Braillovo písmo je i na dóze se solí

Vydání: 2007/32 Nevidomí a jejich svět, 6.8.2007

Většina z nás podobnou situaci zažila: setkáme se s nevidomým a najednou nevíme, jak se chovat, co říci. Cítíme směsici ostychu, respektu a zároveň jakéhosi provinění – za to, že my vidíme, a ten druhý ne. O tom, jak to cítí nevidomí a jak se jim s námi žije, hovoří Jan Příborský, ředitel Tyflocentra Olomouc.

Vadí vám, když se o nevidomém řekne, že je slepý?

Dřív mi to velmi vadilo, protože komunisti postižené shrnuli do kategorie invalidé s tím, že všechny jejich problémy jsou vyřešeny. Dnes je společnost vůči postiženým otevřená. Nedávno se mě jeden hoch zeptal: Pane, vy jste slepý? Odpověděl jsem: Ano, já jsem slepý. A nijak se mě to nedotklo, protože ten chlapec se nechtěl vysmívat, jen požadoval informaci.

Je náročné naučit se používat bílou hůl?
Proces zvládání orientace v prostoru a chůze s holí vyžadují odborné vedení, procvičování sluchu i rozpoznávání struktur povrchu chodníků a cest pomocí hole a nášlapu. Já jsem se to musel učit sám, protože tehdy – v 60. letech – nebylo možné absolvovat nějaký kurz jako dnes. Někdo se naučí trasu napoprvé, někomu to trvá déle. Znám nevidomé, kteří jdou i do neznámého prostoru, aniž by se s ním předem seznámili. Někomu stačí ústní nebo písemný popis. Já nemám se zvládáním tras potíže, zbytečně však neriskuji v prostředí, které je náročné, například v husté dopravě.

Jak mají nevidomí uspořádanou domácnost?
Hlavní zásadou je ukládat věci vždy na své místo. Pokud nevidomý žije s jinou osobou, musí se domluvit na tom, že nebude věci přemisťovat, pokládat předměty na kraj nábytku, že bude zasouvat židle a zavírat dveře. Nádobí a potraviny musí mít stálé místo. Dózy s cukrem, solí, moukou se označují Braillovým písmem nebo samolepkami s čárovým kódem. Speciální přístroj načte a pak přečte – hlasem – název potraviny nebo koření. I kompoty si označuji pomocí čárového kódu na knoflíku, který gumičkou upevním na hrdlo sklenice. Prádlo, například košile, oblek nebo kravata, se může také označit knoflíkem s čárovým kódem. Existuje i takzvaný colortest, rozpoznávač barev. Zjišťuji tak barvu ošacení a prádla a podle potřeby volím aktuální oděv. Podobně se postupuje při třídění prádla před praním. Ani žehlení není problém. Velmi mi pomáhá napařovačka. Kalhoty jsem si žehlil odjakživa sám, košile jsem se naučil žehlit později.

A jak je to s vařením?
Mnoho žen vaří všechno, dokonce i pečou. Je dobré, když jim ze začátku pomůže instruktorka Tyfloservisu. Mě vaření docela baví, i když vařím jednou za čas. Tedy kompletní jídlo. Příprava snídaní a večeří je běžná. Nejsložitější je zjistit, kdy je jídlo již hotové, třeba pečeně v troubě, omáčka, zásmažka, nicméně se to dá zvládnout. Mívám potíž se servírováním jídla na talíř, když mám návštěvu. Řeším to tak, že ji požádám o spolupráci. Podobně je to s nápoji. Při nalévání do šálků pomáhá indikátor hladiny.

Je pro nevidomé těžké starat se o dítě?
Mojí dceři je 34 let a má šestnáctiletou Verunku a šestiletého Pavlíčka. Výchova dětí, zejména novorozenců a batolat, rodiči se zrakovým postižením není lehká. Musí pomoci vidící osoba. Moje žena, také zrakově těžce postižená, to zvládala velmi dobře. Děti se spontánně a většinou brzy stávají průvodci nevidomého rodiče, jsou v tomto ohledu velmi vnímavé. Bývají také bojovníky za své postižené rodiče. Později vyvstává otázka kontroly domácích úkolů. Jde tedy o problémy praktické, vlastní výchova není až tak specifická, probíhá jako v jiných rodinách.

Existuje nějaký sport pro nevidomé?
Například show-down, zvuková střelba, pěší turistika, ale třeba i tandemová cyklistika. Nevidomý jede s vidoucím na speciálně konstruovaném dvojkole, oba šlapou, první řídí.

Máte odvahu také na nějaké experimenty?
Samozřejmě že děláme i odvážné věci. Chodíme do lanového centra, troufáme si na rafty, rogalo, paragliding. Jezdili jsme i autem! Mohli jsme použít olomouckého letiště, jezdili s námi instruktoři z autoškoly. Ti měli velké obavy, ale zjistili, že práce s námi je stejná jako s vidícími: „Přidej plyn! Zařaď spojku! Brzdi!“ Je to pro nás skutečně adrenalinový sport. Jedna paní si k 90. narozeninám přála skočit padákem. Samozřejmě skočila, nechala se i nafilmovat a byla pak na sebe jaksepatří hrdá.

Jaké mají nevidomí pracovní uplatnění na dnešním trhu práce?
Dříve pracovali hodně jako telefonisti, dnes už tato profese mizí. Dále jsou učiteli hudby, maséry. Výrobcům keramiky, košíků či kartáčů se dnes moc nedaří, protože jsou problémy s odbytem. Nové možnosti přinesly počítače. Například jeden hoch pracuje už tři čtvrtě roku v realitní kanceláři. Bere telefony, zapisuje do počítače objednávky, pak makléřům rozděluje práci. Všichni jsou s ním spokojeni. Jiný chlapec pracuje s počítačem doma – dodává informace o cenách v internetových obchodech.

Musí mít počítač nějaké speciální vybavení?
Může to být běžný osobní počítač s běžnou klávesnicí. K tomu je nutné naučit se psát bez zrakové kontroly. Pokud jde o výstup, může být hlasový. To je velice složitý program, který se ovládá z klávesnice. K tomu patří i scanner s programem pro převádění textu. Další možností je výstup hmatový. Jedná se o speciální drahý přístroj Braillský řádek, který má plastický řádek. To je výhodné hlavně pro studenty, protože tak poznají pravopis.

Jak je to s literaturou pro nevidomé?
Dnes je mnoho knih vytištěno v Braillově písmu. Problém je, že jsou kvůli pracné výrobě velmi drahé. Ministerstvo školství tiskne učebnice a vydává i zvukové knihy (načteny jsou 3–4 tisíce titulů). V poslední době se mnoho knih digitalizuje. Osloví se nakladatelství, které má danou knihu v počítači, a dobrovolníci ji nascanují. Pak na internetu existuje Braillnet, databáze s asi 10 tisíci tituly. Knihy čte umělý hlas, ale na to se dá zvyknout. Také všechny časopisy jsou už dnes digitalizovány.

Zdá se vám, že český stát je k nevidomým vlídný, vychází vstříc a pomáhá tak, jak je potřeba?
To je otázka, kterou jsem dostal poprvé. Spíše se lidé ptají, jak se k nám chová veřejnost. Odpovídám, že mám velmi dobré zkušenosti, většina lidí ráda v různých situacích pomůže. Se státem je to komplikovanější. Úředníci jsou většinou vstřícní, ale doporučoval bych, aby absolvovali instruktáž, jak s nevidomými jednat. Pokud jde o pomůcky, je to u nás velmi dobré, stát poskytuje příspěvky na jejich pořízení. Co se týče Zákona o sociálních službách, zachoval se k nám velmi nevstřícně. Hovoří se o rovných příležitostech, ale ne vždy tomu tak je. Ovšem pokud jde o odstraňování bariér, mohly by nám vyspělé země v mnoha směrech závidět.
Připravila ZITA CHALUPOVÁ


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay