Bez dialogu to nejde…

Vydání: 2013/47 Bude evropské setkání Taizé opět v ČR?, 20.11.2013, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

O hrůze, která se zjemňuje krásou, s architektem Norbertem Schmidtem

Kardinál Dominik Duka pomazal nový oltář křižmem. Snímek Petr Neubert

Během slavnostní nedělní bohoslužby 17. listopadu v klášterním kostele Nejsvětější Trojice ve Slaném posvětil pražský arcibiskup nový oltář a požehnal i úpravu osobitě pojatého liturgického prostoru.

Bratři karmelitáni ve Slaném už řadu let pracují na obnově místního klášterního kostela. Vy jste se tam podílel na úpravě liturgického prostoru. Jak k vaší spolupráci došlo?

Na podzim roku 2010 vypsali karmelitáni soutěž, kterou jsme s kolegyní Helenou Kohlovou vyhráli.

Do té doby jste pro ně nic nenavrhovali?

Ne. Ale oni věděli, že se podobným projektům věnujeme. A i když jsme asi nesplnili jedinou návodnou podmínku jejich zadání, náš návrh je zaujal natolik, že nám úkol svěřili. Snažili jsme se totiž maximálně respektovat původní dispozici, nikoliv násilně vtěsnat nové liturgické schéma do starého prostoru, jak se to ve většině podobných případů děje.

Na jaký hlavní architektonický problém jste při úpravě narazili?

Kostel je původně gotický, v sedmnáctém století přebudovaný slavným italským architektem Giovannim Domenikem Orsim. Uprostřed kostela stojí rozměrná „svatá chýše“, dále je tam nádherný hlavní oltář oranžovo-červené barvy s varhanami a také postranní oltáře. Prostor je dost obsazený a také jasně definovaný. My jsme tam tedy museli umístit něco, co by vytvořilo jeho nové centrum.

A jaké řešení jste zvolili?

Objevili jsme tam přirozené těžiště kostela, které leží na hlavní ose mezi „svatou chýší“, svatostánkem, prochází klášterem, zahradou a pokračuje, jak bývalo v baroku často zvykem, až na slánskou Kalvárii. Na místo přirozeného těžiště jsme situovali nový oltář.

Co vás inspirovalo při tvorbě návrhu obětního stolu, dominanty nově koncipovaného liturgického prostoru?

Především vědomí, co oltář představuje. Že je to připomínka Kristovy oběti, že to, co slavíme, je jednak vzkříšení, ale i připomínka drastické a dramatické události, hrůzy, která se právě v chrámech zjemňuje krásou. Pro oltář jsme zvolili červenou barvu. Má v sobě také jakousi proláklinu, dalo by se říct – poranění. Člověku se při práci samozřejmě ihned vybavil nádherný obraz Vzkříšení od Mistra třeboňského oltáře, kde je Kristus oblečen do rudého roucha symbolizujícího vzkříšení, vítězství, královskou moc, panování, ale také mučednickou smrt.

Který materiál jste pro oltář použili?

Umělý kámen, jemuž se říká „corian“. Měli jsme značně omezený rozpočet, ale zároveň jsme chtěli nový oltář udělat pořádně a nepřistupovat na kompromisy. Oltář působí zčásti barokně a zčásti jako kosmický objekt, který tam právě odkudsi přistál. Materiál původně vyvinuli v NASA pro kosmické lety. Má vynikající vlastnosti – je trvanlivý, dá se výborně tvarovat. Když jsme náš návrh předkládali liturgické komisi, někteří z členů se k naší radosti vyjádřili, že kdyby barokní architekti tento materiál znali, určitě by se nerozpakovali ho používat.

Kromě oltáře je součástí vaší úpravy nový ambon…

Ale my tam nemáme takový ten klasický masivní sošný ambon. S těmi bývá při liturgických úpravách většinou jistá potíž. Často totiž konkurují historickým kazatelnám a to není dobře. Myslím si, že pokud je někde kazatelna a dá se používat, používat by se měla, ale současně by tam mělo být ještě jiné místo pro čtení. Náš pulpit je poměrně lehký a pohyblivý, takže se může používat – a to byl i náš záměr – pro různá uspořádání: pro plný kostel, malé shromáždění během všedního dne nebo třeba atypickou bohoslužbu skupinky účastníků duchovních cvičení shromážděných kolem oltáře.

K projektu jste přizvali ještě další umělce…

Ale to až na samý závěr. Oslovili jsme jednak známého českého výtvarníka Václava Ciglera, který pro nás vytvořil skleněný procesní kříž. V prostoru kostela jsou dva boční oltáře, které jsou věnovány právě události ukřižování. My jsme ale chtěli uchopit toto téma abstraktněji a současněji, proto jsme zvolili motiv oslaveného, prozářeného, zářícího kříže – a s tím logicky souvisela volba materiálu. A Patrik Hábl byl přizván proto, neboť na hlavním barokním oltáři zůstaly volné rokaje, kde byly původně uloženy relikvie, které během komunistické devastace kláštera zmizely. Zůstaly tam po nich slepé díry, ale když jsem ukazoval P. Pavlu Polovi z místní komunity Háblův postní projekt u Nejsvětějšího Salvátora, napadlo ho, jestli by se podobně nedalo pojednat i toto zraněné místo.

A jak byly představy a požadavky klášterní komunity i místních věřících formulovány?

Velice konkrétně, a to jak ze strany kláštera, tak i věřících, zejména společenství mladých rodin, které se ke klášterní komunitě postupně přimklo. V klášteře se v zimním období k liturgii používá i barokní refektář, takže tam mají dostatečnou zkušenost s různými typy uspořádání. V zadání se ale objevil i názor, že by ústřední bod liturgického prostoru mohl být v jedné z bočních apsid. My jsme však pomocí podrobných schémat dokázali, že budeme-li respektovat původní charakter kostela, získáme paradoxně prostor, který starou architekturu znovu vzkřísí, sjednotí a navíc umožní naplnit maximálním počtem lidí. Což byl ostatně jeden z požadavků.

Nakolik výsledek vaší práce ovlivnila interakce se zadavateli? Cítili jste to jako určité omezení, nebo naopak obohacení?

Pro mě je dlouhodobý dialog u podobných projektů vlastně nezbytný. Komunikace s památkáři, teology a různými odborníky nám zabírala nejvíc času, proto to taky celé trvalo tři roky. Někoho možná napadne, že taková jednoduchá úprava, čili umístit někam ambon, oltář nebo chór bratří, se přece dá zvládnout během týdne. Ale bez všech těch náročných výměn názorů o funkčně a architektonicky náročných intervencích do historicky exponovaných prostorů to nejde. Pro všechny je pak takový dialog nepochybně nesmírně obohacující.

Nicméně u takových úprav, jakou jste nyní navrhli, je rovněž důležité, aby se s nimi pak sžila a identifikovala i obec místních věřících…

Všechny ty kroky jsme prováděli postupně a novou úpravu liturgického prostoru jsme s karmelitány a místními lidmi během jednoho roku vyzkoušeli. Rozdíl spočíval jen v tom, že jsme používali starý mobiliář. Nyní už bezpečně víme, že navržené uspořádání opravdu funguje.

A co další kostelní projekt?

To je podobný, skoro neřešitelný architektonicko-liturgický hlavolam. Obrátili se na mě mladí lidé, kteří pečují o tři gotické kostely pod hradem Lipnice. Nedávno dokončili základní záchranné práce na půvabném kostelíku v Dolním Městě, kde se dochovaly fascinující fresky zhruba z roku 1320. Požádali mě, jestli bych jim nepomohl s uspořádáním vnitřního prostoru. Debaty, které tu už přes rok vedeme, nás směrují opět ke zcela atypickému řešení.

www.klasterslany.cz/

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2016

Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka

Duchovní magnet, klenot apeninského pohoří, přední turistický poutač Umbrie – středověké Assisi, rodiště Prosťáčka Božího, se stalo minulý týden znovu místem…

celý článek


Říjnová slavnost na moravském Slovácku

Stejně jako každý rok se i letos na počátku října rozzáří Uherský Brod jedinečnou manifestací mariánské úcty. Na růžencovou tradici i současnost jsme se zeptali správce…

celý článek


Neuhnout, i když trakaře padají

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své…

celý článek


Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay