1.4.2013, Autor: Jiří Prinz

S nelíčenou radostí přijal svět zprávu o zvolení prvního Jihoameričana papežem. Skromnost a pokora, s jakou se Jorge Mario Bergoglio ujal svého úřadu, okouzlila i mnohé příslušníky západní sekularizované společnosti a v katolickém prostředí lze od 13. března cítit nemalá očekávání, že snad právě papeži Františkovi by se mohlo podařit překlenout propast, která v západních společnostech odděluje církev od značné části veřejnosti. Ač lze mít pro taková očekávání porozumění, myslím, že jsou v zásadě nereálná a že všichni, kdo se jim poddávají, zažijí v brzké době značné rozčarování. 

Proč ta skepse? Příčina je jednoduchá: hodnoty, k nimž se hlásí nový papež, jsou s hodnotami, které ovládají životy převažující části obyvatel Západu v natolik ostrém kontrastu, že zde po mém soudu vůbec není naděje na nějaký průnik; mají se k sobě jako oheň a voda, vylučují se.  O kterých hodnotách to hovořím?

Nový římský biskup odkryl svou hodnotovou orientaci už jménem, jež si zvolil. Chce následovat příkladu svatého Františka z Assisi – světce, který se pro uskutečnění svého poslání dokázal vzdát veškerých lákadel, jež tento svět nabízí. To je ovšem pravý opak hodnot, které sledují blahobytní obyvatelé Západu. Ti jsou dnes zcela v zajetí kultu „užívání si.“ Jejich životní program snad nejlépe vyjadřuje hédonický imperativ: „Maximalizuj slast, minimalizuj strast.“  Sledovat své vlastní uspokojení, realizovat ambice v osobním i profesním životě, kumulovat požitky z jídla, sexu i dovolených, zkrátka urvat ze života, co se dá, je dnes hlavní starostí Evropanů. Takto prožívaný život je však svou povahou egocentrický a není žádnou náhodou, že se pro osobnostní typ, který je produktem dnešního konzumního životního stylu, vžilo označení narcis.

Narcis a František z Assisi. Hrdina pohanských mýtů a křesťanský světec. Do sebe zamilovaný sobec, který přes neustálou péči o sebe nevidí druhého, a pokorný mnich, který se sám sebe vzdává, aby o druhé mohl pečovat. V čem si ti dva mohou rozumět? Co je spojuje? Kde se mohou setkat?  Obavám se, že právě jen v hlavách věčně optimistických křesťanů. Realita se ale neřídí našimi tužbami. Stačí si jen počkat, až papež František připomene postmodernímu narcisovi, že nenarozené děti se nezabíjejí, že manželství je výlučným svazkem mezi mužem a ženou nebo že eutanazie je mravně nepřípustná, a hned uvidíme, jak jeho okouzlení novým papežem pomine. Pak se rozplynou i naivní očekávání mnoha křesťanů.