Vydání: 2009/3 Hlad ve třetím světě, 13.1.2009

Příloha: Perspektivy

Je dnes ještě udržitelné učení o prvotním hříchu, jak jej tradičně předkládá církev? Přesto dnes a denně slýcháme zprávy tiskových agentur o nespravedlnosti, násilí, lži a nestoudnosti. Může být člověk vysvobozen z moci tohoto zla?

Bratři a sestry, zabývejme se dnes vztahem Adama a Krista, jak jej nastínil apoštol Pavel ve známé pasáži svého listu Římanům. Tím předal církvi podstatu učení o prvotním (též dědičném – pozn. red.) hříchu. Už v prvním listu Korinťanům v souvislosti s vírou v zmrtvýchvstání staví proti sobě našeho praotce a Krista: „Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. (...) První člověk, Adam, se stal živou bytostí, poslední Adam však bude oživujícím duchem,“ (1 Kor 15,22; 45). V listu Římanům (5,12–21) je srovnání Krista a Adama artikulovanější a zřejmější: Pavel tu sleduje dějiny spásy od Adama k Mojžíšovi a dále až ke Kristu. Těžištěm této scenerie není ani tak Adam a následky hříchu pro lidstvo, jako spíš Ježíš Kristus a milost, jejíž plnost byla skrze něho na lidstvo vylita. Tento dar vysoce překonává Adamův hřích a jeho následky pro lidstvo. Proto Pavel uzavírá: „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ Z Pavlova srovnání Adama a Krista vysvítá převaha druhého nad prvým.
Pavel poukazuje na Adamův hřích právě proto, aby vyzdvihl nezměrný dar milosti v Kristu. Lze říci, že kdyby nešlo o to, ukázat na ústřední význam milosti, Pavel by se možná ani nezdržoval hříchem, který „skrze jednoho člověka přišel na tento svět a skrze hřích smrt“. Uzrálo-li ve vědomí věřící církve dogma o prvotním hříchu, pak to bylo proto, neboť je nerozlučně spjato s jiným dogmatem – o spáse a o svobodě v Kristu. Proto nikdy nesmíme vydělovat hřích Adamův a všeho lidstva ze spásonosného kontextu, aniž jej chápeme na pozadí ospravedlnění v Kristu.

Co nám říká zkušenost
Jako lidé dnešní doby se musíme ptát: Co je ten prvotní hřích? Co učí apoštol Pavel a církev? Je dnes toto učení ještě udržitelné? Mnozí si ve světle evolučních dějin myslí, že pro učení o prvotním hříchu rozšířeném na celé dějiny lidstva už není místa. Tím by i otázka spásy a Spasitele ztratila svůj základ. Existuje tedy prvotní hřích, nebo neexistuje? Abychom na to mohli odpovědět, musíme odlišit dva aspekty učení o prvotním hříchu. Existuje aspekt empirický, čili konkrétní, viditelná, a tudíž zřejmě i pro všechny hmatatelná skutečnost. A pak je tu aspekt, který se týká čehosi tajemného a postihuje ontologický základ oné skutečnosti. To empirické spočívá v rozporu v našem samotném bytí. Na jedné straně člověk ví, že má činit dobro, a ve svém nejhlubším nitru by tak také rád činil.
Současně však cítí puzení konat opak, dát se cestou egoismu, násilí, dělat jen to, co se mu zlíbí, třebaže ví, že je to proti dobru, proti Bohu i proti bližnímu. Pavel to vyjádřil v listu Římanům takto: „Jsem si vědom, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci,“ (Řím 7,18–19). Tento vnitřní rozpor naší existence není žádná teorie, denně ho zakouší každý z nás. Zejména kolem sebe vidíme neustále převahu této druhé vůle. Stačí si připomenout zprávy tiskových agentur o nespravedlnosti, násilí, lži a nestoudnosti. Vidíme to každý den, taková je skutečnost.
Z této moci zla v našich duších vzniká v dějinách lidstva proud nepravosti, který otravuje dějinnou scénu. Velký francouzský myslitel Blaise Pascal mluvil o jakési „druhé přirozenosti“, která překrývá tu naši původní dobrou přirozenost. Působením oné „druhé přirozenosti“ se zlo jeví člověku jako něco normálního. Proto i běžné rčení „to je lidské“ můžeme chápat ve dvojím významu. Může to znamenat: Tento člověk je dobrý, jedná skutečně tak, jak by lidé jednat měli. Současně to může znamenat i pravý opak: Zlo je normální, lidské. Zdá se, že se zlo stalo druhou přirozeností. Takový rozpor v člověku, jakož i v dějinách lidstva musí i dnes probouzet touhu po spáse. Ve skutečnosti je lidská tužba, aby se svět změnil, stejně jako všechny přísliby nastolení spravedlnosti, míru a dobra, všudypřítomná. Například v politice všichni mluví o nutnosti proměny světa, aby se svět stal spravedlivějším. Právě to je výrazem touhy po vysvobození z onoho rozporu, jenž vnímáme i v sobě samých.

Dvě ideologie beznaděje
Fakt, že v lidských srdcích i v lidských dějinách existuje moc zla, nelze popřít. Odhlédneme-li od křesťanské víry, nacházíme v dějinách myšlení jedno základní modelové vysvětlení s různými variantami. Podle něj je rozpor v samotném bytí. Samo bytí v sobě skrývá dobro i zlo. V antickém myšlení zahrnovala tato představa názor, že existují dva prapůvodní principy: princip dobra a princip zla. Takový dualismus by byl nepřekonatelný: oba principy jsou na téže úrovni, proto je tu onen rozpor od samého počátku a bude tu pořád. A rozpor v naší vlastní existenci pak odráží protikladnost oněch dvou takříkajíc božských principů.
V nové ateistické evolucionistické představě světa se stejná vize znovu vrací v nové podobě. I když je tu svět pojat monisticky, předpokládá se, že bytí jako takové v sobě zahrnuje dobro i zlo. Bytí samo v sobě není jednoduše dobré, nýbrž je otevřeno dobru i zlu. Zlo je právě tak původní jako dobro. A dějiny lidstva tento model, obsažený v celém jejich dosavadním vývoji, reprodukují. To, co křesťané nazývají prvotním hříchem, by pak bylo ve skutečnosti smíšenou povahou bytí. Směs dobra a zla by podle této teorie pocházela z téže „pralátky“. V podstatě jde o perspektivu beznaděje: je-li tomu tak, nelze nad zlem zvítězit. Nakonec platí pouze vlastní zájem. Cenou za každý pokrok by pak byl další příliv zla, a kdo by chtěl sloužit pokroku, musel by být ochoten ji platit. Politika staví právě na této předběžné danosti a my vidíme důsledky. Toto moderní myšlení vede ve svém důsledku pouze ke sklíčenosti a cynismu.

Světlo – temnota – ještě větší světlo
Ptejme se tedy znovu: Co říká víra, o níž vydává svědectví apoštol Pavel? Ten potvrzuje především skutečnost, jíž je zápas dvou přirozeností, skutečnost zla, jehož stín dopadá na celé stvoření. Zlo zkrátka existuje. Oproti zmíněnému dualistickému i monistickému konceptu – pro nás málo útěšnému – nám víra říká, že existuje dvojí tajemství světla a jedno tajemství noci.
Toto je první tajemství světla: Víra praví, že neexistují dva principy, princip dobra a princip zla, nýbrž jeden jediný princip – Bůh stvořitel. Je to princip dobrý, výlučně dobrý, bez jakéhokoli stínu zla. Proto ani bytí není směsí dobra a zla. Bytí jako takové je dobrem. Proto je dobré být, proto je dobré žít. Je to radostné poselství víry: je pouze jediný dobrý počátek a tím je Stvořitel. Proto je život dobrem, proto je dobré být mužem, je dobré být ženou, je dobré žít. Následuje tajemství temnoty, noci. Zlo ovšem nepramení ze samotného zdroje bytí, nemá stejný původ. Pochází ze stvořené a zneužité svobody.
Jak to bylo možné? Jak se to stalo? To je ve tmách. Zlo není logické. Jen Bůh a dobro jsou logické, jsou světlem. Zlo zůstává tajemstvím. Člověk si je představoval pomocí velkých obrazů, jako například toho ve třetí kapitole První knihy Mojžíšovy s vizí dvou stromů, hada a hřešícího člověka. Je to velkolepý obraz. Dává nám tušit, avšak nemůže vysvětlit to, co je samo v sobě nelogické. My tušíme, ale nerozumíme; ani o zlu nemůžeme mluvit jako o skutečnosti vedle jiných skutečností, neboť jde o hlubinnou realitu, která zůstává tajemstvím temnoty, noci.
Vzápětí k nám však přichází tajemství světla. Zlo je podřadného původu. Boží světlo je mocnější. Proto může být zlo přemoženo, proto může být lidský tvor zachráněn. Dualistické vize i monistický evolucionismus nemohou říci, že lze člověka zachránit. Je-li ovšem zlo podřadného původu, možné to je. Kniha Moudrosti praví: „Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí.“ (Mdr 1,13–14).
A konečně poslední bod: Nejen že lze člověka spasit, nýbrž on už je skutečně spasen. Bůh se spásou začal – v lidské osobě vstoupil do dějin. Proti zdroji neustálého zla otevřel zdroj čirého dobra. Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, nový Adam, míří proti kalnému toku zla proudem světla. A tento proud je přítomen v dějinách: vidíme světce, ty veliké i ty malé, prosté věřící. Vidíme, že proud světla vycházející z Krista je přítomný a že je silný.

Věříme a očekáváme
Bratři a sestry, v mluvě církve má slovo advent dvojí význam: přítomnost a očekávání. Přítomnost: je světlo, Kristus je nový Adam, je s námi, v našem středu. Světlo již svítí a my máme otevřít oči i srdce, abychom je uviděli a vstoupili do jeho proudu. A především máme být vděčni za to, že Bůh coby nový zdroj dobra vstoupil do dějin. Advent je i očekáváním. Temná noc zla je dosud mocná. Proto se vždy v adventním čase modlíme s původním Božím lidem: „Rorate coeli desuper – Rosu dejte, nebesa, shůry!“ Naléhavě prosíme: Přijď, Pane Ježíši, a posiluj světlo a dobro! Přijď tam, kde vládne lež, bezbožnost, násilí, nespravedlnost! Posiluj ve světě dobro a pomoz nám, ať se staneme šiřiteli tvého světla, strůjci pokoje, svědky pravdy! Přijď, Pane Ježíši!
Benedikt XVI. pronesl tuto promluvu při generální audienci dne 3. prosince 2008. Mezititulky jsou redakční. Přeložil pp.