O pěší modlitbě

19.6.2014, Autor: Alena Scheinostová

Léto je kromě jiného dobou vycházek a výletů, poutí a všemožných přesunů rozmanitými dopravními prostředky. Ten nejstarší a nejpřirozenější – pěší chůze – bývá přitom někdy až poslední na řadě. Ve srovnání s auty je chůze pomalá. Ve srovnání s jízdním kolem málo „in“. A pro byznys nezajímavá – kromě pohodlných bot na ni většinou nepotřebujeme dokonce ani ty trekové hůlky, a ani na těch se moc vydělat nedá. To všechno je zároveň výhodou chůze: k tomu, abychom vyrazili ven, nemusíme mít zvláštní vybavení, stadion ani hřiště. Jediné, co je potřeba, je kousek odhodlání. 
Turistické trasy v Česku mají pověst těch vůbec nejlépe značených. S výjimkou známých lokalit, jako jsou slavné hrady a vrcholky, jsou i dobrým místem, kde najít trochu klidu, protože na nich obvykle mnoho lidí nepotkáte. Možná však při chůzi krajinou narazíte na nečekaného společníka: sami na sebe. Chůze jako způsob kontemplace má silnější tradici ve východních náboženstvích, avšak s úspěchem ji využívají i katolické řády a meditační školy – vzpomeňme například na oblíbené pěší rekolekce sester benediktinek z Komunity Venio. Na stránkách košířských karmelitek cestanahoru.org se nad rozjímavým rozměrem chůze zamýšlí sestra Denisa Červenková: „Chůze může zklidnit, může nás vést do nitra, k nám samým. Jsou lidé, kteří jsou tak schopni dosáhnout hluboké zkušenosti Boha. Během chůze se můžeme rozhlížet. Ale tento pohled má zcela jiný charakter. Jakoby zrak byl zakotven v nitru a odtud směřoval ven. Vůle odpočívá, pozornost je sice nasměrována k něčemu, ale není připoutána. Jsme schopni rozlišit, co je v popředí a co v pozadí. Čím poklidnější je toto vnímání, tím více obsáhne. Aby naše mysl nebyla zaujatá stále novými podněty a rozptýlená v nich, zaměřujeme pozornost na svůj dech. Pomůže nám to udržet klid a cesta se nám bude zdát krátká.“
Každý krok se děje jen jednou: jinak se při něm cítíme, vnímáme pod nohou jiný dotyk, kolem sebe postřehneme proměněné okolí. „K chůzi nemusíme nic přidávat,“ pokračuje sestra Denisa. „Kdo by se chtěl sjednotit se svou chůzí, může se sjednotit s Bohem, například ‚modlitbou Ježíšovou‘.“ Některé tradice vyzdvihují i význam únavy z dlouhého pochodu: tělo i mysl jsou vyčerpané, a tak je nevyrušuje z usebrání proud myšlenek. 
Ne náhodou je obvyklým přirovnáním pro lidské hledání Boha „cesta“ a pro lidský život „putování“. Chůze se potom může stát metaforou, která obživla, modlitbou, kterou jsme odžili; díky které budeme nejen relaxovat, ale zklidníme  a ztišíme se také vnitřně. A zatímco naše nohy nás donesou k vlaku nebo do hospody, naše srdce zjistí, že došlo blíže k Bohu a že on sám šel celou tu cestu skutečně s námi.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Redaktoři, Blogy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 21 21. – 27. května 2019

Chrámy zvou k noční návštěvě

Více než 1 600 kostelů a modliteben se tento pátek zapojí do Noci kostelů. Stovka z nich poprvé.

celý článek


Redakci KT navštívil nuncius

Minulé úterý zažila redakce vzácnou návštěvu. Do týdenní porady se zapojil apoštolský nuncius Charles D. Balvo.

celý článek


Pouť se čtenáři na Velehradě

Pro čtenáře, posluchače a diváky křesťanských médií připravili jejich tvůrci společnou pouť na Velehradě. Uskuteční se na Den dětí – v sobotu 1. června.

celý článek


Jak žít v náboženské pustině

Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay