4.4.2013, Autor: Jiří Macháně

Hledal jsem například čas nedělní bohoslužby v místě, kde jsem měl s rodinou pobývat. Na webu příslušné farnosti jsem údaj nalezl, ale nebyl jsem si jist aktuálností. Napsal jsem na faru e-mail. Odpověď přišla obratem, zdvořilá převelice a doplněná milým pozváním ke společnému slavení eucharistie. Nechci nikomu křivdit, ale v Čechách se mi tohle zatím nepřihodilo.

Nebo takový pozdrav. V Česku vyznívá většina pozdravení pouze jako bezobsažná zdvořilostní formalita. Zkrátka už abychom to měli za sebou. Jaké to milé překvapení, když vás například Švýcaři zdraví způsobem, kterým opravdu zdraví. Nejenže vás tak vezmou na vědomí, ale usmějí se, ba pár slov prohodí. V obchodě i restauraci je pozdrav doprovázen nikoliv servilní úslužností. Při jednáních spolu s pozdravem přiměřeně projevují úctu.  Kultura pozdravu prostupuje společností. Dumal jsem proč. Nechci mentorovat, ale mám pocit, že je to skutečně společně sdílenými hodnotami, zjevným optimismem a dobrou myslí tamních lidí. Naštvané obličeje a odpovědi na pozdrav i případný dotaz jen tak na půl úst se prostě nenosí. Nikdy se mi to tam nestalo.

Jaká rána je pak nastoupit zase doma do ranního autobusu první pracovní den. Odpověď na „dobré ráno“ zní „brej“. A další na sebe nenechává čekat: propadlá jízdenka je doprovázena řidičovým lamentováním na celý autobus. Sousedi se nestačí divit, co jsem to za trubku a málem podvodníka. V pekařství se mi pak dostane výzvy: „Další!“ tónem, jenž mě nenechává na pochybách: „Další otrapa, kterému tady musím prodat housku.“ Zkouším pozdrav. Odpověď: „Tak co to budé???“ Drobnosti? Ale velmi výmluvné.

Když mi bylo patnáct let, tiše jsem doufal, že žít v Evropě a s Evropou bude něco trochu víc, než jezdit si volně přes hranice a importovat a exportovat zboží… Chce to výdrž maratonského běžce, který v dálce daleké vidí záda těch, kteří běží stejný závod.