Vydání: 2008/15 Bejvávalo za socialismu líp?, 8.4.2008

Pocházím z vesnice, ale dnes už žiji ve městě. Jestli na českém venkově bejvávalo líp? Nezažil jsem vesnici 50. let, ale za normalizace bylo na vesnici vcelku dobře.

Základní jistotou bylo družstvo. To tvořilo jakousi podivnou pospolitost – družili se v něm dokonce dřívější oběti kolektivizace s těmi, kteří je vyháněli z jejich chalup a polí. Především však družstvo nabízelo spoustu výhod – včetně toho, že si v něm každý mohl trochu přikrást. Vlastně to nikdo nebral jako krádež, když družstvo bylo všech: nějaká vrata od kravína, pár fošen, kolečko cihel, pytel cementu – copak to je? Spousta lidí si tehdy postavila nové baráky. Tehdy se mnozí na vesnici chtěli přiblížit lidem ve městě, jejich stylu bydlení – a tak se začaly stavět bytovky nebo baráky, které měly v prvním patře lodžii. Na ní se ale potom sušilo prádlo. Lidé na vesnici si totiž neuměli sednout na balkón a dát si kávičku (pro samou práci na to neměli ani čas) – pro ně byl problém žít i v patrech těch velkých baráků, byli zvyklí pobývat v přízemí. Takové baráky či bytovky samozřejmě hyzdily krajinu, ale lidem to nevadilo. Zajímalo je spíš to, aby byla už konečně dostavěna nová Jednota, aby byl život na vesnici pohodlnější a mladí neutíkali do města.
Všechny ty novostavby se stávaly novými dominantami vesnic. Dříve to byl kostel, ale jak do něj vesničané přestávali chodit (ve městě do něj lidé v té době naopak zase nacházeli cestu), přestali ho i vnímat jako přirozené centrum. Místo něj si tam posadili betonovou krabici Jednoty nebo jiný symbol nových vesnických jistot. A do tohoto světa jaksi nezapadala nejen víra, ale i nějaké disidentství. Umíte si představit disidenta v Chalupářích? Co by těm spokojeným vesničanům asi říkal? To byly roupy nějakých Pražáků a lidí, kteří se štítí pořádné práce. „To na vesnici na něco takového nemáme čas. Dejte mi nějakého disidenta na týden do kravína a já to z něho vyženu,“ říkal s oblibou jeden jezeďák u nás na vsi.
Mám ale pocit, že lidé k sobě měli blíž než dnes – vyjeli si třeba společně do Prahy na nákupy, užili si místní pouť, hasičský bál aj. Večer v televizi nic nebylo, a tak bylo družněji i v hospodě. Zkrátka lidem se za normalizace na vesnici nevedlo špatně, nic jim vpodstatě nechybělo, když měli své hodnoty „správně“ nastaveny. Naše rodina byla věřící, tedy „pomýlená“, a tak nám tehdy i něco podstatného chybělo. Kdybychom se pak neodstěhovali do města, asi bych jako věřící v takovém prostředí dost trpěl. Samozřejmě na moravské vesnici to asi vypadalo všechno trochu jinak.
(jar)