Bohatství ve vzpomínkách a lidech

Vydání: 2016/29 V objetí charismatického společenství, 12.7.2016, Autor: Vít Hájek

VÁCLAV FANTA (* 1940) je fotograf, který díky své profesi poznal půl zeměkoule. Přestože přišel o zrak, zájem o okolní svět ho neopustil. Co víc – stále srší neuvěřitelnou vitalitou, optimismem a tak trochu i bohémstvím. Za svou vytrvalou pomoc zdravotně postiženým obdržel letos Cenu Olgy Havlové.


„Když máte chuť, zvládnete všechno,“ říká nevidomý fotograf Václav Fanta. Snímek Vendula Fantová

Co dokáže zdravotně postiženého člověka tak pozitivně naplňovat?

Moji rodiče, jihočeští rodáci s neuvěřitelným sociálním cítěním, pocházeli z mnoha dětí. Já tak trávil prázdniny v Libějovicích a Netolicích s mnoha bratranci a sestřenicemi, což bylo vynikající zázemí. Vládla tam přátelská idyla, nikdo se s nikým nehádal, nepomlouval, vyrůstali jsme ve fantastické pohodě. To si v dnešních rozhádaných a vzájemně se pomlouvajících rodinách nikdo nedovede ani představit! Vzpomínám na to jako Božena Němcová na babičku. A potom – já měl v celém svém životě obrovské štěstí na setkání se skvělými lidmi, kteří mně na mé pouti pomáhali.

A co geny umělecké?

Po rodičích je určitě nemám. Táta byl dělník, kovotlačitel, máma byla v domácnosti, pak dělala kuchařku. Asi to pochází od strýců Karla Kakušky a Karla Fanty. Oba byli nejenom Karlové, ale také malíři. Jeden malíř pokojů a velký bohém, který se nikdy neoženil, druhý malíř akademik, naprosto renesanční člověk: maloval, vyřezával, restauroval, brousil sklo, měl obrovskou ovocnou zahradu, miloval knihy. V životě jsem neslyšel, aby někomu, kdo za ním přišel a něco potřeboval, řekl, že nemá čas. Chtěl jsem malovat jako on, a tak jsem se přihlásil na Umělecko-průmyslovou školu, ovšem začal jsem studovat grafickou školu, protože na UMPRUM byl nával.

Malovat jste ovšem nezačal.

Na té „gráfce“ se utvořila parta kamarádů, s nimiž se dodnes stýkám. Mezi nimi byl Jirka Macák, výborný fotograf – a díky němu jsem fotografii propadl. Zaměřoval jsem se na portréty a přírodu a postupně se zdokonaloval. Jako vystudovaný grafik jsem však nastoupil do kartografie v Národním technickém muzeu. Profesionálním fotografem jsem se stal vlastně až díky politickému průšvihu, na který jsem si v roce 1962 zadělal.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 7 14. – 20. února 2017

Papežův diplomat v Česku

Mons. Paul Richard Gallagher je tajemníkem Svatého stolce pro styky se státy, čili ministrem zahraničí. V závěru minulého týdne přijel do Prahy a jednal se zástupci vlády i ČBK.

celý článek


Trojí čas kardinála Martiniho

15. února by se dožil devadesátin někdejší milánský arcibiskup a kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012). Patřil mezi přední reformní osobnosti katolické církve za…

celý článek


Církev ke zdravotníkům: Služte životu

Světový den nemocných 11. února, který věřící letos prožili již po pětadvacáté, přitáhl pozornost církve k otázkám a dilematům zdravotní péče. Po dvaceti letech…

celý článek


Naší službou je přinášet mír

Vatikánský „ministr zahraničí“ Mons. PAUL RICHARD GALLAGHER zavítal minulý týden do České republiky na oficiální návštěvu. Zeptali jsme se ho na účel jeho návštěvy…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay