Budoucnost záleží na nás

Vydání: 2015/1 Jsou tady: tisíce příznivců Taizé, 30.12.2014, Autor: Jan Paulas

„Bůh není automat na dobro,“ říká v rozhovoru kněz a přírodovědec Marek Orko Vácha
 
„Jestli chceš Pána Boha pobavit, svěř se mu se svými plány,“ zní jedno vtipné úsloví. Na druhé straně Bůh chce, abychom byli tvůrci svých osudů. Více o tom hovoříme s P. MARKEM VÁCHOU. 
 
 
„Boží plán existuje. Už v Písmu svatém čteme, že Bůh až žárlivě miluje své stvoření a že s ním má plány,“ říká P. Marek Vácha. Snímek Aleš Masner
 
Ve své knížce Neumělcům života vzpomínáte na své známé, kteří přestali věřit v Boha, protože nevyslyšel jejich modlitby v  naléhavé věci. Co byste jim řekl?
 
Že Bůh není automat na dobro a nepochybně nefunguje jako nadzemský vykonavatel našich potřeb a přání. Naopak, velmi zajímavý koncept najdeme v první kapitole knihy Genesis, která je až fascinujícím způsobem architektonicky vystavěná – každé slovo má v té stavbě své místo. A je tam jedna důležitá myšlenka: Bůh nikdy netvoří mramorové sochy nebo dokonalé strojky, které by mu fungovaly ještě za tisíc let, ale tvoří tvůrce. Bůh mi dává kus stvořitelské aktivity.
 
To je koncept, který se později objevuje i v Novém zákoně v evangelijním podobenství o třech chlapících, kteří dostali jeden pět hřiven, druhý dvě a další jednu hřivnu. Hospodář jim neříká, co s tím mají dělat – svěří jim hřivny a odcestuje. Už neprozradí své další plány, kam přesně je mají investovat. Bůh člověku věří, že hřivny využije, že dokončí dílo stvoření.
 
Má člověk s těmito hřivnami naplňovat Boží záměr, určitou cestu?
 
To nevím. Fakt je, že ve Starém i Novém zákoně na mnoha místech čteme, že pro řadu lidí konkrétní cesta existuje. Abrahám dostává za úkol: Vyjdi ze svého města a jdi do země, kterou ti ukážu! Podobně svatý Pavel, když jede pronásledovat křesťany do Damašku, zažije zvláštní setkání s Ježíšem, kdy nejprve slyší: Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ? A pak následuje pozvání, které může nepřijmout, ale nemůže ho přehlédnout. Podobně Marie, když se setká s archandělem Gabrielem, může místo „fiat“ říct, že do toho dobrodružství nepůjde. Jak ve Starém, tak v Novém zákoně vidíme, že někdy Bůh promluví naprosto nepřehlédnutelným způsobem. Nejsou to ani tak náhody a náhodičky všedního dne, nýbrž prudký vpád posvátna do mého života, který nemohu přehlédnout či minout. Ale mohu na něj odpovědět tak či onak, protože jsem svobodný.
 
A když v tu chvíli nabídku nepřijmu, existuje pro mě ještě náhradní plán?
 
Vždycky existuje plán B. Trochu školácky se říká, aby tomu rozuměly děti v hodinách katechismu, že Bůh umí psát i po křivých řádcích. To je velmi hluboká teologická pravda. Kdyby plán B neexistoval, bylo by to s člověkem špatné, neboť každý den hřeším, nenaplňuji Boží očekávání.
 
Co od nás Bůh očekává především?
 
Abychom plnili jeho vůli. V Janově evangeliu to Kristus říká opakovaně: Přišel jsem, ne abych plnil vůli svou, ale vůli svého nebeského Otce. Když Andrej Rublev maluje svou překrásnou ikonu Trojice, je tam Kristova pravá ruka zachycena ve stejném gestu jako pravá ruka Otce – jako symbol, že přišel plnit jeho vůli.
 
V církvi se často setkáváme s tím, že lidé své hřivny odevzdají do něčích rukou, aby se nemuseli rozhodovat, jak s nimi naložit, co je Boží vůle.
 
To je duchovní lenost! Člověk si řekne, že půjde třeba do kláštera a bude poslouchat svého nadřízeného, který mu poví, co je Boží vůle. Co byste však řekl čtyřicetiletému dítěti, které se pořád ptá svých rodičů, co má dělat – a říká tomu ctnost poslušnosti? Co když Bůh chce, abych jako Boží dítě konečně udělal první samostatný krok, abych se naučil sám rozhodovat, něco vytvořil a nesl za to zodpovědnost?
 
Ano, můžu si říkat: Jsem kněz, protože si mě Pán povolal, Bůh tak rozhodl. Ale co když to tak není? Věřím, že až jednou budu stát před Božím soudem, budu se zodpovídat za celý svůj život: za všechno, co jsem udělal, a ve finále i za své rozhodnutí stát se knězem. Člověk se za své povolání samozřejmě modlí, ale málokdo z nás kněží zažil prudký vpád nadpřirozena, za nikým z nás nepřišel anděl. Podobně si můžeme říkat, že byla Boží vůle, abych studoval tuto vysokou školu, abych klečel u oltáře s touto slečnou, která se měla stát mou manželkou. Ale co když tomu tak není? Ono je velmi jednoduché se
pořád odvolávat na Boží vůli.
 
A schovávat se za poslušnost…
 
Poslušnost je velmi pohodlná věc. Celé dějiny lidstva jsou dějinami ani tak ne svobody, jako spíš našich pokusů převelet ji na někoho jiného. To, že si mohu vybrat a mohu dělat věci jinak, je jiskřivá možnost, ale také strašlivá propast, kdy mohu jednat špatně. Ostatně každá extremistická strana nebo náboženská sekta je založena na tom, že snímá z člověka břemeno rozhodování a nabízí mu pohodlnou jistotu: To je dobré a to špatné. Dělej toto, a budeš spasen. Islámský stát vlastně není nic jiného.
 
Naproti tomu křesťanství dělá úžasnou věc: velmi pečlivě označí místo člověka na zemi tím, že jej kvalitativně oddělí od ostatní přírody a určí zadání být obrazem Božím. Svatý Pavel říká: „Copak nevíte, že jste chrámem Ducha Svatého a že ve vás sídlí Bůh?“ Musím vzít vážně, že jsem opravdu dostal kus stvořitelského charismatu, že mi Bůh věří a že to, co udělám, kolik budu mít dětí a s kterou manželkou nebo jestli půjdu do řádu, je moje tvůrčí rozhodnutí.
 
A tuto výsadu neztrácím ani svými pády?
 
V podobenství o marnotratném synu čteme, jak Bůh přijímá vracejícího se hříšníka: dejte mu nejlepší šaty, prsten, obuv na nohy. Jako by mu říkal: Člověče, uvědom si, jak jsem tě stvořil, v jaké čistotě, kráse, důstojnosti. Nechci, abys byl nádeníkem. Tady máš prsten, kterým se pečetí smlouvy, a chci, abys se mnou vedl toto hospodářství. Nic menšího nebrat, k ničemu menšímu nejsme stvořeni!
 
Je velmi příznačné, že se všechny totalitní režimy snaží shodit důstojnost člověka ze stolu. Řeknou, že záleží na budoucnosti, na idejích, na světlých zítřcích, ne na nás; když se kácí strom, létají třísky; kvůli nějakému projektu můžeme obětovat člověka, vesnici, město, národ. Ale křesťanství a židovství říká: Ne. Každý člověk má své místo.
 
Lze říct, že to, co tady máme vykonat, za nás nikdo neudělá?
 
To je další úžasná myšlenka křesťanství, kterou jsme ještě dostatečně neprožili – že není obyčejný člověk, není obyčejný křesťan. Bůh nedělá klony, nýbrž originály! Mystici říkají, že duše lidí se od sebe liší víc než jejich tváře. Pokud užijeme obraz církve jako chrámu, jsme každý z nás kamenem, který patří buď do stropu, nebo do sloupu, do dveří či do oltáře. Když na svou roli rezignuji, zůstane tam díra. Podobně v Kristově mystickém těle jsme každý buňkou, tkání, orgánem, údem. Každý máme jinak namixovaný koktejl dobrých vlastností, charismat a své místo, kde jsme nenahraditelní.
 
Mohu se modlit za někoho, aby správně naložil se svými hřivnami? Co může má modlitba ovlivnit?
 
To jsou věci, které jsou mimo naši obvyklou logiku padajících dominových kostek a mimo náš rozum. Stojí na tom všechny kontemplativní řády, které nedělají nic jiného, než že se modlí za svět. Nad tím kroutil hlavou už Josef II.: Tolik chytrých, zdravých chlapů, mohli mít rodiny, mohli vychovat spoustu dětí. Nebo mohli fungovat jako faráři, kolik farností mohli pozvednout. Mohli pracovat ve školství, v nemocnicích… a zatím jsou uzavření za zdí a jenom se modlí. Očima ekonoma je to k ničemu, ale očima mystika je to ten zlatý hrot, jímž se vybíjí napětí mezi nebem a zemí. To se nedá rozumově vysvětlit nevěřícím. Jsou to věci, které fungují, i když jim nerozumíme nebo jim rozumíme jen velmi málo – a spíš intuicí než matematickou logikou.
 
Lze tedy říct, že naše budoucnost je otevřená, že nic není předem rozhodnuto?
 
Krásně to říká Tomáš Špidlík: Když čteme Apokalypsu nebo Kristovo slova o tom, jak to jednou dopadne, není to chmurná předpověď, co se stane, ale všechna proroctví jsou podmíněná. Starozákonní prorok či autor Apokalypsy neříkají: Takto to bude. Ale vždycky: Takto to bude, když… Proto má židovství a křesťanství z mnoha důvodů velmi závažné výhrady proti věštcům, kyvadélkářům a vykladačům karet; jedním z důvodů je, že věštci nám implikují vidění světa, kde je už všechno dáno, my se pohybujeme jako běžci na šachovnici a oni nám tyto události, jež se stanou, zdarma či za úplatu prozradí. Zatímco židovsko-křesťanská tradice si troufne říci, že budoucnost neexistuje. Co uděláme, není ve hvězdách ani v kartách nebo jinde. Záleží to opravdu na našem svobodném rozhodnutí, neboť člověk je spolu s Bohem tvůrcem tohoto světa.
 
Nebojme se tedy snít o velkých věcech.
 
To přesně přináší křesťanství. V závěru jedné učebnice o epigenetické dědičnosti mě dojala slova autora – o němž si nemyslím, že by byl věřící – která byla velmi trefná a křesťanská. Napsal: Přiznejme si, že naše teorie, které si vytvoříme o chodu galaxií, jejich chod moc neovlivní. Ale teorie, které si uděláme sami o sobě, nás ovlivní velmi silně, protože se stáváme tím, co si o sobě myslíme, že jsme. Pokud přemluvíme sami sebe, že jsme jen nezávazná evoluční větévka, že jsme třetí šimpanz, že můj život nemá vůbec smysl, začneme se chovat, jako by tomu tak opravdu bylo. Fascinující na křesťanství je přesně opačný pohled, právě to, že každého člověka bere naprosto vážně. Říká mu: Podívej, jsi Boží obraz, v tobě sídlí Duch Svatý, tys dostal pět hřiven a teď se musíš velmi snažit, aby vynesly dalších deset, sto, milion.
 
 
MAREK VÁCHA (1966), kněz, přírodovědec, pedagog a spisovatel. Je farářem lechovické farnosti, farním vikářem akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora a přednostou Ústavu etiky na 3. Lékařské fakultě UK. Je autorem řady knih (Tančící skály, Modlitba argentinských nocí, Loď, Neumělcům života aj.). 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

Po přečtení rozhovoru s moderním knězem Nyvlt 2.1.2015 15:54
otázka wachtl 1.1.2015 16:35
Re: otázka Servitor 2.1.2015 11:07
Re: Re: otázka wachtl 5.1.2015 18:48
Re: Re: Re: otázka Servitor 12.1.2015 16:54
Cesta Servitor 1.1.2015 14:34
Víra má i sociální dimenzi Michal 31.12.2014 12:39

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay