S dětmi pod stan?

22.8.2013, Autor: Kateřina Šťastná

Pro mnoho lidí je kempování s dětmi (natož s těmi malými) tabu. Zní to divoce. Chybí komfort. Musíte si všechno brát s sebou… Ale v momentě, kdy to vyzkoušíte, možná nebudete chtít jinak.

Když jsme už asi potřetí absolvovali výstavu stanů v pražských Letňanech a obhlíželi vhodné objekty, ještě jsem to tak úplně nebrala vážně. Pod stanem (v Chorvatsku) jsem byla jedenkrát v životě. Bylo to dávno. Bylo to celkem fajn, ale teď jsem si nedokázala představit, jak to zvládnou naše tři holčičky. Budou vůbec ochotné spát ve spacáku? Nebude jim v noci zima? Nebude jim přes den horko? Nespálí se? Ovšem když manžel pár týdnů před odjezdem skutečně přivezl šestadvacetikilový stan o půdorysu 25 m čtverečních, věděla jsem, že „jde do tuhého“…

Měli jsme namířeno do konkrétního kempu na Istrii. Líbil se nám lokalitou i podle fotek na internetu. Dalo se z něj jít pěšky do města, takže ani do kostela jsme v neděli nemuseli startovat auto. Byl ovšem přeplněný a parcely malé, mnohdy i do kopce. Pro náš stan, který jeden soused nazval „garáží“, to nebylo nic ideálního. Bylo nám horko, byli jsme unavení, žízniví, zklamaní. Ale jeli jsme dál a o pár hodin později už jsme skutečně „kotvili“. V tomto kempu jsme pro sebe našli ideální místečko: velká, téměř rovná plocha, přitom trochu dál od lidí, relativně v soukromí (což jsme ocenili i proto, že jsme nedokázali odhadnout, nakolik naše děti budou hlučné). Blízko sprch i WC a nedaleko moře.  Mělo to jen jeden malý háček – parcela byla bez stromů – a tudíž bez stínu. Ve stanu bylo přes den 40°C, ale i na to si člověk zvykne (a když je celý den u vody, ani to moc nepocítí).

Jako nepostradatelná věc se ukázala redukce na elektřinu, kterou manžel sehnal těsně před odjezdem, a pak hodně dlouhý kabel – prodlužovačka (abychom měli elektřinu ve stanu). Pro lidi, co mají úplně malé děti, se v tomto případě hodí brát s sebou také záslepky do zástrček.

Těžkou práci odvedla cestovní lednička, které se dařilo chladit na 4–10°C – podle okolní teploty. Neméně jsme ocenili koupi cestovního jednovařiče na plynové bomby a hodila se i varná konvice, kterou jsme přibalili s sebou. Dobrá volba byla vzít s sebou meteostanici. Sice byla chudinka zmatená střídáním teplot a vlhkosti (v noci kolem 20°C a přes den kolem 40°C), takže v jeden moment dokonce hlásila, že bude sněžit, ale v noci mi byla dobrým pomocníkem, abych věděla, jak přikrývat, nebo nepřikrývat děti. Těm většinou stačily nakonec jen deky nebo rozepnutý spacák místo peřiny.

Nejen pro děti jsme měli přibalené čelovky. Velmi rychle si totiž zvykly na „balkánský“ režim a místo obvyklých sedmi večer chodily spát v půl desáté. Večer si v postýlkách svítily čelovkami a byly blažené. A nám večer svítila malá lucernička na baterky, zavěšená na strop stanu. Přestože většinou bývají kempy osvětlené a i budovy s WC svítí po celou noc, stalo se nám během těch deseti dní dvakrát, že proud nešel a světlo nesvítilo. Pak byla pro večerní či noční cestu na záchod nepostradatelná čelovka i pro dospěláka.

Původně jsme měli trochu obavy, jak budeme zvládat vařit, chodit na WC, mýt si ruce, čepovat vodu, když je kvůli všemu třeba chodit do umýváren. Ale nakonec jsme si velmi rychle zvykli. I „sousedé“ postupně věděli, že já nebo manžel jsme „ti lidé, kteří pořád vynášejí dva plné nočníky“. Děti si oblíbily dětské umývárky, kam se chodily během dne chladit vodou u umyvadýlka, nebo se svlažily dětskou sprchou. Poprvé tam myly nádobí (měli jsme plastové. Praktické také bylo plastové umyvadýlko, ve kterém jsme nádobí nosili k mytí). Zkrátka mnohem víc je tam bavilo zapojovat se do veškerých příprav. Zjistili jsme, že například není třeba chodit s hrncem s těstovinami nebo brambory až do umývárny, abychom ho slili. Stačilo vodu vylít do jiného hrnku a tu pak odnést později. Jen s odpadem jsme museli chodit častěji, protože se do něj s chutí pouštěli místní mravenci a jednou i rackové.

Po pár dnech děti svobodně pobíhaly kolem stanu, ani jsme o nich nevěděli, hrály si s chlapečkem od „sousedů“ (nevadí, že mluví německy, je to zábava), sledovaly mravence, jak nosí své kořisti, nebo ptáčky, kteří vděčně vyzobávali, co nám spadlo od stolu. Samy došly k umývárně a zpět a nezapomněly se důkladně rozhlédnout, jestli nejede auto.

Byla to škola pro jejich samostatnost, ale také pro nás rodiče, abychom se nebáli dát jim víc svobody. Po deseti dnech odjížděly ošlehané větrem, sluncem a mořskou solí s divokým zábleskem v očích. Pobyt v přírodě jim očividně prospěl. A i my dospělí  jsme překonali veškerý diskomfort bez potíží. Takže – příště opět pod stan!

Sdílet článek na: 

Sekce: Blogy, Redaktoři, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay