Jakoby církev ztratila jiskru… Proč?

8.7.2013, Autor: Jiří Prinz

Před 240 lety, v létě 1773, zrušil papež Kliment XIV. jezuitský řád. Při příležitosti tohoto výročí jsme se v KT rozhodli podívat se na působení Tovaryšstva Ježíšova trochu blíže – a já měl díky tomu možnost poznat se osobně s významným současným jezuitou, bývalým děkanem KTF v Praze, profesorem Ludvíkem Armbrusterem. Během rozhovoru, který jsme spolu vedli, pronesl Ludvík Armbruster jednu myšlenku, která mě velmi zaujala a několik dní mi pak nešla z hlavy. Když srovnával činnost jezuitů před zrušením v roce 1773 s působením řádu v současnosti, tiše si povzdechl: „Jakoby to druhé Tovaryšstvo ztratilo trochu šmrnc...“

Když jsem nad těmi slovy přemýšlel, říkal jsem si, že ta výpověď má obecnější platnost. Šmrnc, jiskru – či jak tomu chceme říkat – totiž postrádám v současném katolicismu jako celku. Přinejmenším v té podobě, v jaké se prezentuje v dnešních evropských zemích, Česko nevyjímaje, na mě církev působí zemdleným, ospalým, malátným dojmem; jakoby jí chyběla ona jiskra a elán, který byl tak charakteristický právě pro Tovaryšstvo Ježíšovo v 16. až 18. století.

Je-li tomu tak – a klesající počty věřících v Evropě, a to včetně úbytku kněžských a řeholních povolání v této části světa, se zdají tento můj dojem potvrzovat – pak se pochopitelně vnucuje otázka po příčině tohoto stavu. Rozhodně se tu nechci pouštět do nějakých složitých analýz a vypočítávat všemožné příčiny (a jistě jich nebude málo), které tuto situaci způsobily. Dovolím si nicméně nabídnout jedno možné vysvětlení, zmínit alespoň jeden důvod, který by za ztrátou oné jiskry v současném katolicismu mohl stát. 

Inspirací mi byl jeden nedávno publikovaný text Romana Jocha, v němž se zamýšlí nad vztahem dnešních intelektuálů k pravdě. Ve stati, která nese název „Intelektuál ve veřejném prostoru“, Joch současným intelektuálům vytýká, že přestali věřit v pravdu. „Novověká filozofie, kterou vyznává většina současných intelektuálů, tvrdí, že pravda je kvalita nedostupná lidskému myšlení. Že pravda – ta skutečná, absolutní, objektivní – neexistuje! Anebo pokud by náhodou existovala, že ji člověk nemůže poznat,“ píše Joch a dovozuje: „Nelze-li pravdu poznat, pak ji nelze ani tvrdit, psát či ji vyučovat. Nedává proto smysl o ní – de facto o ničem – diskutovat, ani v její prospěch argumentovat, ani se o ni přít. Je zcela lhostejné, jaké má kdo názory, protože vše je stejně jen subjektivní pravda.“ Tolik Roman Joch.

Myslím, že to je přesně ono. Když jezuitští misionáři v 16. či 17. století vyráželi do nejodlehlejších koutů světa hlásat evangelium, nepochybovali o tom, že vzdáleným národům přinášejí pravdu. Kvůli tomuto neotřesitelnému přesvědčení byli ochotni vše opustit, do úmoru dřít, podstupovat nejrůznější útrapy, a nebylo-li vyhnutí, třeba i zemřít. Právě přesvědčení o tom, že mají pravdu, bylo hnací silou jejich obdivuhodného úsilí, právě ono stálo za úžasnými výsledky jejich práce, právě ono jim dodávalo onen pověstný „šmrnc“.

Dnešní katolíci, alespoň ti na Západě, jsou jiní. Jsou dětmi své doby, a ta je – jak správně poznamenává Joch – prostoupena intelektuálním skepticismem a relativismem. Na univerzitách, v médiích i v běžných každodenních debatách jsou křesťané donekonečna utvrzováni v přesvědčení, že všechny názory jsou si rovny, že žádný názor si nemůže činit nárok na absolutní pravdivost, považovat se za jediný správný apod. A křesťané na to slyší a v různé míře této intelektuální atmosféře podléhají.

Je ale jasné, že s tímto smýšlením nikdy nikoho pro Krista, který je přece Pravda sama, nezískají. Považuji-li názor komunisty, nacisty, satanisty nebo třeba postmoderního relativisty za stejně dobrý jako je ten můj, proč bych mu ho vyvracel? Proč bych se snažil někoho přivést k pravdě, když sám v pravdu ani pořádně nevěřím?

Takové přesvědčení, které si není jisto svou pravdivostí, přestává dráždit, znepokojovat, ztrácí onu jiskru, o níž tu hovoříme. Myslím, že právě to postihlo současný západní katolicismus. 

Sdílet článek na: 

Sekce: Blogy, Redaktoři, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay