do takových detailů, že nad tím žasneme. Celá stavba ale mohla vzniknout patro po patře z velmi skromných začátků. Michal Behe však může být spokojen. Všichni známí autoři učebnic evoluční biologie s Behem nesouhlasí, ale všichni cítí potřebu mu jeho názory vyvracet, což je samo o sobě pozoruhodné.

V čem vidíte hlavní úskalí IP?

Celá myšlenka inteligentního plánu je dnes spojena se jmény Michael Behe, William A. Dembski, Phillip E. Johnson a mnoha dalšími, kteří jsou více nebo méně spojeni s Discovery Institute v americkém Seattlu. Hlavní úskalí vidím v tom, že se k dnešnímu dni zastáncům konceptu IP žádnou horninu, žádný protein nebo žádnou strukturu „Made in Yahweh“ (vyrobenou přímo Bohem – pozn. red.) zatím nezdařilo nalézt. Ale je určitě žádoucí a vítané, když se někdo pomocí vědecké metodologie snaží nacházet slabá místa jakékoli vědecké teorie. Takto funguje věda a nové nápady, nové úhly pohledu či vidění věcí mohou být velmi inspirativní. S poznámkou, že vědecky skutečně nelze existenci Inteligentního Designéra ani potvrdit, ani vyvrátit.

Křesťané by se tedy měli smířit s tím, že se v hodinách biologie budou vyučovat jen vědecky ověřené vývojové teorie?

Není nic špatného na tom, když ve školách učíme biologii v duchu současné racionální vědy zajímající se jen o měřitelný a vážitelný svět. Jen by se tato biologie neměla tvářit, že rozumí naprosto všemu a že je schopna všechno vysvětlit. Filozof Hans Jonas velmi přesvědčivě dokazuje, že například právě to, co je bios, tedy život sám, biologové příliš neví. Přírodovědci nám říkají o přírodě pravdu, ale ne celou pravdu.

Nicméně pro mnohé křesťany je IP velmi lákavou teorií a mohou vám namítnout: Když ustoupíme od představy Boha coby Inteligentního Designéra, jak o něm můžeme hovořit jako o Stvořiteli? V čem vlastně jeho stvořitelské dílo spočívá? Dříve byl tvůrcem každé květiny, dnes se ho bojíme označit i za inteligentní příčinu…

Ale nebojíme. My všichni křesťané se modlíme v Credu: Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země… Pokud latinské sloveso „creare“ znamená „stvořit“, pak je křesťanská víra radikálně kreacionistická – ovšem ve zcela jiném smyslu, než se domnívají kreacionisté. Podobně je pro všechny křesťany Bůh tvůrcem inteligentního plánu v celé přírodě, je příčinou všeho, dějiny světa nejsou pusté a Boží plán s člověkem i se světem v přírodě samozřejmě existuje – to je to, čemu trochu neobratně říkáme „Boží prozřetelnost“. Bůh, který stvořil celý svět a bez jehož prozřetelnosti bychom nebyli, který mohl stvořit tento svět v jedné vteřince, v šesti dnech nebo v miliardách let, je Bůh Židů a křesťanů. Naopak, pro nás křesťany je Bůh nejen inteligentní designér, nebeský inženýr, výrobce strojů nebo velký hodinář, ale především je tím, který nás miluje, který se pro nás stal člověkem, který nás vykoupil. Redukovat Boha toliko na nebeského inženýra by bylo na, či dokonce za hranicí hereze. Bůh přece není bednář, který udělá sud a pak jde zase dál. Bůh je nějak přítomen ve světě a ve všech věcech – v něm žijeme, pohybujeme se a jsme. Jen bychom v rámci teologie neměli spekulovat, kdy Bůh stvořil svět a jak to provedl. Otázky typu „kdy“ a „jak“ patří totiž do přírodních věd, do filozofie či teologie patří otázka „proč“.

Často se v této souvislosti citují slova Jana Pavla II., že evoluce „je víc než jen pouhá hypotéza“. Někteří katoličtí teologové však varují, že tato slova se nedají chápat jako schválení všech evolučních teorií předem. Kde je ona hranice, kdy je daná evoluční teorie pro křesťana přijatelná?

Jedná se o filozofické důsledky, které můžeme nebo nemusíme z evoluční myšlenky vyvodit. Mohu se na celou věc dívat redukcionisticky a nevidět v dějinách světa ani plán, ani Boha, jen slepou hru náhod – sám sebe pak mohu vnímat jako pouhý kus hmoty vzniklý evolucí, který jednoho dne otevřel oči a zjistil, že v kosmu není ani smysl, ani Bůh. Takovéto závěry papež nepřekvapivě odmítá. Anebo se mohu na evoluční dění dívat spiritualisticky (vnímat Boha jako vnitřně přítomného v každém okamžiku a v každém atomu stvoření) a evoluci chápat jako píseň, jejíž melodie právě vzniká, jako tanec, jehož choreografie je stále propracovávána, jako fugu, jejíž variace jsou právě hrány, jako šest dní stvoření, uvnitř kterých se právě nacházíme.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay