Vydání: 2006/33 Cesty k novému domovu, 15.8.2006, Autor: Ivana Jeništová

Jan Blažek (45) je evangelickým kaplanem Armády ČR. Letos v dubnu odletěl s vojenskou misí 102. průzkumného praporu z Prostějova do Afghánistánu. V červenci, kdy dostal dovolenou a přijel do Česka za svou rodinou, jsme ho požádali o rozhovor. Na otázku, jak se po tříměsíčním pobytu v Afgánistánu cítí doma, uvedl, že si užívá české přírody. Afghánistán je prý sice krásná země s fascinující horskou krajinou, ale smutná, bez stromů. Dodává, že doufal, že doma bude alespoň trochu chladněji. Ve Fayzabádu, kde sídlí jejich jednotka, je totiž denně minimálně 42 °C.

Jaký je tvůj prvotní dojem z této země?
Obrovská chudoba, středověk. Muslimové mají letopočet 1385. Malé hliněné domy, děti sbírají suchý zvířecí trus, aby bylo v zimě čím topit, jako vzácnost schraňují také každý kousek dřeva. Když jsme odlétali na dovolenou, nad řekou Amudarjou z letadla jsem v jednom okamžiku viděl rozdíl mezi Afghánistánem a Uzbekistánem: na afghánské straně sucho a hliněné domky, žádné silnice, v Uzbekistánu hned od řeky stromy a domy se sedlovými střechami, asfaltové silnice, elektrické dráty.

Co je úkolem naší vojenské jednotky a co je tvým úkolem?
Doprovázet humanitární pomoc pro místní obyvatelstvo a zajišťovat ochranu pro lidi, kteří ji přivážejí. Jsem k dispozici vojákům, kteří v Afghánistánu prožívají těžké chvíle, daleko od domova a od prostředí, které se od českého diametrálně liší.

Jste v armádě i pro nevěřící?
Jistě. Většina vojáků prostějovského praporu je nevěřící. Jednou mi ale jeden z nich řekl: „Padre, jsem nevěřící, ale když budu v úzkých, vím, že budu volat Boha!“ Pro takové situace tu jsem. Nedávno došlo k útoku na naši kolonu. Auto najelo na nastraženou minu, která ho měla smést ze skály, ale naštěstí se díky duchapřítomnosti řidiče nic vážného nestalo. Samozřejmě na psychiku ostatních vojáků takové setkání s výbušninou působí velmi těžce, kladou si otázky, jestli má mise cenu. Jeden voják mi říkal, že jezdí se strachem, protože ta nástraha se nedá předem objevit ani předvídat. Přitom si zakazuje na to myslet, protože by se zbláznil. Co je zvlášť smutné, že na svědomí to nemají žádní fanatičtí Talibanci, ale pravděpodobně lidé spjatí s pěstováním máku a prodejem drog, kteří si nepřejí, aby tu byli cizí vojáci.

Co znamená pro vojáky přítomnost kaplana?
Pro vojáky jsou bohoslužby vítanou změnou pro chvíle, kdy není co dělat. Přijdou ze zvědavosti, pak je něco zaujme a ptají se. Ale chodím také za nimi, popovídat si, ve chvílích kdy odpočívají. Ze začátku to bylo náročné, vojáci nejsou zvyklí komunikovat s „farářem“. Ale postupně se s vojáky sbližuji. Někteří se během času přiznali, že jsou pokřtění. Jeden za mnou přišel kvůli křtu svého dítěte, chtěl vysvětlit jeho význam. Na rozhovory s kaplanem mají vojáci spoustu času. V Čechách by ho neměli.

Kde se konají bohoslužby, kolik vojáků na ně chodí?
Zpočátku byly ve stanu, ale bylo tam horko, tak se scházíme pod maskovací celtou. Přineseme lavice, k dispozici je i polní oltář. Schází se tak osm až deset vojáků.

Jste v kontaktu s místními lidmi?
Na základnu se dostanou jen muži, kteří tu pracují – pomáhají v kuchyni, uklízejí nebo pomáhají pří výstavbě základny. Pracovat tady vidí člověk jen muže. To je rozdíl například od Balkánu. Jinak součástí základny je i nemocnice, kde slouží lékaři z Německa a Švýcarska. Do nemocnice přicházejí také místní lidé a žádají o ošetření, nejčastěji s popáleninami.