Bratr Alois z Taizé: Chceme být znamením naděje a smíření

Vydání: 2006/3 Jednota křesťanů, 16.1.2006, Autor: Josef Pazderka

Rozhovor s novým představeným komunity Taizé bratrem Aloisem

Přibližně 50 tisíc mladých křesťanů z různých částí Evropy se na přelomu roku zúčastnilo další ze série Evropských setkání mládeže, tentokrát v italském Miláně. Setkání už téměř třicet let organizuje ekumenická komunita Taizé se sídlem ve stejnojmenné vesničce ve francouzském Burgundsku. Společenství zhruba 100 bratří z nejrůznějších křesťanských denominací usiluje od svého založení v roce 1942 o smíření mezi křesťany. Na letošním milánském setkání poprvé chyběl zakladatel komunity Taizé, bratr Roger Schütz. Po jeho násilné smrti vloni v létě převzal vedení komunity jedenapadesátiletý bratr Alois, jehož Roger Schütz jmenoval za svého nástupce už v roce 1998. „Semínka naděje, která bratr Roger zasel, určitě porostou dál,“ říká bratr Alois v exkluzivním rozhovoru pro KT.  

Co vás vlastně přivedlo do Taizé?

Do Taizé jsem poprvé přijel v roce 1970. Byl jsem velmi mladý, bylo mi teprve 16 let. Silně mě zasáhla atmosféra komunity, společenství lidí žijících pohromadě. Už tehdy zde byly stovky poutníků – bratři z komunity museli prorazit stěny Chrámu smíření a přistavět k němu přístavky. Nejdřív měly podobu provizorního stanu, později pevnější stěny. I to mě zasáhlo. Jinde totiž obvyklá reakce duchovních na velký nával lidí byla: „Už nejezděte, je tady moc lidí, víc se vás do kostela nevejde!“ Ale v Taizé to řešili jinak: prorazili stěny a udělali víc místa. Zaujala mě také krajina v okolí, byla velmi krásná.

Do Taizé jsem se vrátil o rok později, sám. Potkal jsem tam tehdy jednoho německého bratra, který mi říkal: „Na shledanou, zítra jedu do východního Německa.“ To mě úplně šokovalo. Moje rodina má kořeny v Sudetech, v bývalém Československu. Poté, co po válce odešla do západního Německa, postupovala jakoby stále na Západ. Nejdřív jsme žili v Bavorsku, pak jsme se přestěhovali do Stuttgartu. Pro mě bylo nepředstavitelné, že bychom mohli jet zpátky na východ – do komunistického bloku. Aspoň v mé rodině byl ten pocit dost silný. A v Taizé jsem najednou objevil, že zdejší bratři udržují spoustu kontaktů s lidmi ze střední a východní Evropy. Tím se mi otevřel nový svět, možnost vrátit se ke svým kořenům.

Bratři existenci tzv. železné opony mezi západem a východem Evropy neuznávali. Záměrně na Východ neustále jezdili a pomalu tam zasévali semínka nové budoucnosti, která už nebude znát rozdělení. Mě, s mojí rodinnou historií vykořenění a vyhnání, se to velice silně dotklo - že jako křesťané můžeme připravovat terén pro smíření a zacelení starých ran a historických zranění. Znovu jsem přijel do Taizé v roce 1973, o rok později jsem vstoupil do komunity a snažil se tento kontakt s východní Evropou intenzivně udržovat. Bylo to důležité jak pro mě, tak pro celou komunitu.

Jak na to reagovala vaše rodina? Ekumenické hnutí bylo v sedmdesátých letech přece jen v plenkách.

Určitě, pro mé rodiče bylo Taizé něco úplně neznámého, nepřehledného. Bylo úžasné, jak se k porozumění celé věci pomalu propracovávali. Nejdřív přijela moje matka, setkala se s bratrem Rogerem a pak mi řekla: „Ten muž odráží Boží velikost.“ To mi hrozně pomohlo a posílilo to moje rozhodnutí zůstat a stát se součástí komunity bratří.  

Před pár lety jste byl bratrem Rogerem jmenován novým představeným komunity a teď, po jeho smrti, jste se funkce oficiálně ujal. Co to pro vás znamená? 

Bratr Roger se mnou mluvil o nástupnictví už dlouhou dobu před svou smrtí. Nebylo to náhlé rozhodnutí pod tlakem okolností. Poprvé se o tom zmínil v roce 1979, když jsem byl ještě velmi mladý. Bylo mu přes šedesát a spolu s ostatními bratry se začal intenzivně zabývat výhledem do budoucna: co bude, až odejde atd. V té době začal také hodně cestovat do chudých částí světa (např. Latinské Ameriky nebo chudinských čtvrtí v indické Kalkatě) a věděl, že musí přemýšlet o svém nástupci. Dokonce už v 60. letech se bratři dohodli, že on svého nástupce si - samozřejmě po konzultaci s ostatními - určí sám. Celý proces byl ale dlouhý a teprve před osmi lety sdělil bratr Roger své rozhodnutí celé komunitě.

Na jednu stranu jsem byl na nástupnictví připraven, ale na druhé straně mě nikdy neučil a neříkal mi, jak bych měl komunitu vést dál. Musíme se teď všichni naučit žít bez něj. A zvlášť v prvních měsících po jeho smrti jsem cítil osobně velkou prázdnotu - najednou tady ten člověk není a jeho místo je prázdné. Nemůžete se ho na nic zeptat, o ničem se poradit. Ten pocit je velmi intenzivní, ale je to také výzva: víc nás to obrací ke vzkříšenému Kristu. Je to zkouška naší důvěry a víry v existenci Boha, který nás povede dál, abychom pokračovali v tom, co on začal. Mám pocit, že onen zážitek smrti bratra Rogera a jeho pohřbu nám všem v Taizé dal nový pocit ještě těsnější sounáležitosti.

Jako nový představený sedáte v Chrámu smíření na stejném místě jako váš předchůdce, který zde byl zavražděn – napadlo vás někdy, že i vy můžete být cílem podobného útoku?

Abych byl upřímný, nepřemýšlel jsem o tom. Ani si to nedokážu představit. V tom, za jakých okolností bratr Roger zemřel, je velké, neopakovatelné tajemství. Myslím, že ho stále úplně nechápeme a některé jeho kontury se nám ukáží až později. Celá ta zranitelnost bratra Rogera, související s jeho stářím, a pak najednou tohle násilí, které úplně protiřečí všemu, co hlásal. Byla to zvláštní událost, která se podle mě nebude opakovat. Takže se nebojím.

Během pohřbu bratra Rogera, na který se sjeli zástupci nejrůznějších křesťanských církví a denominací, znovu vystoupila do popředí otázka intercommunia (společné slavení Večeře Páně - pozn. red.). To je v katolickém prostředí stále horké téma – kanonické právo ho povoluje jen ve výjimečných případech. Jak se s tím vyrovnáváte u vás?

Bratr Roger se celý život snažil vybudovat komunitu bratří, která je pevně zakotvena ve svých církvích, ale zároveň žije v opravdovém společenství. On sám vyšel z evangelického prostředí, ale v těsném kontaktu s papežem Janem XXIII. zjistil, že je skutečně možné se usmířit. Zjistil, že nemusíme stále jen diskutovat o tom, jak bychom se mohli v budoucnu usmířit, ale že první krok můžeme udělat už nyní. Tento postoj vychází z objevování různých darů jednotlivých církví a papež Jan XXIII. na něj navázal. Jedna z klíčových myšlenek II. vatikánského koncilu je, že je možné uskutečnit vzájemnou výměnu darů mezi různými církvemi.

Komunita v Taizé vyrostla z protestantských kořenů. Bratr Roger chtěl, aby se k ní co nejdřív připojili katolíci, ale ještě v 50. letech to nebylo možné. V 60. letech pak přece jen přišli první katoličtí bratři a bratr Roger řekl: „Jestli opravdu chceme být jedno, musíme přijímat Tělo Páně společně.“ A s povolením místního katolického biskupa i s vědomím předsedy Francouzské biskupské konference začali společně přijímat eucharistii.

Pro nás bratry je to znak plného společenství. Po této cestě jdeme dodnes a čím dál víc zjišťujeme, jak naše malá komunita čerpá právě z této výměny darů jednotlivých církví. Například protestantské církve ve své historii kladly velký důraz na četbu a výklad Božího slova – to je něco, co katolická církev od II. vatikánského koncilu znovu objevila.

Je nám jasné, že se zde přístupy různí. Hodně záleží i na situaci místních církví a farností. Tyto věci musí postupně vyrůst zevnitř jednotlivých církví a mám velice silný pocit, že se to postupně děje. Pro nás jako komunitu je intercommunio jediná cesta, jak tvořit plné společenství a chceme tuto zkušenost předávat dál. Chceme být jakýmsi znamením jednoty, ale nechceme do toho nikoho nutit.

Velice často také zmiňujete, že Taizé není hnutí.

To je velice důležité. Do Taizé přijíždí každý rok veliké množství mladých lidí. Každý týden jim opakujeme: „Jděte zpět do své místní církve“ - to znamená, aby se vrátili zpátky ke své tradici. Nechceme vytvářet nějaké nadcírkevní hnutí. Identita a tradice jednotlivých církví je pro nás velice důležitá, chceme objevovat vzájemné dary. V poslední době k nám jezdí stále více pravoslavných věřících. Mám pocit, že zde na Západě teprve začínáme objevovat poklady této části církevní tradice a trochu víc je chápat. Víra ale potřebuje geografické a kulturní zakotvení. A to musí být v místních církvích - ne zde, v jižní Francii, v Burgundsku, ale u každého doma.

Je o vás známo, že jste hudebník. Sám jste složil některé ze známých kánonů Taizé. Pro vaši komunitu je hudba neoddělitelnou součástí. Proč na ni kladete tak velký důraz? Drtivá většina modliteb v Taizé je vlastně zpívaná.   

Ano. I to mě v šestnácti letech při mé první návštěvě Taizé velice silně zasáhlo. Zpěv. Tehdy to bylo úplně jiné než teď. Všechno se zpívalo ve francouzštině. A tak jsem jen poslouchal melodie, harmonie a dynamiku zpěvu - byla v tom zvláštní silná energie. Společný zpěv při modlitbě bylo něco, na čem bratr Roger od samotného počátku komunity velice trval. Ale v 70. letech začalo být jasné, že v původním stylu nelze pokračovat. Mnišská komunita s monastickými zpěvy a velmi dlouhými žalmy – na ní mladí lidé nemohli navázat, nemohli se stát její přirozenou součástí, protože přicházeli z různých zemí a ty melodie neznali. Proto jeden z bratří - bratr Robert - začal společně s jedním hudebním skladatelem z Paříže skládat dnes známé kánony. Objevili jsme znovu krásu a hodnotu opakujících se zpěvů a zároveň jsme otevřeli bránu pro všechny poutníky, kteří do Taizé přicházejí.

Máte pocit, že hudba a modlitba spolu nějak hlouběji souvisejí?

Určitě, zcela jasně je to cítit z umění. Hudba a umění vůbec jsou obrazem Boha. A pokud ne úplně, tak jsou zcela jistě výrazem našeho očekávání, emocí. Hudba nás otevírá čemusi, co nás přesahuje. A je krásné, že je možné ji zapojit do modlitby.

V minulosti jste pro skladbu kánonů používali skladatele zvenčí, teď už je vytváříte sami. Proč?

Vzniklo to jaksi přirozeně. Dvacetiletá zkušenost s kánony nám dodala odvahu, abychom to zkusili sami. Je nás několik bratří, kteří se snažíme skládat. Chceme navázat na vytvořenou tradici a posunovat ji dál. Je krásné, že každé léto můžeme spolu s mladými lidmi, kteří sem přijedou, zkoušet nové zpěvy. Velice rychle přitom vycítíme, který z nich se ujme, a který ne.

Jak složité je takový kánon složit?    

Někdy to jde samo, jindy je to velmi pracné. Nejdřív musíte najít vhodný text. Pro nás je velice důležité to, o čem zpíváme. Jedna věta, která je základní kostrou kánonu. Musí to být také modlitba, na kterou může kdokoliv navázat. Která vyjadřuje tužby, přání a modlitby lidí, kteří sem přicházejí. Bereme texty z Bible, žalmů, ale také texty z různých církevních tradic.

Netajíte se silným vztahem k České republice. Co pro vás znamená? 

Velice silně cítím, že tam mám kořeny. Moji rodiče – sudetští Němci - žili až do konce 2. světové války v malé vesnici v západních Čechách. Když jednou přijeli do Taizé, říkali: „Tady je to stejně malé jako tam u nás doma.“ V 80. letech jsem se s nimi vydal zpátky do Čech a navštívili jsme vesnici i otcovy přátele, kteří tam stále žili. Ti lidé se pořád starali o hrob mé prababičky. To mě velice zasáhlo. Cítil jsem, že z Taizé můžeme pracovat na smíření a že v tomto směru máme co dohánět! A to v celé Evropě - Němci a Češi, Srbové a Chorvati... Právě posledně jmenovaní sem v létě přijeli a říkali: „Tady spolu můžeme otevřeně mluvit.“ A na obou stranách byly přitom rodiny, které ve válce trpěly. Dokázaly si ale naslouchat. To je pro naše setkání v Taizé velmi důležité. Stejně tak se Evropané musí naučit naslouchat Afričanům. Často na ten první krok vzájemného zájmu a naslouchání zapomínáme. Skutečnost, že první Evropské setkání mladých Taizé po pádu „železné opony“ proběhlo v Praze, byla jakoby prvním nakročením v celkovém smíření. Setkání poutníků z různých částí Evropy s lidmi v Praze, jejich přijetí v rodinách, obrovské stany na Letné, kde jsme se modlili – to bylo jako zázrak, znamení smíření.

Vy jste tehdy údajně navštívil prezidenta Václava Havla.   

Ano. Chtěl účastníky setkání nějak pozdravit, ale byl pochopitelně velice zaneprázdněný. Navštívili jsme ho společně s výtvarníkem Matějem Formanem. Velice jasně si vzpomínám na jednu z myšlenek, které tehdy řekl: že společná sjednocená Evropa nemůže vyrůst bez duchovní dimenze. To mě velmi zasáhlo.

Na tuto myšlenku Václav Havel navázal krátce po smrti bratra Rogera, kterého nazval jedním z pilířů sjednocené Evropy.  

Vidíte, to je krásné.

- - -

bratr ALOIS, civilním jménem Alois Loeser, se narodil 11. června 1954 v Bavorsku. Jeho rodiče se narodili a vyrostli v Sudetech, odkud odešli po 2. světové válce. Po několika krátkých návštěvách strávil Alois v Taizé několik měsíců jako dobrovolný pomocník a v roce 1974 vstoupil do komunity bratří. Od té doby podnikal mnoho cest do zemí střední a východní Evropy, které byly pod sovětským vlivem, aby podpořil tamější křesťany. Během komunitní rady v roce 1998 ho zakladatel komunity Taizé bratr Roger ustanovil (podle pravidel komunity) se svolením ostatních bratří svým nástupcem. V lednu 2005 – osm měsíců před svou násilnou smrtí - informoval bratr Roger komunitu, že Alois převezme úřad představeného v průběhu roku. Rogerova násilná smrt 18. srpna 2005 předávání rolí dramaticky urychlila.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay