Vydání: 2017/40 Poutníci oslavili patrona české země, 3.10.2017, Autor: Kateřina Šťastná

Když do Čech přesně na sv. Václava, 28. 9. 1837, přišly první milosrdné sestry sv. Karla Boromejského, už tehdy bylo jejich cílem prokazovat skutky milosrdenství. Pozval je sem Alois Klár, který hledal sestry pro svůj nově zbudovaný ústav pro nevidomé na Klárově. O pět let později koupily sestry dva menší domy „pod Petřínem“ a zřídily tam svůj první klášter a nemocnici.
I přes násilné přerušení v roce 1952, kdy sestry ze dne na den musely odevzdat komunistickému Ústavu národního zdraví klíče a opustit nemocnici, navazují dnes úctyhodně na své předchůdkyně. Pod Petřín se vrátily v roce 1990 a dnes žije v jejich komunitním domě při nemocnici okolo tří desítek sester. Další působí ještě na šesti jiných místech republiky. „Žijeme společně jako duchovní rodina a vše, co si vyděláváme, dáváme dohromady a o vše se dělíme. Nejde jen o to, abychom společně bydlely, ale abychom se společně modlily, pracovaly, radily, radovaly i nesly obtíže života. Spojuje nás poslání, které jsme přijaly od Boha – žít milosrdenství jako své životní povolání,“ říká generální představená Bohuslava Kubačáková s tím, že spolupracují i s jinými řeholními společenstvími a pracovníky.
Nemocnice má díky péči a modlitbám sester neopakovatelnou atmosféru, kterou prohlubuje i přilehlý kostel a možnost účastnit se „v županu“ nebo se sluchátky na uších přímo z nemocničního lůžka veškerých obřadů, ale také duchovní péče, kterou sestry každému pacientovi nabízejí. „Zažila jsem velké překvapení u několika spolupacientů, když zjistili, že jsou v církevní nemocnici. Sami byli nevěřící a bylo to poprvé v jejich životě, kdy se takhle zblízka setkali s řeholnicemi v řádovém oděvu,“ usmívá se Karolína B. ze středních Čech, která sama nemocnici vyhledává právě pro její duchovní atmosféru. Vzpomíná, jak při čekání na vyšetření potkala na chodbě kardinála Miloslava Vlka. „Měla jsem radost, že ho vidím. Ostatní lidi v čekárně ho asi ani nezaregistrovali. Vypadal jako jeden z nás. Potkali jsme se očima, pozdravila jsem ho, a ten jeho úsměv mám stále před očima,“ říká někdejší pacientka.
„Učíme se dívat a vidět ‚jinak‘, vidět srdcem, s úctou a úžasem stát před tajemstvím života,“ objasňuje generální představená, sestra Bohuslava. Jiná sestra vysvětluje, že jejich pracovní nástroje jsou také pochopení, trocha citlivého humoru a něžné počínání při každém fyzickém kontaktu s nemocnými.
Na svatého Václava přijely sestry na národní pouť do Staré Boleslavi. „Jsem vděčná, že sestry mohly nést obětní dary. Děkujeme tak Bohu za naše charisma žít milosrdenství,“ uzavírá generální představená.