Netolerantní a nemilosrdná katolická církev!?

5.8.2015, Autor: Jan Balík

Až příliš často zaznívá z nejrůznějších stran konstatování, že katolická církev někoho nepřijímá nebo je k někomu nemilosrdná. Vytváří se tím zdání, že je tedy jakýmsi divným, přísně výběrovým spolkem, který má neúprosná pravidla pro přijetí a vylučování členů.  

Každé konstatování je však třeba prověřit. Může být pravdivé, nebo nepravdivé, dokonce lze uvažovat o tom, zda není manipulativní. Je třeba zapojit skutečné kritické myšlení.  

Představme si běžný katolický kostel, ve kterém se setkávají věřící na bohoslužbu. Kdo do něj může vstoupit? Zřejmě každý, vždyť u vchodu nestojí ani kontrolor křestního listu ani mravnostní hlídač. Proto jsou katolické kostely místem, kde se schází opravdu roztodivná společnost.

Najdou v něm místo ti, kteří se nejlépe cítí za sloupem či v přítmí tmavého kouta.
Může do něj vejít bezdomovec, hledající možná teplo, almužnu, snad i trochu duchovní pohody.
Své místo má i ten, který v některých otázkách víry a etiky ještě plně nepronikl do učení církve a má s jeho přijetím potíže.
Brány chrámu umožňují vstoupit tomu, kdo miluje krásnou liturgii, nádherný zpěv, ale stejně tak i člověku bez hudebního sluchu.
Vstup je otevřen člověku s fyzickým či duševním hendikepem.

Lidé jsou různí, jejich prožívání víry také. V katolické církvi se mohou cítit doma, protože do katolického kostela má přístup skutečně každý; dodejme, že od muže se očekává, že smekne klobouk.

Bylo by ale divné, kdyby se ten, kdo je nejraději za sloupem, dožadoval, aby byl kostel plný sloupů.
Neméně pošetilé by bylo, pokud by muž s vážnou srdeční vadou vyžadoval, aby ho farnost vyslala jako reprezentanta na maratón.
Bylo by směšné, kdyby ten, kdo nemá hudební sluch a neumí tedy hrát na varhany, požadoval, aby právě on doprovázel slavnostní liturgii hrou na zmiňovaný nástroj nebo vedl pěvecký sbor.  
Podivné by bylo i to, pokud by ten, kdo plně neakceptuje učení církve o víře a morálce, chtěl vyučovat děti katechismus.

Výše řečené vyplývá ze zdravého lidského rozumu.

Co jiného tedy znamenaná milosrdné přijetí než právě onu otevřenost katolické církve pro všechny.

Problém tedy zřejmě nastává ve chvíli, kdy někdo netolerantně požaduje, aby se jeho záliba či odlišnost stala normou. Jakmile kdokoliv začne vyvyšovat svoji jinakost a vnucovat ji ostatním, stává se sám netolerantním.

Chesterton se svým typickým vytříbeným humorem podotýká, že právě na základě nerozumné zaujatosti pro svou věc lze konstatovat, že „moderní svět je plný lidí, kteří zastávají svá dogmata tak rozhodně, že ani neví, že to jsou dogmata.“ Domáhají se toho, aby jejich subjektivní a nerozumné názory byly považovány za úctyhodné a pokrokové.

Tvrzení, že katolická církev je netolerantní a nemilosrdná, se tak po prozkoumání jeví jako úsudek, který v posledku vyžaduje právě onu netolerantnost, kterou tak hlasitě kritizuje a odsuzuje.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Blogy, Články



Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay