26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bezdomovectví a hodnotová krize

12. 12. 2012

|
Tisk
|

S PAVLEM PĚNKAVOU, sociálním kurátorem pro Prahu 1, hovoříme v jeho kanceláři. Během rozhovoru přicházejí klienti, vaří se káva, padne pár přátelských slov. „Většině z nich nelze pomoci,“ říká úředník, který se podporou lidí bez domova zabývá už řadu let.

Vydání: 2012/50 Lidé se stále více zadlužují, 12.12.2012, Autor: Alena Scheinostová

Co čeká pražské bezdomovce o letošní zimě?

Vždycky je důležité, jaká ta zima bude a jak silné budou mrazy. Tím se tradičně určuje zájem o bezdomovce jak ze strany médií, tak odpovědných úřadů. V minulém volebním období pražský magistrát zamýšlel vytvořit pro bezdomovce „koncentrační tábor“, což nelze nazvat jinak než jako protisociální opatření. Současná radnice od toho naštěstí upustila a snaží se alespoň o zachování současného stavu služeb. Na Černém Mostě na okraji Prahy magistrát zřídil azylový dům s ošetřovatelskou službou – „eldéenku“, kde mohou lidé bez domova měsíc pobývat bezplatně. Zvlášť v zimě se totiž častěji dostávají do nemocnice a po propuštění nemají kam jít. Mimoto se právě připomínkuje střednědobý plán ohledně bezdomovectví na území hlavního města, který zahrnuje i některé otázky, jež mně osobně připadají zásadní.

Které to jsou?

Alfou a omegou životní úrovně bezdomovců je zdravotně sociální otázka. U nás je každý ze zákona zdravotně pojištěn, a má tak nárok na lékařské ošetření, i když si pojištění právě neplatí. Ovšem někteří lékaři umějí pacienty bez domova ostře vyprovodit. Kromě toho řada bezdomovců nemá svého praktického lékaře a není pro ně snadné najít někoho, kdo je vezme, nemluvě o jejich ochotě k lékaři vůbec jít: svléknout se před někým pro ně bývá vzhledem k jejich životní situaci velmi zahanbující. V zimě se pak jejich zdravotní stav zákonitě horší. V azylových zařízeních se zvedá poptávka, a je tak složitější zde získat zázemí. Samostatnou kapitolou jsou přitom osoby, které mají sklon chovat se problémově.

Znamená to, že kapacity azylových zařízení v Praze nejsou dostatečné?

Předně nemáme přesná čísla. V hlavním městě se mluví o čtyřech tisících bezdomovců, což je údaj, který vychází ze sčítání lidí bez domova v letech 2004 a 2010. Pokud by se však sečetly databáze jednotlivých poskytovatelů služeb, bylo by to číslo pravděpodobně několikanásobné. Služby přitom využívá jen část lidí bez přístřeší, a tudíž se podle mě v zimě v Praze vyskytuje ještě mnohem víc osob, o něž je třeba se nějak postarat. Prospěl by například vyšší počet terénních sociálních pracovníků, kteří by vyhledávali lidi bez domova zatím nenavštěvující žádné sociální zařízení. A potom, přednostně se sice řeší počet lůžek, ale zůstává ještě otázka, kolik lidí bude splňovat podmínky pro přijetí. Když to řeknu otevřeně – kdo hodně smrdí, na lůžko se dostane hůř, přestože je volné.

Špatná hygiena, zápach, případně načatý „krabicák“ v ruce ale pro veřejnost k bezdomovectví neodlučitelně patří.

Čím více se dostáváte do nějaké životní krize, tím více vypadáváte ze svých zaběhaných zvyků. A hygiena bývá u našich klientů první na řadě. K tomu se řadí ještě špatná výživa. I když lze u nás jídlo sehnat poměrně snadno, nedá se jejich strava označit za vyváženou. Důsledky jsou vypadávání zubů, vlasů, zhoršující se pleť a další zdravotní potíže. Co se týká toho „krabicáku“: jakkoliv mi alkohol u našich klientů vadí a vidím ho jako velký problém, „vynález“ krabicového vína zachránil spoustě z nich život, protože předtím pili jedovatý Iron – Okenu. Alkohol je od bezdomovectví skutečně neoddělitelný. Naši klienti tíhnou k nadměrnému pití, protože je to pro ně únik z jejich situace. V zimě to pak působí další těžkosti: každoroční případy umrznutí se často týkají těch, kteří někde extrémně opilí upadli a nebyli schopni vstát.

Mají životní krize na začátku cesty na ulici u vašich klientů společného jmenovatele?

Bezdomovectví je problém neschopnosti řešit životní situace přiměřeným způsobem, který by zabránil ztrátě veškerého zázemí. Nejde zdaleka jen o to, že nemáte kde bydlet. Spousta lidí dnes nemá stálé bydlení, ale dokážou si sehnat prozatímní ubytování nebo bydlet určitou dobu u rodičů. Naši klienti to nedokážou. Problém tkví ve vztazích. Ne že by je pokaždé nedovedli navázat, ale nemají dostatečné sociální a emoční předpoklady a dovednosti, aby vztahy udržovali a rozvíjeli. Když nemáte kvalitní vztahy, nemáte v podstatě nic.

V 70. letech ve Velké Británii vznikl projekt bezdomoveckého městečka s malometrážními byty, ale ti lidé tam nedokázali žít, postupem času nebyli schopní udržet ani základní soužití. Společnost stále čeká, že bezdomovci přijmou její pomoc, a pomalu ztrácí trpělivost: Co tedy vlastně chtějí? Ono jim to takhle asi vyhovuje. Nevyhovuje, ale přijmout pomoc zvnějšku tito lidé často nejsou schopni.

Jací lidé se tedy nejčastěji dostávají na ulici?

Nedávno jsem s klienty vyplňoval dotazník, kde jsem právě tyto věci zjišťoval. Na otázku, zda šli na ulici dobrovolně, mi kladně odpověděl jeden ze sta – a z hlubšího rozhovoru ještě vyplynulo, že je to póza. A když na teploměru spadne rtuť k minus třiceti a ti lidé nemají možnost být v teple, nikdo z nich vám neřekne, že si bezdomovectví vybral dobrovolně. Je důležité si uvědomit, že hodně lidí bez domova je na ulici poměrně krátkou dobu. To hraje velkou roli, protože zhruba do jednoho roku je určitá šance, že by se mohli zařadit zpět do běžné společnosti.

Nárůst bezdomovectví souvisí s celkovou krizí hodnot, protože část mladých bezdomovců přichází překvapivě z úplných rodin, kde měli kompletní zázemí. Rovněž jsem předpokládal, že většina dotazovaných bude mít za sebou rozvod podle zaběhlého stereotypu „rozvedl se, a tak jí velkoryse nechal celý byt a sám šel na ulici“. Ukázalo se ale, že se častěji jedná o lidi svobodné, kteří ani nejsou schopni uzavřít manželství. Nezřídka jsou mezi nimi tací, kteří vyrůstali mimo rodinu v různých zařízeních náhradní péče. Zdá se, že v tomto ohledu stát svou rodinnou a sociální politikou v jistém smyslu nepřímo bezdomovce produkuje. A svůj vliv má i vzdělání. Navzdory očekávání vyšlo z průzkumů najevo, že se nejedná o nevzdělané lidi. Velká část z nich má dokončené střední odborné vzdělání a celá čtyři procenta mezi našimi klienty jsou vysokoškoláci.

Jak je to s jinou běžnou představou, že všichni bezdomovci kradou a dopouštějí se protiprávního jednání?

Bezdomovectví s kriminalitou souvisí, ale základní představa, že kdo nemá možnost si zajistit peníze na živobytí legálně, musí nutně krást, je zavádějící. Nadpoloviční většina našich klientů má trestní minulost, ovšem části z nich byl uložen pouze podmíněný trest. Naopak mezi netrestanými jsou klienti, kteří si na své beztrestnosti zakládají. Jsou přesvědčeni, že být bezdomovcem, a navíc mít „záznam“, je patová situace.

Co si představit pod typickou bezdomoveckou kriminalitou?

Nejčastěji se jedná o drobné krádeže nebo postihy za napadení veřejného činitele. Konkrétní případy však bývají dost sporné. Nechci říct, že se bezdomovci chovají vždy nevinně, ale strážníci vůči nim občas zasahují zbytečně tvrdě. Měl jsem klientku, takový věchýtek, která byla obviněná z napadení úřední osoby, protože ji policisté při kontrole nějak nepříjemně popadli a ona se po nich ohnala s nadávkou. Kromě toho se bezdomovci dostávají do střetů se zákony takříkajíc „jako slepí k houslím“. V situacích, kdy si nedokážou najít práci či požádat o dávky, přestávají platit alimenty, narůstají jim dlužné pohledávky a vzniká riziko trestního řízení. Slýchávám argumenty, že kdyby chtěli, mohli by pracovat. To ale není pravda. V Praze už je celkem běžné, že i vysoce kvalifikovaný pracovník má problémy sehnat zaměstnání.

Proč těmto lidem někdo cíleně nepomáhá?

V dnešní době se bohužel často šetří na preventivních projektech, které mají předcházet problémům. Veřejnost není dostatečně informovaná, a tak má o tyto otázky jen malý zájem. Máme zakódováno, že všichni lidé bez domova jsou „špinaví houmlesáci“, kteří nás nějak ohrožují. Je přitom statisticky prokázáno, že se lidé bez domova na celkové kriminalitě nijak významně nepodílejí. Drtivá část těchto lidí společnost neohrožuje ani infekcemi. Většina bezdomovců také svým vzhledem dokáže splynout s davem. Vznik nových organizací, které by zlepšovaly životní úroveň lidí bez domova, je v dnešní době problém také proto, že občané pod vlivem svých stereotypních představ obvykle odmítají, aby takováto zařízení v jejich bydlišti sídlila. Sám jsem byl svědkem příhody v tramvaji, kdy starší pán s dlouhými šedými vlasy a v obnošených šatech spal na sedadle. Cestující šli za řidičem, že mu tam smrdí nějaký bezdomovec, ať s tím něco udělá. Přitom nijak nezapáchal, ale řidič ho přesto – a v pracovních rukavicích! – popadl za rameno a chtěl ho vyvést ven. Pointa? Pán se probral a povídá: „Co si to dovolujete, já jsem akademický malíř.“

Jste věřící člověk. Jak můžeme my křesťané lidem na ulici pomoci, když jim, jak říkáte, pomoci nelze?

Na to je těžké uspokojivě odpovědět. Profesionální pomoc bývá efektivnější, ale zda chcete dát minci na ulici, si musíte rozhodnout sami. Protože záleží pouze na vás, z jakých pohnutek chcete, či nechcete almužnu dát. Důležité je, abyste pak svého rozhodnutí nelitovali nebo z něj neměli špatné pocity. Žebráci chtějí získat prostředky na jídlo, ale i na cigarety či alkohol, protože jsou na nich závislí. U části z nich je pak žebrání zároveň „pracovním uplatněním a seberealizací“, podobnými jako může být třeba prodej Nového prostoru: prodejce si také vytváří svoji síť zákazníků, obdobně jako má žebrák své pravidelné dárce, na něž se může spolehnout. Postupně si tak získávají své místo v místní komunitě a jejich okolí se je naučí respektovat. Některé farnosti mají „své“ žebráky nebo žebračky, kteří díky kontaktům s věřícími začnou dokonce chodit na mši a vůbec se snaží, protože přátelství s lidmi z farnosti berou jako zodpovědnost.

Každopádně – na rozdíl od Boha – my lidé nedokážeme druhé změnit. Věřící mají podle mě výhodu, že vše, co dělají, mohou Bohu odevzdat – i rozhodnutí darovat něco potřebnému. Jak obdarovaný s darem naloží, zůstává nicméně na něm samém.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou