Vydání: 2004/46 Nevěra, 9.11.2004, Autor: Pavel Vojtěch Kohut

V diskusích na téma rozvodů v církvi se takřka vždy objeví argument typu: 'Je nelidské a tvrdé, když církev požaduje věrnost až do smrti i po lidech, kteří už k sobě navzájem dávno nic necítí a jenom ubližují jeden druhému.' Takové uvažování se zdá velmi šlechetné a laskavé, a leckdo proto podléhá přitažlivosti onoho chápavého tónu...
Ke všem životním dramatům, do nichž se člověk může dostat, je třeba jistě přistupovat s velkou citlivostí a spíše s touhou porozumět a pomoci než odsoudit. Ale v konfrontaci s Božím slovem je argumentace o tvrdosti církve, která nechce 'dovolit' rozvod, demaskována přece jen jako demagogická! Zřetelně je to vidět na Ježíšově sporu s farizeji o rozlukový list. Ježíš v něm totiž používá stejného argumentu, ale v opačném smyslu, tj. v neprospěch rozvodu: 'Pro tvrdost vašeho srdce vám (Mojžíš) napsal tento příkaz!' (Mk 10,5). Jinými slovy: není to církev, která je tvrdá a nelidská, když 'vyžaduje' po manželích věrnost až do smrti, nýbrž jsou to přímo sami ti, kdo se dožadují rozvodu a kteří nechali ztvrdnout svým srdcím, jestliže se dostali až do stadia, kdy nejsou s to dále žít s tím, koho dřív milovali! Právem se totiž ptáme: Kam se poděla ona láska, která tu byla a kterou si ti dva veřejně slíbili kdysi 'na počátku' (srov. Mk 10,6)?
PRVOTNÍ IDEÁL A BOŽÍ PLÁN SPÁSY
Ježíš pokračuje v argumentaci poukazem na prvotní ideál, vložený Bohem do lidských srdcí při stvoření: rozhodnutí opustit rodiče a připojit se k manželce (či manželovi) a splynout s ní (ním) dokonale v jedno tělo (srov. Mk 10,7-8 a Gn 2,24). Bůh je tím, kdo spojuje manžele vzájemnou láskou právě proto, že lidem dává tuto přirozenou touhu, projevující se citovou náklonností a sexuální přitažlivostí odlišných pohlaví.
To platí už v židovské perspektivě, z níž zde Ježíš vychází. Ale křesťanství jde ještě dál - v této přirozené touze totiž začíná tušit znamení Boží spásonosné lásky k lidem: v zamilovaných očích životního partnera máme kromě jeho vlastní náklonnosti k nám vytušit ještě něco mnohem hlubšího - Boží lásku, která je pro nás ochotna udělat cokoli, i zemřít. Nejde přitom o nějakou 'konkurenční' lásku vůči lásce manžela nebo manželky, nýbrž o její nejvlastnější zdroj.
Když hledíme na kříž a přitom nasloucháme Ježíšovým slovům: 'Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život...' (srov. Jan 15,13), začínáme pomalu chápat, že Boží láska se za nás takto skutečně vydává a že je trvalá.
KRISTOVA LÁSKA K CÍRKVI V MANŽELSKÉM SVAZKU
A teprve zde odhalujeme pravý důvod 'požadavku' trvalosti křesťanského manželství. List Efezanům nám je totiž představuje jako tajemství (mystérion - tedy i svátost, viditelné znamení) snubní lásky mezi Kristem a církví (srov. Ef 5,25?32): tak jako Kristus miluje svou církev a nikdy ji neopouští, nemají se opouštět ani křesťanští manželé.
Jde však o požadavek ve vlastním slova smyslu? Křesťanští manželé se stávají znamením lásky Krista a církve tím, že když se odevzdávají jeden druhému, dostávají podíl na tomto vztahu Krista-ženicha a církve-nevěsty. Vyjádřeno jinak: dostávají od Krista prostřednictvím církve onu potřebnou sílu (či, jak se v minulosti říkalo, 'stavovskou milost'), aby byli věrni jeden druhému. Jejich věrnost je účastí na věrnosti Kristově.
Nejde tedy ani tak o to, že by církev vyžadovala věrnost až do smrti. Jde spíše o to, že chce ukázat křesťanským manželům velikost jejich svazku a naznačuje jim, kde najdou sílu k řešení všech obtíží, aby se jejich srdce nezatvrdilo a oni mohli milovat stále víc - až k ochotě pro druhého zemřít.