Benedikt XVI. v bouřích své doby

Vydání: 2017/15 Martin David. Nový pomocný biskup, 11.4.2017, Autor: Martin T. Zikmund

Prudký vítr, déšť, zamlžená obloha, přesto Benedikt XVI. nevzdá původní program a mši svatou slouží venku, jakkoli se našinci může zdát, že celá tribuna se každou chvíli zřítí. To je moje zkušenost ze září 2007 z Mariazell.


Dva papežové, přestože jeden emeritní, je v církvi nová věc, donedávna zcela nemyslitelná. A navíc se vzájemně podporují, respektují a modlí se za sebe. Snímek ČTK

Jeho pevnost nemohla být fyzická, ale síla jeho přesvědčení a charisma jeho učitelského úřadu ho držely i v tomto nečase. Skála v bouři, to je vhodný obraz jeho pontifikátu, neboť oněch bouří bylo víc, zejména duchovních a ideových.

Vzkaz světu islámu

Při své návštěvě rodného Bavorska v roce 2006 byl Benedikt XVI. na každém kroku a z různých stran vítán a přijímán. Mohl se zde cítit opravdu jako doma – a to zejména na univerzitě v Řezně, kde směl zase po dlouhé době zasednout za katedru a proslovit přednášku. Jenže pár vět z jeho brilantní řeči způsobilo v jiné části zeměkoule doslova zemětřesení. Slova byzantského císaře Manuela II. Paleologa o proroku Mohamedovi, která citoval a která odkazovala na Mohamedův příkaz šířit víru mečem, vyvolala tak zběsilou vlnu nesouhlasu zčásti spojenou i s násilím, že nad tím zůstával rozum stát. Bezděky tak Benedikt zjistil, jak nesnadný dialog s islámem bude. Nezalekl se ho však a ještě týž rok navštívil Turecko a dokonce i Modrou mešitu.

Od té doby nepřestal mluvit o nutnosti sepětí víry a rozumu, o nezbytnosti náboženské tolerance a skutečného osvícenství, které nebude kulhat na jednu nohu. Vždyť obojí je důležité – nejen víra, ale i rozum – to je Benediktův vzkaz světu islámu. A nejen rozum, ale i víra – to je zase jeho vzkaz sekularizované Evropě.

Zneužitá dobrá vůle

Další vlnu rozruchu podnítil bezděky Benedikt XVI. sám. Když totiž v roce 2009 sňal exkomunikaci čtyř biskupů sdružených ve schizmatickém Bratrstvu sv. Pia X., způsobilo to skandál v míře nedozírné. Ruku v ruce s tímto papežovým krokem odvysílala totiž švédská televize už dříve natočený rozhovor s jedním z těchto biskupů Richardem Williamsonem z Británie, který v něm popíral holokaust a dokonce prohlásil: „Nevěřím, že existovaly plynové komory.“ Světová veřejnost – a nejen židovské organizace – protestovala a papežova rozvaha byla v té chvíli předmětem dohadů. I když se Bratrstvo oficiálně od Williamsonových názorů distancovalo, přece tato kauza cosi napověděla: že totiž církevní tradicionalisté často vychází z určitých psychických dispozic a tíhnou rovněž k extrémním politickým stanoviskům papež – navíc německé národnosti – tehdy jistě neměl dobré spaní.

Nejzávažnější zkouška pontifikátu ovšem nastala v Roce kněží, který Benedikt XVI. nechal vyhlásit 19. června 2009 při příležitosti 150. výročí úmrtí sv. Jana Maria Vianneye, a její jméno zní: pedofilní aféry. Nic víc než sexuální újma dětem a mladistvým nemohla katolickou církví v západním světě víc otřást. V tomto směru se Benedikt XVI. prokázal jako reformátor, který v žádném směru nenechal nikoho na pochybách, že si je vědom vážnosti situace. Jeho dopis irským katolíkům i personální změny na některých tamních biskupských stolcích prozradily, že má zájem léčit nemoc od kořenů. A následovaly i další kroky.

Víra, láska, naděje

Rád bych připomenul ještě další přínos Benedikta XVI., a ten se týká právě mládeže. Ve víru sekularizace, jakému je vystavena nejen Evropa, naučil mladé lidi se společně ztišit při adoraci Nejsvětější svátosti. V tom katolický dorost digitálního věku dokázal upevnit a zakotvit. Vlastní obnova církve se totiž podle něj neděje formálními změnami ani krátkodechým emocionálním vzepětím, nýbrž přiblížením se Kristu.

Pro jeho čas u kormidla katolické církve je vůbec charakteristické jasné vymezení směru, zaměření na to podstatné, resp. na to nejpodstatnější. Vyjadřují to i názvy encyklik: Deus caritas est (Bůh je láska), Spe salvi (Naděje spásy) a Caritas in veritate (Láska v pravdě).

Jeho sveřepé zaujetí Kristem vysvětluje i jeho odvahu odstoupit z úřadu, když zjistil, že již nemá sílu jej dále vykonávat. Protože dokázal hledět na Krista (o tom tehdy kázal v Mariazell při té strašné bouři), věřil, že Pán církev neopustí a povede ji dále skrze další služebníky služebníků Božích. I tímto posledním gestem prokázal velikost své osobnosti. Bohu díky za něj a všechno nejlepší!

MARTIN T. ZIKMUND
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek


Téma pro celou rodinu

Děti se vracejí z prázdnin. Zamíří zpět do dětského školního kolektivu. Ty silnější začnou zažívat nepřijetí a možná i ústrky. Pokud dítě s nadváhou ani s vyšší…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay