Válka „jejich“ a válka „naše“

18.9.2014, Autor: Jiří Gračka

Před časem jsme v KT vydali článek o tom, že obyvatelé několika obcí na moravsko-slovenském pomezí si připomněli 70. výročí největší letecké bitvy nad naší vlastí. Vzpomínka na události z konce druhé světové války se přitom odehrávala ve dnech, kdy z míst ne až tak vzdálených doléhaly jiné zprávy: ruská armáda se vydala na svůj pomalu už tradiční srpnový pochod západním směrem, bojovníci takzvaného Islámského státu zabíjeli křesťany a ozvěny bojů doznívaly také v pásmu Gazy. Nejednoho člověka mohlo napadnout, proč se uprostřed těchto pohrom zabývat ještě válkami minulými?

Důvodem je poněkud paradoxní skutečnost. Všechny ty záběry v současnosti bombardovaných měst a vesnic, snímky zabitých Rusů a Ukrajinců, Izraelců a Palestinců, Syřanů a Iráčanů, muslimů i křesťanů totiž nejčastěji vnímáme jen jaksi mimoděk. Je nám líto nevinných obětí, ale blíž se nás to nedotýká, je to „jejich“ válka.

A právě v takové chvíli se ukazuje význam vzpomínkových událostí, jako byla ta zmiňovaná připomínka bitvy nad Bílými Karpaty. V úvodu knihy, která se události na moravsko-slovenském pomezí věnuje, píše regionální historik Vlastimil Hela toto: „Druhá světová válka vstoupila na jaře roku 1944 do své závěrečné fáze. Spojenci takřka denně podnikali letecké útoky, jejichž cílem byla likvidace hitlerovského průmyslu ve Slezsku, protektorátu Čechy a Morava, na Slovensku i v Rakousku. Díky tomu obyvatelé obcí na obou stranách česko-slovenské hranice prožívali novou situaci. Čím dál častěji pozorovali odlesky slunečních paprsků na sotva viditelných stříbrných trupech amerických bombardérů. V dosud poklidném vnitrozemí, daleko od všech front, se kvílením sirén při vyhlašování leteckých poplachů ohlásila válka.“

Ano, dost možná to tak skutečně bylo. Dost možná se tito lidé až do onoho roku 1944 o válku nijak zvlášť nezajímali. Na frontu rukovat nemuseli, výraznější protinacistickou činnost, za kterou by si vysloužili pozornost okupantů, asi nevyvíjeli, a venkov je uživil i v době, kdy obyvatelé měst nakupovali jen na příděl. Dost možná to zatím také nebyla „jejich“ válka – až do chvíle, kdy jim za humny začala padat americká letadla.

A ještě dnes, když se člověk projde po poli, na něž se tehdy zřítil jeden ze sestřelených bombardérů, když si představí, že se na tomto ještě nezoraném strništi z kouřících trosek vypotácel pilot, ocitnuvší se sám na nepřátelském území, a když slyší vyprávění pamětníků o tom, u kterých sousedů američtí vojáci našli přístřeší, je mu válka v jistém ohledu blíž než při sledování nebohých Ukrajinců nebo Iráčanů.

Vědomí, že to u nás se tehdy válčilo a za nás sem přišli oni mladí letci bojovat, zavazuje. Je impulsem k vděčnosti za mír dávno vybojovaný i za ten, který alespoň pro nás dosud trvá. Je to podnět k modlitbě za ty, kdo i dnes musejí prožívat to, co pro nás zůstává už jen minulostí. A je to také připomínka, že každá „jejich“ válka je do určité míry i válka „naše“.

Sdílet článek na: 

Sekce: Blogy, Redaktoři, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 16. – 22. dubna 2019

Radost Velké noci zrozená z bolesti

Prožíváme Svatý týden, živou připomínku Kristova umučení a vzkříšení.

celý článek


Mladí lidé se setkali s biskupy

Na pět tisíc mladých lidí se den před Květnou nedělí setkalo v diecézích se svými biskupy v rámci Světového dne mládeže.

celý článek


Obdělávat půdu je umění

Vesnice se vylidňují. Většina půdy je dnes v rukou velkovýroby, jen asi třetinu jí obhospodařují rodinné farmy. Proto nejen do kostelů, ale i k nakládání s půdou jsou…

celý článek


Anketa: Za co vděčím kněžím?

Média už delší dobu plní odhalení sexuálního zneužívání v církvi. Někdy kvůli tomu podléháme pokušení zapomínat, že většina kněží slouží poctivě, oddaně…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay