Vydání: 2011/39 Bohuslav Reynek, 22.9.2011, Autor: Aleš Palán

Iva Bittová, Vladimír Václavek, Karel Vepřek, Hukl, Pluto… To jsou jen někteří muzikanti a hudební skupiny, kteří zhudebňují básně Bohuslava Reynka. Žádná taková statistika neexistuje, ale je dost dobře možné, že Reynek je dnes nejzhudebňovanějším českým básníkem. Petrkovský samotář se možnosti publikovat vlastní verše primárně nevěnoval, tolik byl soustředěn na tvorbu samu. Dnes by byl zřejmě překvapen, kolik knih jemu věnovaných v posledních letech vyšlo. Ačkoliv od úmrtí Bohuslava Reynka na konci září uplyne již čtyřicet let, zájem o jeho verše a grafiky mají stále další a další generace. Reynkova tvorba tak ani v nejmenším nepatří do literární historie.

Bohuslav Reynek se v Petrkově u Havlíčkova Brodu narodil 31. května 1892. Byl jediným synem zdejšího statkáře, od něho získal vztah ke krajině a k místu, kde přišel na svět. Obecnou školu malý Bohuslav vychodil v sousedním Svatém Kříži, kam rodina chodila i do kostela – v Petrkově je jen kaplička. Reálku Bohuslav vystudoval v Jihlavě, kam se nakrátko přestěhovala celá rodina. Pár týdnů strávených na technice v Praze je jen nepodstatnou anabází, která pouze potvrdila Reynkovu potřebu zakotvení na venkově. Proto se ani v Grenoblu, kam později se svou ženou, francouzskou básnířkou Suzanne Renaud, a se svými syny několik let jezdil, necítil být opravdu doma. Kromě posledního roku druhé světové války, který rodina strávila ve Staré Říši u Florianů, když byla Němci vypovězena ze svého statku, prožil Bohuslav Reynek celý svůj další život v Petrkově. První Reynkova sbírka básní Žízně vyšla v roce 1921. To už ale několik let spolupracoval s Josefem Florianem – do jeho edic přispíval svými grafikami, básněmi a překlady. Staroříšský vizionář byl pro petrkovského básníka inspirující a v jeho mladých letech doslova určující osobností. Reynkovo objevitelské zacílení na německý a rakouský expresionismus lze do značné míry přičíst právě na Florianův vrub. Stejně tak inklinaci k francouzské katolicky orientované literatuře. Bohuslav Reynek se však umělecky dál vyvíjí zcela svébytně. Jeho tvorbu lze ve zkratce charakterizovat důrazem na pastorální motivy, zpředmětněním biblických dějů v reálné krajině, něhou, která postrádá jakékoliv známky patosu, a v neposlední řadě viděním světa, které se nevyhýbá jeho nejtemnějším tónům – právě skrze ně přichází ke Světlu. Hluboká, a přitom trvale vyvzdorovaná víra byla základním principem Reynkovy osobnosti i jeho práce. Právě tady – a ještě v usebrání a v kontaktech se vším stvořeným – hledejme kořeny jeho pokory, celistvosti a opravdovosti.

Navzdory

Právě ta opravdovost přitahuje v šedesátých letech do Petrkova řadu mladých umělců a myslitelů. Reynkovo dílo v té době kvůli komunistickým restrikcím mladí ani nemohli pořádně znát, mýtus osamělého a navzdory tvořícího básníka však veškerá cenzorská omezení prolomil. Dalo by se možná poněkud troufale tvrdit, že bez Reynkových překladů Trakla z předválečného období by nebyl František Halas, respektive nebyl by tím Halasem, jakého dnes známe. Ještě víc ohromujícím však můžeme shledat ovlivnění druhých, jehož básník – pochopitelně nezáměrně – dosahuje na sklonku svých pozemských dnů: v době, kdy jsou jeho práce takřka neznámé, je to právě jeho postoj k životu, který bytostně zasahuje Ivana Diviše, Ivana Martina Jirouse, Danu Němcovou a mnohé další. Umlčený básník tak hovoří dál. V roce 1969 konečně mohly znovu vyjít některé Reynkovy sbírky, v té době byla také uspořádána jeho výstava. Toto kulturní prolomení ledů však bylo jen krátké, nastupující normalizace další prezentaci Reynkových prací zamezila. Básník navíc 28. září 1971 umírá… Mýtus trvá dál. Bez ohledu na oficiální zatajování Reynkových prací v osmdesátých letech, bez ohledu na módní vlnu zájmu o něj v letech devadesátých. O Petrkovu se točí filmy, pořádají se výstavy, vycházejí knihy… A hlavně: Reynek se čte a je milován. Směle se dá tvrdit, že petrkovský solitér je stále naším současníkem. To je víc než sebevznešenější místo v učebnicích.