Běh na dlouhou trať

Vydání: 2009/3 Hlad ve třetím světě, 13.1.2009

Příloha: Perspektivy

Kytarista a zpěvák Slávek Klecandr, vůdčí osobnost folk-rockové skupiny Oboroh, vystupuje s hudebními přáteli i samostatně v nejrůznějších sálech naší země. Návštěvníci koncertů si přicházejí pro porci kvalitní hudby a silné textové poselství, pro zážitek vzácné spřízněnosti a posilu do všedních dnů. O peripetiích jeho hudební pouti jsme si povídali po koncertě v Komunitním centru v Nových Butovicích.

Jedním z výrazných projevů husákovské normalizace byla perzekuce svobodomyslných rockových muzikantů. Jakožto člen několika skupin jsi byl součástí tehdejšího hudebního undergroundu. Jak vzpomínáš na tu dobu?

Vzpomínám – a někdy docela rád. Underground totiž skýtal skvělé pole pro realizaci, přestože publikum bylo poměrně úzce vymezené a ohraničené. Navíc jsem byl tehdy v neustálém přetlaku, prakticky denně jsem něco psal. Když to dnes pročítám, vidím v tom samozřejmě hodně býlí, ale něco je i překvapivě živé. No, a taky to společenství, konkrétně v Kostelci nad Orlicí, kde jsem tehdy bydlel, bylo jedinečné. Rozhodně to nebyl marný život. Na druhé straně šlo také o permanentní úzkost, protože estébáci nám nedávali pokoj.

Jaká byla tvoje zkušenost s dohledem a výslechy StB?
Byl to běh na dlouhou trať. Koncem 70. let za mnou pravidelně dojížděli do vamberských železáren a odváželi mě k výslechům, většinou do Rychnova nad Kněžnou. Zpravidla šlo o takové vcelku snesitelné strašení. Do tuhého začalo jít, když po domovní prohlídce u mého přítele měli v ruce nejen mé vlastní pečlivě nadepsané texty, ale i další samizdaty, které jsem na tomtéž stroji přepisoval. Tehdy mě odvezli k prokurátorovi do Rychnova nad Kněžnou. Prokurátor, malý a kulatý, spustil žoviálně: „Jaképak máte koníčky, pane Klecandr?“ – „No, hudbu třeba,“ odpověděl jsem nechápavě. „Jó, hudba – to je moje, jak říká Karel Gott!“ Připadal jsem si jako v nějaké Kafkově povídce. Prokurátor přešel na spiklenecký tón a pravil pěkně potichu, jako by to neměl můj doprovod, tedy poručík StB, který ukázněně postával u dveří, slyšet: „Nemyslete si, mně se tady taky ledasco nelíbí. Třeba když musí maminky stát fronty na botičky...“ Jako ve špatném snu. Potom pronesl: „To, co mi tady předložil soudruh poručík, je ovšem vážná věc. To zavdává důvod k trestnímu stíhání. Ale jste mladý, máte to ve svých rukách, zamyslete se nad sebou.“ S tím jsem byl propuštěn a asi týden v tom kvasil. Pak jsem se ocitl na služebně StB v Kostelci. To už byla jiná káva. „Ty dobytku, ty nevíš, kde se zejtra probudíš!“ řval na mě snědý major od okna a mně bylo opravdu úzko. Po čtyřech hodinách však i on přešel k vlídnějšímu tónu. Prý jistě vím, že nepracujou sami. Existuje možnost, že to všechno stornujou.

Čili klasická nabídka ke spolupráci...
Ano, a v té chvíli jsem „uhynul“. Předtím jsem se s nimi ještě bavil, ale od té chvíle už jsem jenom opakoval jedinou krátkou větu: „To nejde.“ Pořád chtěli vědět, proč to nejde, přece nemusím nikomu ublížit... Zhruba po čtyřech hodinách to vzdali s tím, že majorovi ono „proč to nejde“ zdůvodním někde jinde, kde se nebudu cítit tak stísněný. Věděli, že se v pondělí vracívám na odpolední směnu z Moravy, kam jsem téměř každý víkend dojížděl za svou budoucí ženou, tak prý mě vyzvednou u stanice autobusu, nasednu do auta a někam vyjedeme. To mi zatrnulo. Celý víkend jsem si představoval, jak jim sdělím, že jim nemám co říct, a do toho auta vůbec nenastoupím. Dopadlo to tak, že jsem k oné autobusové zastávce vůbec nepřišel. Tenkrát jsem ještě neměl rodinu, pracoval jsem jako dělník – za tepla ohýbal železo, neměl jsem vlastně co ztratit. Ještě ten týden mi přišla pozvánka na OO VB Kostelec nad Orlicí za účelem podání vysvětlení. To už se ve mně cosi zlomilo. Šel jsem tam už skoro úplně klidný s tím, ať si se mnou dělají, co chtějí, že jim jednoduše nemám co říct. V ústrety mi vyšel známý poručík, v půli schodiště se zastavil, zahleděl se na mě a pravil: „To od tebe nebylo fér, žes tam nechal Jirku čekat...“ V ten moment to ze mě všechno spadlo. – A opravdu mi pak už dali pokoj.

Čím si to vysvětluješ, dá se to nějak zobecnit?
Co by z toho měli, kdyby zrovna mě zavřeli? Akorát by se to rozmázlo na Svobodné Evropě – a já jsem pro ně nebyl nijak významná figura. Myslím, že to většinou fungovalo právě takhle: pouštěli hrůzu, hnali to do krajnosti, ale pak to splasklo.

Pak přišla sametová revoluce a podobným „legráckám“ naštěstí odzvonilo. Nicméně skupina Oboroh vznikla ještě za totality...
V druhé polovině 80. let, po nástupu Gorbačova, to už přeci jen bylo trochu jiné. Občas se dalo i normálně vystupovat. Hrál jsem tenkrát s kapelou Prostor, která se dostala i na pražský Beat Salon. Přesto to pořád bylo od zákazu k zákazu. Bylo mně přes třicet, cítil jsem se vší tou buzerací unavený. V té době jsem začal společně s dalšími hudebníky jezdit do Třebechovic pod Orebem na evangelickou faru, kde byl skvělý farář Lojza Němec, a muzicírovali jsme tam, většinou po bohoslužbě. Vzniklo jakési bezejmenné sdružení a mně to naprosto vyhovovalo. Chtěl jsem pak hrát už jen ve zdejším kostele. Tehdy jsem tam začal nosit zhudebněné žalmy, naše nahrávky se brzy rozletěly po evangelických farách a pak i do katolického prostředí. Najednou jsme měli plno pozvánek a hráli víc než kdykoli předtím. Pochopitelně neoficiálně, soukromě – ale chodili už i lidé mimo církve.
Koncem roku 1988 přišel můj bratr Václav s Romanem Dostálem s tím, že by chtěli založit k té „žalmové“ kapele ještě jednu klubovou – „civilní“. Moc se mi nechtělo, ale nechal jsem se přemluvit a na konci ledna 1989 proběhl v Kostelci, za asistence policejních psovodů, první koncert skupiny Oboroh. Ještě předtím jsem se sešel s Vladimírem Mertou a nesměle mu nabídl kazetu s těmi žalmy – ale on už je znal! Nabídl mi, že bychom si mohli společně zahrát v Praze na Chmelnici. Mezitím se ovšem dosavadní bezejmenné sdružení rozpadlo. A tak jsme do Oborohu přizvali další muzikanty, upravili aranžmá a v květnu se na Chmelnici představil Oboroh s žalmy. Hrávali jsme tam pak poměrně často a Oboroh se pomalu dostával do širšího povědomí.

Musím přiznat, že jsem se na pár let stal obětí vlastních předsudků. Když jsem se doslechl o skupině, která hraje a zpívá žalmy, říkal jsem si: čtyřakordový kolovrátek a deklamace starozákonních textů. Pak jsem si ale poslechl album Spatřujeme světlo a bylo to pro mne zjevení. Jak vlastně ty žalmy vznikaly?
Úplně neplánovaně. Jednou ráno jsem si před cestou do práce četl v kuchyni u kávy 39. žalm a najednou jsem si ho spojil s hudebním motivem, který jsem měl v hlavě už dřív. A potom se strhla lavina. Stačilo pouze zapisovat, co jakýmsi samospádem bezpracně přicházelo, včetně aranží. Trvalo to necelé dva roky. Pak už jsem se začal přistihovat, že na tom až moc pracuju a příliš to promýšlím. Bezprostřednost se vytratila. To byl i hlavní důvod, proč jsem na dlouho přestal žalmy zhudebňovat.

A co tvoje současná tvorba? Můžeš popsat, jak tvoje písničky vznikají?
Dneska už je to spíš taková „rybařina“, čekání na nápad. Někdy se mi v hlavě vylíhne sloka s melodií, snažím se pak v písni pokračovat, dotáhnout ji do konce – ale přitom už vím o slabých místech. Při psaní čisté poezie se lze někam „zatoulat“, ale píseň má svou svazující formu. Nezbude tedy než zase čekat na ty dva řádky i několik měsíců. Někdy pomůže sen, jindy svitne při jízdě na kole... To si pak řeknu – aha! Spadne ze mě ranec, a je mi najednou lépe. Ale kdyby se tohle nestalo, před lidi si s tím nestoupnu.

O Oborohu se téměř výlučně mluví jako o „křesťanské kapele“. Nevnímáš to jako omezení?
Je to omezení, nepochybně. Byl bych radši, kdyby se to neříkalo. Pokud se nějaká skupina sama nedeklaruje, že hraje dejme tomu za nějakou církev, pak je to slovní spojení nesmysl. U nás je to navíc o to problematičtější, že v celé historii Oborohu nikdy neplatilo, že by všichni členové byli křesťany. Ti kluci jsou prostě muzikanti, kterým není proti srsti hrát třeba žalmy a berou to vše jako něco, co má smysl dělat. A že jsem křesťan já? Píšu tak, jak to cítím. Nebudu si přece něco nalhávat, nebudu psát o tom, co mě nezajímá. Takže se v mých písních přirozeně objevují témata, která mě přitahují.

A jaká vlastně byla tvoje cesta k víře?
Nijak dramatická. V podstatě to byla rozumová záležitost. Pamatuji si živě na dobu, kdy křesťanství pro mne bylo jednou z teorií, které se snaží vysvětlit svět a smysl života. Pak jsem se na to zčistajasna začal dívat úplně jinak, aniž mě do toho někdo tlačil. Jak se to stalo, nevím... Jistě tam byl i psychologicky vysvětlitelný aspekt, totiž touha po nějaké sounáležitosti. Ten „androš“ nebyl v 80. letech už tak živý a já jsem nedokázal být úplný solitér. Společenství v Třebechovicích mi velmi konvenovalo.
O tom mém rozumářském postoji svědčí i způsob, jakým jsem se rozhodoval mezi církvemi. Jako novorozenec jsem byl pokřtěn v katolickém kostele, k víře jsem však nebyl nijak veden, ačkoli se oba rodiče později vrátili do katolického společenství. Zdálo se mi trochu divné, že jsem pokřtěný katolík, ale chodím k evangelíkům. A tak jsem si řekl, že si dávám přesně rok, ne méně a ne více, abych se rozhodl. No, a po tom roce jsem vstoupil do evangelické církve.

A jak vnímáš současnou dobu? Musíš bojovat se skepsí?
Někdy mě něco otráví, ale nemívá to dlouhé trvání. Myslím, že všechno má svůj účel, že máme být někam dovedeni a nejsme schopni to zpackat natolik, aby se to nepovedlo. To si můžeme jenom pyšně myslet. Ano, všelijak to motáme, nedaří se nám, lidi okolo jsou divní, takoví „vyduchlí“... Ale to neznamená, že je všechno ztracené. Zkrátka – Bůh to udělá, jak to má být.

Oboroh slaví dvacetiny. Co připravil pro své posluchače?
Žádné album se zatím nechystá. Ale na konci ledna při narozeninovém koncertě představíme DVD. Vychází u Indies – Happy Trails, jsou na něm i staré záznamy a věřím, že naše příznivce potěší.
Rozhovor připravil Petr Střešňák
Slávek (Stanislav) Klecandr, nar. 1953. Skladatel, textař, kytarista a zpěvák. Za totality pracoval výlučně v dělnických profesích. Po revoluci byl dvanáct let redaktorem Orlického týdeníku (dodnes volná spolupráce), poslední roky vyučuje hru na kytaru. Se skupinou Oboroh natočil pět řadových alb (Žalmy, Žalmy 2 – Spatřujeme světlo, Kámen, Marah, Nocí mořem), na CD Nebeská kavárna doprovází Oboroh Svatopluka Karáska. V roce 2000 vydal sólové album Protější břeh. Žije ve Vamberku. Je ženatý, otec dvou dětí.


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay