26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Budoucnost křesťanské knihy záleží především na nás

22. 4. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/17 Čemu věří Češi, 22.4.2009, Autor: Karla Ladwigová

V době, kdy studenti na vysoké obvykle začínají objevovat život a svět, začal nedobrovolně objevovat vězeňská zařízení ČSR od Leopoldova až po Mírov. Teprve po dlouhých letech přišly na řadu knihy a práce v nakladatelství Vyšehrad, od jehož založení letos uplyne 75 let.

Původně jste měl v úmyslu studovat hudbu na konzervatoři…

Měl jsem to tak trochu v rodině – strýc František Škvor byl dirigentem v Národním divadle, můj otec měl sbor a já hrál na klavír a na varhany. Po maturitě v roce 1951 jsem se přihlásil na hudební vědu. Tehdy zájemce buď přijali, anebo přijatého přeřadili na obor podle svých představ, což byl můj případ. Ocitl jsem se na pedagogické fakultě UK, obor hudební výchova – ruština. Na konci 1. ročníku jsem udělal zkoušku na konzervatoř, přijali mě na dirigentské oddělení; jenže týden před koncem prázdnin mě zatkli. Rodičům, kteří za mě zaplatili školné, řekl tehdy profesor Holzknecht, že nevadí, když nastoupím o něco později. Když jsme mu po letech ve Vyšehradu vydávali knihu, to školné jsem mu připomněl.

Místo nástupu na konzervatoř jste nastoupil do kriminálu.

Ve vězení jsem strávil přes deset let. Proces se konal v červnu 1953. Já byl souzen skupinově s P. Antonínem Bradnou a dalšími; měli totiž ve zvyku zatčené řadit do skupin, i když se neznali a neměli spolu nic společného. Dostal jsem dvanáct let a vinili mě hlavně z účasti v kroužcích studentské Katolické akce. Mého otce za nějaký čas vyhodili z práce, ale ještě mohl muzicírovat se svým sborem. Až když vyšlo najevo, že mezi zpěváky jsou členové studentských kroužků Katolické akce, musel s tím přestat.

Ve kterých věznicích jste pobýval?

Byl jsem odsouzen v Ostravě a za měsíc nás rozdělili. S paterem Bradnou jsem šel přes Ilavu a Olomouc do Leopoldova, obrovské pevnosti vypadající vskutku hrozivě. Byla tam řada dílen a v každé z nich pracovalo zhruba čtyřicet lidí. Kněží v tu dobu ještě nebyli izolováni a pracovali mezi běžnými vězni. Mně se podařilo setkat se s některými na jedné z dílen (dělala se tu např. sisálová povřísla nebo se zpracovávala zelenina ke konzervaci). A když byl u stolu někdo moudrý, jako třeba teolog a rozený řečník Silvestr Braito, přednášel nám a my napjatě poslouchali. Když jsme brečeli nad cibulí, říkal: „Konečně vidím dokonalou lítost.“

Koho jste tam v těch dobách ještě zastihl?

V Leopoldově jsem dva měsíce proležel v nemocnici se zápalem pohrudnice. V téže místnosti byl Václav Renč, a já se tak stal jedním z prvních čtenářů jeho Popelky nazaretské. Dopisoval ji na lůžku po paměti, protože v celách, kde ji složil, neměl tužku ani papír. Později, ve valdické mačkárně skla, jsem se naučil zpaměti Renčovu sbírku Světlem oděná a na Mírově ji potom mohl ostatním potajmu recitovat. Na společné cele se mnou byl nějaký čas také maršál letectva Karel Janoušek, nositel britského Podvazkového řádu. Na samotce byl zase generál Jan Syrový; nemohl už pracovat, takže kněží se k němu nedostali. Jenže bolševici občas dělali takové kousky, že nás v noci vyhnali pod kvéry k samotkám a dali nás do nich po jednom nebo po dvou. Pracovat do dílen jsme chodili i nadále, tudíž jsem občas mohl generálovi předat od některého z kněží částečku eucharistie zabalenou v papírku.

Jak se o vás starali v nemocnici?

Sestava lékařů v Leopoldově byla vynikající. Všichni byli vězňové a ve velmi skromných podmínkách (skalpel jim například brousil holič) prováděli i náročné operace. A když bylo třeba, operovali dokonce bachaře a jejich děti, jelikož nemocnice v Hlohovci byla trochu z ruky, zatímco tady byla kvalitní pomoc v dosahu.

A vaše další štace?

Za půl roku, přestože mě lékař z transportu vyřadil, jsem byl převezen na Bytíz. Tehdy v únoru 1954 ležel sníh a na nohou nás „hřály“ onuce… Pracoval jsem tam jako dělník necelé dva roky. Pak mě odvezli na tábor Vojna a stavěli jsme novou Příbram (mám dokonce zednický výuční list). V roce 1960 přišla první amnestie, ale já domů nešel. Prý jsem soustavně a hrubým způsobem narušoval výkon trestu – několikrát mě za ty roky totiž strčili do korekce, když u mě našli kupříkladu francouzská slovíčka nebo nedovolenou knížku. Na první amnestii pustili domů spíš známé osobnosti (generály nebo politiky) – jako by si režim chtěl dělat reklamu.

Pro vás to pořád ještě nemělo skončit.

Ještě dlouho ne, mou čtvrtou štací byly Kartouzy (Valdice), kde jsem pracoval v mačkárně skla. Dílna byla ve velice cenném barokním kostele, v němž všechny fresky důsledně zabílili. Vyráběly se tu různé medaile na export, a tak se například stalo, že zavřený Žid vyráběl mohamedánské růžence. Já pracoval ve druhém patře pod krásnou klenbou – na hořáku jsem z tenkých skleněných tyčí dělal kameny do prstenů nebo menší součástky do televizorů. Nakonec jsem se dostal na Mírov, kde ještě seděl Jan Dokulil. Minula mě další amnestie v roce 1962 – údajně jsem byl hlavou protistátní skupiny. Ve skutečnosti zjistili, že můj kufr, který mi vyrobil truhlář na táboře Vojna, měl dvojité víko i stěny a já si tam rozložil francouzský slovník a výpisky z knih. Odvolal jsem se a za nějakou dobu mě po různých peripetiích den před Štědrým dnem propustili.

Jak se vám cestovalo domů?

Dost nalehko. Tenkrát byl na Mírově metr sněhu a já měl letní košili, bundu a sandály, jak mě v srpnu zatkli; a tak mé první kroky vedly do hospody na čaj s rumem. V Zábřehu jsem si přikoupil čepici a poslal domů telegram, že jedu na vánoční dovolenou. Můj kriminál totiž nejvíc odnesla maminka a já měl obavu, aby té radosti na ni nebylo moc. Teprve doma jsem rodičům pozvolna a opatrně řekl pravdu.

Co vás čekalo na svobodě?

Za tři týdny po propuštění k nám přišel esenbák, že se má celá rodina dostavit na policii. Šli jsme však jen s otcem a oba nás vyšetřovali – kvůli tomu mému kufru! Čekal jsem, že mě zavřou znovu, ale naštěstí mě nechali na svobodě. Dokonce mi nechali i ten slovník.

Nebyl to pokyn, věnovat se knihám?

Možná, jenže nejdřív bylo volné místo v kotelně. Nikoli ovšem v automatické, nýbrž takové zastaralé, kde se musel vyhrabávat popel do kbelíků, vystrkat okénkem, naložit na vozík a přesypat do popelnic. Brzy naštěstí končila topná sezóna a já se dostal na tři roky do knihtisku jako tiskárenský opravář; to už bylo knihám blíž. Reálně mě k nim dovedl redaktor Vyšehradu Ladislav Jehlička, kterého jsem poznal v Leopoldově. Nyní pracoval ve výrobě nakladatelství Odeon a nabídli mu místo redaktora. Na jeho dosavadní pozici jsem nastoupil já. Jehlička se po roce 1968 dostal zpět do Vyšehradu, na jaře 1969 tam přijali i mě spolu s Janem Scheinostem. Ve Vyšehradu opět pracoval i poválečný ředitel nakladatelství, významný autor a literární kritik Bedřich Fučík. Jeho předešlé působení zde končilo rokem 1948, neboť hned po procesech s církevními představiteli a po internaci řeholníků přišla na řadu likvidace katolické inteligence. Kromě Fučíka byli tehdy zatčeni a uvězněni redaktoři a autoři Vyšehradu Ladislav Jehlička, Rudolf Voříšek, Jan Zahradníček, Václav Renč, Jan Čep, Josef Kostohryz a další. Skončila rovněž kulturně křesťanská revue Vyšehrad Aloyse Skoumala a po něm Ivana Slavíka; nakladatelství pak dostalo nesmyslný název Lidová demokracie.

Jak a kdy se z něj stal opět Vyšehrad?

V době Pražského jara iniciovali spisovatelé v čele s Jaroslavem Seifertem petici požadující, aby byl název změněn na původní Vyšehrad a aby se do něj vrátil B. Fučík. To se také stalo a Fučík tam působil až do normalizace jako odborný ediční poradce.

Zprvu výlučně katolická orientace Vyšehradu časem získala ekumenický charakter. Jak k tomu došlo?

Zpočátku se v době nesvobody komunistická cenzura soustavně snažila přerušit veškeré kulturní tradice. Teprve v šedesátých letech se začalo rozvíjet ekumenické hnutí a významnou roli tu sehrály tzv. jirchářské čtvrtky, diskusní semináře Českobratrské církve evangelické v Jirchářích. Byly otevřené pro zájemce všech denominací a podíleli se na nich teologové a filozofové, jako Jan Sokol, Jiří Němec, Ladislav Hejdánek nebo Václav Frei s Karlem Flossem. Někteří z nich se postupně stali externími poradci Vyšehradu. Mimo jiné se na seminářích referovalo o autorech a knihách, z nichž některé jsme do roku 1971 ještě stačili vydat (Teilhard de Chardin, G. Green, M. Blondel). Edici Historica mělo zahájit dílo J. Pekaře Postavy a problémy českých dějin. Kniha byla vytištěna, ale vzápětí musela jít do stoupy; jiné tehdy připravované překlady mohly vyjít až v 90. letech (např. D. Bonhoeffer nebo R. Guardini). Po listopadu 1989 se do situace Vyšehradu promítly ekonomické potíže deníku Lidová demokracie. Naštěstí pak přišla nabídka z nakladatelství Scriptum a jeho zásluhou povstal Vyšehrad v roce 1993 opět z popela.

Daří se mu i dnes dostát své tradici a pověsti?

To by měli posoudit především čtenáři, nicméně v jeho prospěch svědčí letos udělená první cena ministra kultury a Pekařova cena. Rozšiřuje se i produkce; přibyly nové ediční řady z oblasti filozofie, teologie a religionistiky, vydávají se díla klasiků i současných autorů beletrie, poezie a literatury faktu. A v letošním roce, kdy slaví Vyšehrad 75. výročí své existence, chystáme k jubileu svatořečení Anežky České knihu Heleny Soukupové Anežský klášter v Praze.

Jak je vidět, o budoucnost křesťanské knihy netřeba se bát…

Mám za to, že její příští osud je do značné míry v rukou křesťanských společenství. Jejich vytrvalý zájem o ni a z toho plynoucí podněty k dialogu a polemice pro ni budou určující. A stanou-li se, jak doufáme, rovněž impulsem pro mladé autory, kteří v této oblasti najdou zajímavá témata pro svou tvorbu, bude to jen ku prospěchu věci. Podle mého názoru záleží především na nás, jaká budoucnost křesťanskou knihu čeká.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou