Před očima Číhošť

16.5.2013, Autor: Václav Štaud

 

Prožíváme Rok eucharistie, který se vyšší mocí dostal do stínu Roku víry a cyrilometodějského jubilea. Snažím se to chápat a moc bych si přál, aby Rok eucharistie přinesl alespoň změnu chování lidí v kostelích. Ne, nejedná se mi o přístup turistů. Když si někdo ani v dospělosti nedokázal osvojit pravidla slušného chování třeba v divadle nebo ve výstavní místnosti, těžko se změní v sakrálním prostoru. Hluční a neuctiví turisté naštěstí přicházejí a zase rychle odcházejí. Věřící ale zůstávají a právě těch se týká můj povzdech.

Vadí mi, že z našich chrámů (na štěstí ještě ne ze všech!) mizí úcta ke svátostnému Ježíši. Možná to souvisí s všeobecným úpadkem autorit. Nebo je to odraz zcivilnění církve? Vztahy až posvátného obdivu k duchovnímu stavu byly vystřídány srdečnými kontakty a přátelstvím, což může do víry mladých lidí vnášet důvěru a opravdovost. Bohužel už málokdy vidíme, že by podobné změny byly motivací k oživení vztahů vůči našemu Pánu.

Hlavně venkovský kostel se stal pevností před zloději, kam se prostý věřící za Kristem celý týden nedostane. Měli bychom tedy lidem alespoň v neděli dopřát chvíli ticha a soukromé modlitby. Jenže „živost“ mnohé farnosti jako by se měřila tím, jak hlučně, ba vyzývavě se chová. Zvláště tam, kde je víc bohoslužeb, hučí v mezidobí kostel jako včelí úl. I když jsou většinou k dispozici jiné prostory jako předsíně nebo farní klubovny. Jako by lidé zapomněli, proč do kostela vlastně jdou. Jejich pokřižování při příchodu a odchodu také o mnohém svědčí. Kdepak vážné přihlášení se k Nejsvětější Trojici! U kropenky stále častěji vidíme jen bezmyšlenkovitý klikyhák.

A když kritizuji prostý lid Boží, nemohu opomenout ani služebníky oltáře. Jistě, jejich obětavost je chvályhodná. Ale ať ministrují, vykonávají službu lektorů, akolytů nebo jinak pomáhají knězi, měli by si být v prvé řadě vědomi, že středem a srdcem katolického kostela je Ježíš ve svátosti oltářní. Jenže z původně důstojného pokleknutí se stalo zvláštní pukrle nebo směšné zhroucení mladého těla. Místo úklony před oltářem už i v katedrálách sledujeme podivné škubnutí hlavou, připomínající nervovou nemoc.

Je dobře, že naše farnosti jsou živé a radostné. Dobré vztahy hřejí, pohled na zástupy dětí je povzbuzující. Ale já čekám víc! Těším se, až uvidím ruku kněze, ukazující na svatostánek jako kdysi P. Josef Toufar v Číhošti. Těším se, že konečně uslyším důrazné napomenutí: „Ztište se! Nezapomínejte, že uprostřed nás přebývá sám Boží Syn!“ Číhošťský mučedník dokázal předejít dobu a ve své farnosti už před šesti desetiletími vytvářel ovzduší vzájemného porozumění, lásky a pomoci. Ale na prvním místě byl u něho svátostný Ježíš. Ukázal na něj a zaplatil krví. My máme před očima jeho příklad, a navíc k nám konečně přišla i doba příhodná. Využijme jí!

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Redaktoři, Blogy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 30 23. – 29. července 2019

Církevní památky světovým dědictvím

Česká i německá strana Krušnohoří s historickými kostely, stříbrnými a uranovými doly a také s neblaze proslulými komunistickými lágry, kde trpěli i čeští kněží,…

celý článek


Česká pomoc Ukrajině

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner minulý týden navštívil Ukrajinu. Zúčastnil se tamní národní poutě v Zarvanici a zavítal i do míst, kde pomáhá Charita.

celý článek


Bůh a člověk na Měsíci

Před padesáti lety, 20. července 1969, vstoupil člověk poprvé na povrch Měsíce. Jak můžeme jako křesťané číst tuto dějinnou událost?

celý článek


„Stará mama“ je pořád maminka

Prarodiče jsou pro vnoučata zásadní. Jejich životní zkušenosti a vyznávané hodnoty jsou příkladem, který ty mladší táhne po zbytek jejich života.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay