Bože, žehnej Maďarům!

Vydání: 2007/48 Advent přichází, 27.11.2007

Příloha: Perspektivy

Před tisíci lety byly Uhry založeny na křesťanské identitě. Po staletí se pak mnohonárodnostní stát odvolával na okolnosti, za jakých byl svatým Štěpánem založen. Ten před svou smrtí zasvětil zemi Panně Marii. K této době se váže katolické pojmenování Uher i dnešního Maďarska coby Regnum marianum. Úvodní verš maďarské hymny, zpívané i za komunismu, zní „Bože, žehnej Maďarům!“.
Za reformace se země konfesně rozštěpila. Cestou luterské reformace šel kalvinismus, poté unitáři, popírající učení o Nejsvětější Trojici. V Karpatské kotlině nebyl uplatňován princip vestfálského míru (1648) cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství). Sedmihradský sněm se roku 1568 ve městě Torda (dnes rumunsky Turda) jako první na světě přiklonil k náboženské toleranci, když rozhodl o naprosté svobodě praktikování katolicismu, pravoslaví a tří reformovaných vyznání. Od té doby je pro Uhry příznačná rozmanitost. Zatímco většinoví katolíci jsou orientováni spíše proevropsky, kloní se kalvinisté k národnímu smýšlení a evangelíci (luterští) mají často slovenské a německé kořeny.

Doba pronásledování
Po roce 1945 byli maďarští komunisté nepatrnou menšinou. Moci se ujali v roce 1948 se sovětskou pomocí (po uvěznění či deportaci představitelů pravicových stran na Sibiř). Ihned začali účtovat s církvemi. Na jejich nátlak si nekatolické církve zvolily nové představitele, kteří se podřídili státu. Proti katolické církvi pak započal boj trvající několik desetiletí. V zimě 1948 byl zatčen a na doživotí odsouzen primas Mindszenty.
V letech 1948–1950 byly zestátněny církevní nemocnice, sociální instituce i školy a prakticky byla znemožněna výuka náboženství. V roce 1950 zakázal stát působení řádů a zahájil masové deportace řeholníků. K oslabení role episkopátu a Vatikánu iniciovaly státní orgány vznik mírového hnutí duchov- ních, čímž přinutily biskupy k podpisu smlouvy mezi státem a církví. Roku 1951 pak zahájily proces i proti arcibiskupu Grőszovi, který smlouvu podepsal, a odsoudily ho na 15 let. Stát po dobu patnácti let nepovolil biskupské svěcení. Až do poloviny 70. let probíhaly procesy s kněžími, kteří se věnovali ilegální pastoraci, s řeholníky a laiky zapojenými do hnutí malých společenství. Po porážce povstání 1956 se Maďarsko ocitlo v diplomatické izolaci. Tu prolomil Vatikán, když roku 1964 podepsal s Kádárovou vládou dohodu (s dodnes utajovaným textem), která výměnou za státní souhlas pro několik biskupů akceptovala daný stav, aniž by otevřeně mluvila o pronásledování církve. Podstatná část věřících se však nesmířila s absencí výuky náboženství a života náboženských společenství, proto „ilegálně“ organizovala komunity i náboženskou výuku a výchovu dětí.
Vytvořila se jakási dělba práce mezi institucí církve spolupracující se státem a kněžími i laiky, kteří vzdorovali oficiálním nařízením a byli pronásledováni. Stát se však – občas úspěšně – snažil oba směry postavit proti sobě. V exhortaci Evangelii nuntiandi nazval papež Pavel VI. malá společenství „nadějí církve“. Avšak kardinál Lékai, ostřihomský arcibiskup, který udržoval pevné přátelství se státem, považoval tyto komunity za škodlivé. Na druhé straně ovšem komunita „Bokor“ otce Bulányiho – který prožil šest let ve vězení – povýšila odpírání vojenské služby na základní zásadu, odmítala poslušnost církevním představeným a ohledně Ježíšova božství a Nejsvětější Trojice zastávala nejednoznačný postoj, čímž se – v sociologickém smyslu – stala sektou. Ostatní malé komunity, početně mnohem významnější, na tuto radikalitu nepřistoupily. „Bokor“ pak označil všechny ostatní za zrádce. Biskupská konference odňala roku 1982 otci Bulányimu právo veřejně sloužit mši; bylo mu obnoveno až v roce 1997, když přijal učení Druhého vatikánského koncilu. Letos však Bulányi vyvolal protesty Židů a křesťanů, když – v duchu dávné Markiónovy hereze – prohlásil, že „Starý zákon není slovem Božím“. Převratu roku 1989 předcházel v Maďarsku dlouhý proces, i v náboženském ohledu. Procento osob veřejně se hlásících k víře od poloviny 80. let vzrůstalo. Počet věřících a praktikujících vzrůstal i v dekádě po roce 1989, stabilizovala se institucionální struktura církve. Současně se však vyostřovaly světonázorové odlišnosti. Vztahy vládnoucí sociálně-liberální koalice a církví jsou dnes značně pošramoceny.

Po pádu komunismu
Ze světonázorového hlediska se dnešní maďarská společnost dělí na tři přibližně stejné části. Třetina nemá s náboženstvím a církví žádný kontakt, nekřtí děti, pro pohřbívání svých mrtvých neužívá náboženských obřadů. Třetina se považuje za věřící a hlásí se k některé z církví, nechává děti křtít a církevně pohřbívá mrtvé, jinak ale s církví neudržuje kontakt, do kostela nechodí a věří jen v neosobní vyšší moc. Poslední třetina posílá děti na náboženství, k prvnímu přijímání, k biřmování či konfirmaci, platí církevní poplatky, má zájem o činnost církevních institucí a jejich veřejné působení, řídí se tradiční křesťanskou vírou, jednou, dvakrát do roka jde do kostela. Ale jen méně než polovina této poslední třetiny jsou pravidelně praktikující věřící. (Ze zemí bývalého komunistického bloku je Maďarsko co do odklonu od víry na čtvrtém místě za někdejší NDR, ČR a Estonskem, mírně předčí Slovinsko a Bulharsko, ostatní země střední a východní Evropy jsou pak daleko „za ním“.) Účast na náboženském životě rostla do konce dekády následující po politickém převratu. V posledních šesti až osmi letech probíhají rozmanité procesy. V poměru prvních dvou výše jmenovaných skupin nastal posun ve prospěch naprostých bezvěrců. V jejich kruzích také sílí protináboženské tendence. Třetí skupina, ti relativně věřící, se zmenšuje odúmrtí zbožné starší generace. Složení společnosti věřících se proměňuje i jinak. Na 12 až 14 procentech maďarské společnosti, jež pravidelně praktikuje víru, má stále podstatný podíl venkov, roste však podíl městské mládeže a osob vysokoškolsky vzdělaných, na druhé straně klesá podíl středoškolsky vzdělaných dělníků a zaměstnanců. Zdá se, že na venkově tradice přetrvává. V městském prostředí je pak křesťanství jistým způsobem přitažlivé pro lidi intelektuálně pracující s vyšším vzděláním, zatímco neintelektuální kruhy přitahuje stále méně.

Nová protivenství
Hrozivou perspektivou je, že by se křesťanství stalo zvláštním životním a názorovým postojem jen některých užších vrstev maďarské společnosti. Nebezpečí je umocněno tím, že většina věřících je založena konzervativně. V socialistických a liberálních kruzích se křesťanství projevuje mizivě. Separace církevních struktur pak přispívá k obrácení do sebe sama. V tomto malém vnitřním světě lze opomíjet požadavky pluralismu i to, že z hlediska společenského zastoupení je křesťanství v Maďarsku ve skutečnosti záležitostí malé menšiny. Situace si žádá misijní naladění, dialog s nevěřícími, nové formy zapojení do společnosti, ale věřící i představitelé církve jsou od toho odvraceni silou tradice a uzavřeností do vlastního světa.
Do roku 1948 bylo 67 procent obecných škol (1.–6. třída), 25 procent měšťanských (5.–8.třída), 51 procent gymnázií (5.–12. třída) a 79 procent vychovatelských a učitelských ústavů (9.–13. třída) provozováno a převážně i financováno (!) církvemi. V letech 1950–1989 mohlo působit osm katolických, jedna protestantská a jedna izraelitská střední škola s omezeným počtem studentů. Dnes církve provozují 3 procenta školek, 6 procent osmiletých základních škol, 6 procent středních a středních odborných škol (9.–12. třída). Na církevních vysokých školách studuje 6 procent studentů. Církve provozují několik nemocnic, četné domovy pro seniory, postižené a závislé osoby, a také knihovny a muzea.
V Maďarsku je získání vzdělání osobním právem každého člověka, k sociální péči opravňuje pojištění. Tato práva nezávisejí na tom, kdo jejich naplnění zajišťuje. Současně má v duchu svobody svědomí každý právo na vzdělávání v souladu s vlastní vírou a – je-li třeba – na lékařskou péči tam, kde může podle své víry žít. Proto se financování školství, zdravotnictví a sociální péče přizpůsobuje těm, kdo jich využívají. Pokud někdo splňuje odborné předpoklady a poskytuje osvětové nebo zdravotnické a ošetřovatelské služby, náleží mu proporcionální státní podpora. Tak je zaručena naprostá rovnocennost církevních institucí.
Praxe se bohužel principy neřídí. První sociálně-liberální koalice (1994–1998) tu zásadu obcházela. Část financování institucí převedla do pravomoci místních samospráv. Ty už povinnost přispívat na výdaje církevních nebo soukromých institucí nemají. Církevní instituce tak přišly o třetinu zdrojů svých příjmů. Aby byl konflikt vyřešen, uzavřela vláda a Apoštolský stolec v létě 1997 smlouvu, podle níž bude vláda doplňovat církvím částku, kterou jim v předchozím roce vyplatily samosprávy. Ztrátu by tak způsobila pouze roční inflace (3–5 procent). V letech 1998–2002, v dobách vlády občanských stran, systém takto fungoval. Od roku 2002 diskuse pokračují. Vláda ruší stále více přímých plateb institucím a takto ušetřené prostředky zpřístupňuje cestou grantů – z těch jsou však vyloučeny „světonázorově angažované instituce“; také příspěvky příslušející na základě „vatikánské smlouvy“ platí vláda se stále větším skluzem a stále okleštěněji. Menší ze stran vládní koalice, liberální SZDSZ, opakovaně navrhuje zrušit veškeré podpory církvím. Na matoucí vládní statistiky a proticírkevní plány odpověděli profesoři i žáci církevních škol v předchozích letech několika celostátními demonstracemi. Jde tedy o stav konfliktu, při němž je v sázce nejen svoboda vyznání, ale také rovnoprávnost občanů.
Miklós Tomka
Autor (nar. 1941) je maďarský sociolog a teolog. Pracoval v Maďarském ústavu pro výzkum veřejného mínění a ve Filozofickém ústavu Maďarské akademie věd. Spoluzakládal maďarské Pastorační centrum a Ústav sociologie náboženství. Od roku 2001 je vedoucím katedry sociologie Katolické univerzity Pétera Pázmánye. Mezititulky redakční. Přeložila Lucie Szymanowská. Psáno pro Perspektivy. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay