Blízký kardinál z Chorvatska

Vydání: 2013/27 František píše na Velehrad, 3.7.2013, Autor: Josef Nerušil

Když počátkem dubna kardinál Dominik Duka na svých webových stránkách oznámil definitivní rozhodnutí papeže Františka, tedy že na oslavy cyrilometodějského jubilea pošle místo sebe kardinála Josipa Bozaniće, v zemi zavládl pocit jakoby ošizení. Proč zrovna záhřebský arcibiskup? A kdo to vlastně je? – ptali se nejen věřící po celé zemi.

Papež k nám ve skutečnosti jako svého legáta vysílá výraznou osobnost církve, navíc z regionu se silnými vazbami na cyrilometodějskou tradici.

Kardinál Bozanić vystudoval teologickou fakultu v Rijece a Záhřebu. Po vysvěcení v roce 1975 se stal kaplanem a sekretářem biskupa v diecézi Krk. Své vzdělání si následně doplnil na papežské univerzitě v Římě studiem kanonického práva. Jeho kariéra po návratu do rodné diecéze v roce 1986 pomalu, ale jistě stoupala – nejprve se stal kancléřem biskupské kurie (1986), poté generálním vikářem krkské diecéze (1987–1989) a nakonec i biskupem (1989) a kardinálem (2003). V letech 2001 a 2011 působil jako místopředseda Rady evropských biskupských konferencí, jako kardinál se pak věnoval Papežské radě pro laiky a Kongregaci pro blahořečení a svatořečení.

Církev není ani politický spojenec, ani oponent žádné skupiny lidí a žádných politických stran. Církev by měla být nablízku lidem a těm, kteří jim slouží.

Zlom v jinak poklidné církevní kariéře diecézního kněze v místě s historickými vazbami na antické křesťanství nastal v roce 1997, kdy vystřídal na záhřebském arcibiskupském stolci kardinála Kuhariće. Celý balkánský region se tehdy potýkal s následky ničivých nacionalistických válek a konkrétně Chorvatsko se tou dobou nacházelo pod vládou veterána bojů za nezávislost Franja Tudjmana. Kardinál Bozanić ale strávil většinu života na jaderském pobřeží známém svou tolerancí k ostatním balkánským etnikům. Po svém nástupu na arcibiskupský stolec v Záhřebu vydal jednoznačný signál, že odpoutá chorvatskou církev od tradičního politického sevření. „Církev není ani politický spojenec, ani oponent žádné skupiny lidí a žádných politických stran. Církev by měla být nablízku lidem a těm, kteří jim slouží,“ prohlásil jako čerstvý záhřebský arcibiskup v roce 1997.

KORMIDLO CÍRKVE STOČIL K EVROPĚ

V Chorvatsku totiž byla katolická církev po celá desetiletí vnímána jako nerozlučná součást chorvatské identity, oproti pravoslavným Srbům a muslimům z Bosny. Vatikán také patřil na počátku 90. let mezi první státy, které uznaly nárok Chorvatska na nezávislost. Nižší chorvatský klérus tak tíhnul k nacionalismu a brojil proti integraci do evropských struktur, které považoval za „protichorvatské“ a „na Boha zapomínající“. Kardinál Bozanić ale viděl místo chorvatského státu a chorvatské církve v rámci Evropy a společné spolupráce. Častokrát kritizoval přístup vlády k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii a projevy nacionalistických nálad v chorvatské společnosti. V roce si tak 2005 proti sobě popudil většinu chorvatské církve kritikou euroskepticismu a stoupenců generála Ante Gotoviny, považovaného v Chorvatsku za národního hrdinu, ale mezinárodním soudem za válečného zločince.

VZDÁLENOST CHORVATSKÉ CÍRKVE POUZE ZDÁNLIVÁ

Vazba chorvatské církve na české území a cyrilometodějskou tradici je také mnohem silnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Bylo to právě území Bulharska a Chorvatska, kam po vyhnání z území Velké Moravy utekli Metodějovi žáci a nositelé slovanské bohoslužby a hlaholského písma. Byli to také chorvatští mniši, kteří se za Karla IV. výraznou měrou podíleli na obnově slovanské liturgie v pražském klášteře Na Slovanech a kteří nám zanechali písemnou památku v podobě českého překladu drážďanské Bible sepsané hlaholským písmem.

Nemělo by se také zapomínat, že na Moravě dodnes žijí početné chorvatské menšiny, které k nám přišly v průběhu 16. století, když utíkaly před tureckou expanzí. V novodobých dějinách je třeba zmínit osobu zastánce slovanské pospolitosti Josipa Juraje Strossmayera a jeho žáky, kteří mnohdy nalezli na konci 19. století útočiště před domácími politickými ústrky v Praze, nebo kardinála Stepinaće, který je spolu s kardinály Beranem, Viśinskim a Mindszentym považovaný za klíčovou postavu z řad kardinálů při protikomunistickém odporu.

Josip kardinál Bozanić vyjadřuje dobrou volbu papeže Františka, úměrnou současnému významu velehradské slavnosti. Cyrilometodějský odkaz je zřetelný v konstitucích českého a chorvatského státu. Jejich kulturní a politickou sounáležitost propojuje právě místo Velehradu. Návštěva kardinála Bozaniće na Moravě tak může představovat zajímavý impulz pro rozvoj spolupráce mezi oběma národy, které si jsou přes evidentní kulturní blízkost tak vzdálené. 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay