Vybavují se mi dávné zážitky z Ostravy šedesátých let. Jedna tichá starší spolužačka ve 

3. třídě neuměla číst. Líčení tetiček na Slovácku, jak kdysi Cigáné chodili v zimě bosky, že kdysi stará Cigánka chodila po dědině ptat – a když jí někdo trochu něčeho dal, zavazovala si to do sukně. Že kdysi Cigáné měli búdy u lesa, jak sa ide na Dúbravy. Pak podmanivost filmu Cikáni jdou do nebe a Ružové sny s Ivou Bittovou.

Připadá mi nicméně hodně cenné, že mi rodiče ukazovali lidskost chudoby a sociální bídu jako handicap. Tatínek se s Romy rád dával do řeči – jak s dětmi, tak třeba s kopáči – ptal se jich na školy, na život, na vězení, odkud jsou, jak bydlí… Maminka dodnes živě v nářečí vykládá, jak kdysi u nich za dědinú bývali Cigáni. Mohla jsem ji poslouchat pořád dokola a pořád jsem z toho byla vyjevená, hlavně když moje dětské otázky končívaly tím, že Hitlér jich všecky odvézl. Až zpětně mi dochází, za co rodičům vděčím.

Těžko spojit slovo „práce“ s tím, co na Bedřišce dělám. Nejde ani říct, že něco „dělám“, je to taková křehká milost, být mezi nimi. Našla jsem svůj před třemi lety napsaný a neodeslaný dopis jednomu blízkému salesiánovi: „Je to má pouhá přítomnost uprostřed kluků a holek na Bedřišce. Vedu je? Pak ale k čemu? Učím je něčemu? Nevím a bývám v rozpacích nad ztrátou času, kdy oni by se mohli víc učit, snažit – a nic. Dělám to dobře? Stačí na všecku tu sociální bídu objetí, stisk ruky, přání, ‚ať je z tebe dobrý člověk‘?“

Ze začátku jsem na Bedřišce viděla samu sebe jako z nebe osvícenou mezi ubohými nešťastnými dětmi. Chvála Bohu, dnes to vidím jinak – pozorněji vnímám i klamy a pasti přizpůsobivé většiny. Největší hodnotu má to, že v osadě jenom jsem. Že se známe. Nejen jako cigáni a gádžové, ale jako lidé! Možná to nejpodstatnější, co romské děti poberou z kontaktů s námi všemi kolem ostravského Salesiánského střediska volného času Don Bosco, je lidskost!

Pastelky, barvy, názvy zvířat… Děti tam slyší pochvalu, školka je krásný start. Starší nemají jasno, o čem a proč se to nebo ono učí, co se vlastně po nich chce. Vy znáte levé přítoky Labe? Romské sloveso sikhavel znamená ukazovat. Děti ani dospělí v osadě neumějí používat slova jako rybník, řeka, potok, tůň – jenom voda. Vezměte je ale k Odře…

Ano – o to správnější, že ta žena je „jejich“. Ona tlumočí o škole něco, co je pro ně srozumitelné, je jejich vzorem, pravděpodobně první Romkou, kterou sami Romové vidí pracovat ve škole! 

„Cokoli jste učinili pro jednoho z těchto maličkých…“ Přibývá dětí ze zoufalých sociálních poměrů – a přitom jsou z etnicky českých rodin. Nevím o jediném dítěti, které by kvůli svému původu bylo pozitivně diskriminováno ve smyslu usnadnění vzdělání. Rozpoznat například geniální paměť a „vytáhnout“ dítě z nepodnětných poměrů na studia – to byl přístup venkovského faráře vůči malému klukovi jménem Giovanni Bosco. To ale utíkám od pozitivní diskriminace k dávným kněžím a učitelům, kteří sami pomáhali chudé rodině jejich nadané dítě udržet na studiích a podporovali je.

Zkouším si představit mnohonárodnostní Vídeň před první světovou válkou nebo předválečnou Ostravu, kde žili vedle sebe Němci, Poláci, Češi, protestanti, katolíci a Židé. Cikánko ty krásná nebyla ironie, ale nejpopulárnější píseň… Už tu nejsou ani Slováci. Jinakost nám chybí! Nápadně černé vlasy násobí naši vnímavost vůči neslušnému chování. Sami na svých dětech ho nevidíme. Černé oči a snědé obličeje vyvolávají strach nebo odpor. Promítáme temné démony, kterým ve vlastních řadách dlužíme přiznání a odsouzení, do Romů.

Vytvořme pracovní místa, ať mají mzdy místo dávek, ať se porodným neřeší dluhy rodin; zjednodušme podnikání, ať může i nedoučená osoba otevřít kadeřnictví, dílnu nebo obchod v lokalitě, kam se nákupy nosí v taškách z neskutečné dálky; dejme srozumitelné cíle a pravidla ve škole pro děti a lidsky důstojné podmínky místo ubytoven. Když někde žije hodně Romů, všimněte si, kolik je tam heren a zastaváren. Kdo je provozuje? Romale kradou – a majitel sběrného dvora nabývá šrot v dobré víře? U nás svého času ve sběrném dvoře půjčovali Romům i autogen na „pokažené“ kolejnice.

Ještě ale k sociálním dávkám. Romové dodnes žijí ve vícegeneračních domácnostech: staletími ověřený způsob. Vařit dohromady, platit jeden internet, jednu televizi, jeden nájem. Pět, šest, sedm sourozenců na tom není hmotně nikdy lépe než jedno nebo dvě děti z rodiny odvedle! Ani spravedlivé příspěvky nedorovnají nikomu výši příjmu, je-li dělitelný místo třemi například sedmi členy domácnosti. Početnou věřící rodinu neobviňujeme z vypočítavosti. Romy ano. Oni ale chtějí mít čhave – děti! Mívali jich mnoho odnepaměti i bez dávek. Celá identita, hodnota člověka u nich stojí na dětech. No, a zákon v České republice umožňuje dafki a lóve pobírat. A mít děti je lidské právo.

Staletími ověřený způsob života rodiny semknuté v dobrém a zlém myslím skutečně vážně a s velkým respektem. Je v tom ovšem často chaos – zvenčí nevíme, kdo ke komu patří, kdo jsou příbuzní, tušíme tam třeba více otců. Na Bedřišce jsem se ptala kluků a holek, co by chtěli od života. Nerozuměli. Co by chtěli v životě mít? Ženu a děcka, dobrou rodinu nebo chlapa hodného – tak to všichni psali na své papírky. Ruda, jehož rodiče přijeli před pár lety od Levoči, vůbec nerozuměl. Od života chtěl čepku červenu a teplaki pro mamu. Chápu, že v těch odpovědích je implicitně zahrnuta i generace prarodičů: budou u nich bydlet, žít s nimi, zvládnou to. A sourozenci, kteří vyrůstali tak, že se starší starali o mladší, spali „v řadě“ a nikdy nejeli nikam jeden bez druhého, mají i v dospělosti silný vztah – proto ani na Bedřišce bezdomovce neznám. Každý tam k někomu patří v několikanásobně propojeném předivu příbuzenských vazeb.

Na východním Slovensku jsou obce Čičava a Krížová Ves, kam díky Bohu jezdíme. Ve skrytosti tam začalo asi před sedmi či osmi lety veliké dílo. Obracejí se celé rodiny, víra je proměňuje, od kořene jim mění životy. Tak pochopili dosah zprávy, že Bůh s nimi – opovrhovanými – počítá. Dejme čas i našim Romům a jejich víře. Oni věří! Umět tak opravdovost Čičavy a Krížové Vsi přenést sem, abychom našim Romům uměli sdělit, že Bůh s námi skutečně počítá…

Nevím, jak by oni sami pochopili výzvu: „Soustřeďte se na kulturu.“ U nich doma slyšíte jenom romskou hudbu, v autě nebo v mobilu poslouchají jen své nahrávky. Na internetu zjistíte, jak silná subkultura to je. Vnímáte vitalitu jejich písniček, hudbu, která je posilou. Nemluvím o tanečních zábavách, plesech, slavnostech, tam se teprve chystám. Mám CD jejich kapel F6 a Jekh drom, ale živě je vše stokrát silnější. A mimo to Romové teprve dnes řeší „národní obrození“. Obrátí se jednou mladí k zapomínané romštině svých prarodičů, aby se domluvili napříč Evropou? Nemusíme vůbec být nad nimi tak povýšení – bosky a na hliněné podlaze vyrostly i naše prababičky.