Beze strachu a s vírou

Vydání: 2006/17 Nemám rád sám sebe, 28.4.2006

Příloha: Perspektivy

Nedávno jsme si připomněli první výročí úmrtí papeže Jana Pavla II. To je jistě vhodná příležitost zamyslet se nad tím, jaká je dnes situace katolické církve v Polsku - sedmnáct let po pádu komunismu a právě rok po smrti tohoto papeže. Přiznám se, že víc mě zajímá onen poslední rok než předchozích šestnáct let. Pontifikát papeže Poláka byl dlouhý a velmi bohatý na různé události - spousta encyklik a mnoho cest prakticky do všech částí světa. Měnily se politické systémy i vlády v mnoha zemích, padl komunismus ve střední Evropě, rozpadl se Sovětský svaz. Dalo by se vypočítat i mnoho jiných událostí také uvnitř samotné církve - například dialog s judaismem nebo islámem, ekumenické navázání na Vaticanum Secundum či vliv papežských cest na obyčejné lidi, o němž během pohřbu Jana Pavla II. kardinál Ratzinger prohlásil, že „právě on nás probudil z unavené víry“. A zkušenost probuzené víry, nalezení osobní víry, je charakteristické pro ty, kdo o sobě říkají, že za mnohé vděčí přímo Janu Pavlu II.

***

Poslední dny života, neboli přímo jakási lekce křesťanského umírání, kterou nám Jan Pavel II. ukázal, byly v Polsku označeny jako duchovní cvičení národa. Nikoliv tisíce nebo statisíce, nýbrž miliony lidí prožívaly - prostřednictvím elektronických médií - s papežem poslední hodiny jeho života. Díky televizi, rádiu a internetu se papežův odchod z tohoto světa stal zkušeností všech. V Polsku se v těch dnech doslova zastavil čas. Zaplnily se kostely a prostranství. Umíral někdo velmi blízký, někdo, kdo měl vliv na život v celé zemi a zároveň na život mnoha konkrétních lidí. Nejaktivněji se v těch dnech projevovala mládež a studenti. Proto se rychle dostalo do oběhu slovní spojení „generace Jana Pavla II.“. Pokud jsem ho dobře pochopil, týkalo se všech těch mladých i trochu starších, kteří se hlásili k jeho učení a osobně se cítili být jeho dlužníky. Už v září minulého roku jsem na setkání v Hnězdně postřehl údiv na tvářích mých zahraničních přátel, když slyšeli o generaci Jana Pavla II. Hovoří se o generaci roku 1968 anebo o předchozí generaci válečné, avšak generace Jana Pavla II.? V Polsku to ale funguje, i když polemiky kolem tohoto označení jsou stále živé. Jeden ze známých polských publicistů, rovněž příslušník mladší generace, nedávno položil otázku: „Existuje vůbec něco takového jako generace JP2? Je snad důsledkem pontifikátu a smrti tohoto papeže to, že v naší společnosti narážíme na nový typ generační komunity? Moje odpověď je spíš negativní. Mám dojem, že ten prožitek plný emocí, kterým si prošla valná většina Poláků, se zatím nikde příliš neodrazil. Po papežově smrti je asi nejvíce dojemný nedostatek obecně akceptovatelné autority. Jinými slovy: napětí v církvi (za života Jana Pavla II. neveliké) se nyní stalo nápadnější a více rozděluje církev. Nejlepším příkladem je vztah k politice.“ Ano, ten skutečně nabývá značných dimenzí. Od aktivní angažovanosti např. sympatizantů Radia Maryja přes lidi myšlenkově formované posledním koncilem, kteří kladou důraz na „autonomii a spolupráci“, až ke křesťanům k veřejným záležitostem zcela lhostejným.
***
Také jiný mladý publicista krakovského časopisu Tygodnik Powszechny Marek Zając, který se nedávno rovněž vyjadřoval k situaci církve v Polsku, ovšem z poněkud jiné perspektivy než výše citovaný autor, vyslovil několik zajímavých myšlenek. Upozornil na tři základní výzvy, před nimiž církev v Polsku po roce 1989 stojí.
„Za prvé - volný trh a konzumní životní styl. Katastrofické předpovědi, že se z těchto důvodů vyprázdní polské kostely, se nenaplnily. V roce 1978 přicházelo pravidelně na nedělní mši 51 % polských katolíků. V roce 2002 tento poměr klesl jen nepatrně - a to na 45,5 %. A co je zajímavé, že vzrostl počet věřících, kteří přistupují k svatému přijímání. V roce 1980 jich bylo 7,8 %, ale před čtyřmi roky už 17,5 %. Proč se tak stalo? Jedna z hypotéz říká, že se otupilo vědomí hříchu. Ale existuje i hypotéza pozitivnější, že totiž sílí vroucnost víry.“ - Na tomto místě by asi bylo vhodné doplnit, že když - i v Čechách dobře známý - vídeňský pastorální teolog a sociolog Paul M. Zulehner analyzoval fakta shromážděná v rámci evropského i světového výzkumu hodnot, tak také konstatoval, že země s vyšším procentem věřících, jako je např. Irsko, USA, Japonsko, nepotvrzují tezi, že by lepší materiální a hospodářská situace automaticky snižovala zájem lidí o náboženství. Tento závěr je tedy v přímém rozporu s marxistickou tezí o náboženství jako opiu lidstva.
Marek Zając pokračuje: „Druhou výzvou pro církev v Polsku je její místo v novém demokratickém systému. Zpočátku to šlo hodně ztěžka. Připomenu pouze nešťastné zásahy některých biskupů do předvolební kampaně nebo nešťastnou větu jednoho polského hierarchy: ,Katolík má povinnost volit katolíka, Žid Žida, zednář zednáře...‘ Ale postupně polská církev - přinejmenším však její jádro - začala uplatňovat zásady koncilové nauky, pokud jde o podobu vztahů mezi státem a církví. Ta stojí na dvou principech. Prvním je autonomie obou oblastí, a druhým - rovněž důležitým - spolupráce na obecném dobru.
Třetí výzvou je názorová pluralita jak uvnitř církve, tak i mimo ni. Mám dojem, že církev v Polsku byla do značné míry této zkoušky ušetřena díky nesmírné autoritě Jana Pavla II. Připomínám jen, že papež se v podstatě pouze jednou setkal v Polsku s ostřejší kritikou části médií, a to během návštěvy rodné vlasti v roce 1991.“
Jak je vidět, analýza katolického novináře, jemuž je něco málo přes dvacet, může být zajímavá, stejně tak si ale zaslouží pozornost jeho odpověď na otázky a výzvy, které předložil polské církvi.
Marek Zając píše: „Nyní, rok po papežově smrti, bychom si měli položit několik otázek. Neurychlí se nyní proces laicizace? Myslím, že je zatím brzy něco takového tvrdit, ale i s takovou eventualitou bychom měli počítat. Nenechá se církev příliš vtáhnout do politiky? Během podzimních voleb se projevily nebezpečné symptomy. A konečně pluralismus - uchová si církev nadále takovou autoritu ve veřejných debatách, nebo zachovají biskupové ve svých veřejných prohlášeních relativní konsenzus? Připomínám, že už dávno biskupové nevyjadřovali otevřeně tak rozdílné názory jako v poslední době.“ Dále autor dělá jakoby tečku za větou a zpřesňuje svou úvahu: „Na tyto otázky bychom si měli odpovědět proto, že před církví v Polsku stojí velké šance. První: katolíci v Polsku možná dokáží zbytku Evropy - neříkám to vůbec z nějaké pyšné pózy - že růst životního standardu nemusí kráčet ruku v ruce s laicizací. A druhá, že církev v Polsku neztratí mladou generaci, nazývanou generací JP2, o níž mnozí u nás toužebně sní. Mám řadu obav, co se týče existence této generace. Dost málo jsme využili atmosféru oněch dubnových dní, když papež umíral.“ A tady se, jak je vidět, myšlenky katolického publicisty zčásti ztotožňují s myšlenkami laického novináře, kterého jsem citoval na začátku.
Nesouhlasím se vším, co Marek Zając tvrdí. Nemyslím si, že by polští katolíci měli cokoliv Evropě dokazovat, spíše bychom měli přinášet svědectví každodenního křesťanského života, a ne stavět na vizích polského mesianismu nebo vlastenecko-nacionalistického katolicismu. Ale mě už není něco málo přes dvacet a moje zkušenosti křesťanského, řeholního i jednoduše lidského života jsou prostě poněkud odlišné.

***

Smrt Jana Pavla II. bezpochyby zahájila novou etapu života polských katolíků. Učíme se žít v nové situaci, ale přece jen nejsme sirotky, jak kdysi řekl jeden z mých českých přátel. Papež Polák byl ikonou polské církve. On stále opakoval: „Otevřete dveře Kristu!“ Nyní se tato i mnohá jiná slova, odkazující k evangeliu, k Ježíši Kristu, musí stát především programem našeho běžného křesťanského života. Polská lidová a tradiční církev přinesla zkušenost, kterou bude třeba prohloubit či zduchovnit, aby naše křesťanství bylo prožíváno víc osobně než vlastenecky a nacionálně. Nově vznikající kláštery sester karmelitánek stejně jako nová hnutí v církvi a nová společenství zasvěceného života – to jsou dobrá znamení, že nás Duch Svatý neopustil ani po smrti našeho papeže. Jan Pavel II. nám zanechal mocný testament v podobě svého učení a svědectví svého života. Jeho moudré naplňování je programem pro generaci, která byla poznamenána jeho přítomností. Církev v Polsku nemusí mít strach ze ztráty identity, bude-li otevřená ke zkušenostem a potřebám církve univerzální. Bude-li otevřená k dialogu s jinak smýšlejícími, ale také s těmi, kteří stále hledají. Bude-li v ní více křesťanské služby druhým a méně byzantinismu v každodenním životě. Otázek a problémů zůstává mnoho, ale beze strachu a s vírou - že v tom, co je neznámé a co je před námi, se skrývá Boží prozřetelnost - činíme každý den další krok vpřed. Jeho význam a cenu poznáme až po nějaké době. Stejně jako naši předkové časem pochopili Měška, piastovského knížete, který nás svým křtem přijatým od Čechů uvedl do prostoru západní civilizace. A svatý Vojtěch, společný patron Čechů a Poláků, nás dodnes učí, že k druhému člověku, k jeho svědomí se lze obracet pouze coby svědek - coby člověk, který nejprve sejme sandály ze svých nohou.

Tomasz Dostatni OP

Autor (nar. 1964) je polský dominikán a publicista, který v první polovině 90. let požehnaně působil i u nás v Praze. Po návratu do své rodné vlasti vedl řádové nakladatelství v Poznani. V současné době žije v Lublinu, kde řídí nadaci usilující o příhraniční spolupráci mezi zeměmi středovýchodní Evropy.


Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay