12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Barokní hudba je dnes oázou klidu a pohody

12. 1. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/3 Jednota křesťanů, 12.1.2011, Autor: Karla Ladwigová

Životní dráhu mu určila babička. Její dárek – cembalo – proměnil přírodovědce ve znalce a interpreta barokní hudby. Regenschori ROBERT HUGO.

Měl jste lásku k hudbě vštípenou už z domova?

Měl, můj otec hrával velmi dobře na klavír, jako dítě jsem od něho občas slýchal třeba Mozartovy sonáty. Bratr vedl na gymnáziu madrigalový soubor – inspiroval se, myslím, Pražskými madrigalisty, jejichž koncerty jsme tehdy nadšeně navštěvovali. Ale nejvíc mě ovlivnila babička, která sice na nic nehrála, ale vždycky ve mně viděla hudebníka a koupila mi cembalo – tehdy se dováželo jen sporadicky z NDR. Hlavně díky ní jsem se později začal hudbě věnovat profesionálně. Dožila se vysokého věku, takže naštěstí zažila ještě mnoho mých koncertů.

Co vás tedy dovedlo ke studiu přírodních věd, přesněji k fyzikální chemii?

Rodinná tradice, exaktní vědy byly v naší rodině ve velké úctě. Oba rodiče byli chemici.

Univerzitu Karlovu vystřídala hudební fakulta AMU. Kdy jste poprvé usedl za varhany?

Přesně si to nepamatuji – někdy na konci základní školy, ale velmi dobře vím místo: bylo to v Horním Maxově, kde máme chalupu. Šel jsem tehdy hrát s kamarádem, který se na varhany učil (dnes je z něho známý lékař). V té době jsem už dost dlouho chodil na klavír a nový zážitek mě hluboce ovlivnil. Začal jsem objíždět na kole Jizerské hory, vlakem se vydával na jižní Moravu a všude se pídil po varhanách.

K varhanám přibylo i cembalo. Jaké to bylo na studiích v Drážďanech?

Když jsem dostal své první cembalo, bylo v Praze těch nástrojů ještě málo. To mě zařadilo mezi vyhledávané doprovázeče v souborech staré hudby. A tak jsem si už během studia přírodních věd mohl zahrát s konzervatoristy nebo studenty AMU. Tehdy jsme hrávali na moderní nástroje, ale v polovině 80. let jsem začal používat historické kopie. Začátkem následujícího desetiletí jsem jezdil na Drážďanskou akademii staré hudby, kterou založila německá flétnistka Ulrike Engelke. Byla to soukromá škola, ale lekce se nemusely platit. Pro většinu z nás to byl odrazový můstek pro poznávání barokní hudby. Jezdilo tam dost lidí z Polska a Maďarska a poznal jsem tam skvělé hudebníky – především už zesnulého cembalistu Johna Tolla a legendárního houslistu Simona Standage, s nímž jsem pak měl možnost hrát na koncertech. Naposled před šesti lety na Pražském jaru, kde jsme společně připravili italskou barokní operu o založení Prahy s titulem Praga Nascente da Libussa e Primislao.

Varhany i cembalo prozrazují lásku k barokní hudbě. Co přinesla tehdejšímu člověku nového a udržuje si stejnou oblibu i dnes?

Barokní hudba, dnes trochu módní záležitost, je v záplavě hudebních i nehudebních zvuků (a hluků) dnešní doby jistou oázou klidu a pohody. Pro tehdejšího člověka byla možná méně pochopitelná, ale víc jej fascinovala – zvláště v kostele nebo v opeře. Ale posluchači, pro které byla psána – duchovní, šlechta a operní publikum – jí rozuměli daleko víc, než my dnes rozumíme hudbě současné. Většinou znali jazyky, jimiž se zpívalo, znali také hudební jazyk, jeho poetiku či rétoriku a sdělení pro ně bylo intenzivnější.

Kteří barokní skladatelé jsou pro vás zvlášť přitažliví a inspirativní?

Už delší dobu se věnuji procházkám českými archivy a hledání barokních skladatelů z našeho území. Právě zpracovávám Gunthera Jacoba OSB, skvělého skladatele z někdejšího benediktinského kláštera u Sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, který hodně spolupracoval s jezuity. Byl to národností Němec (i když česky uměl) a starší česká muzikologie tyto skladatele trochu opomíjela, přestože k nám jednoznačně patří. Jacob byl tehdy v Evropě dost oblíbený, mnoho jeho skladeb je v zahraničních archivech.

Melodramy provozované kdysi v jezuitské koleji v Klementinu (nebo u křížovníků) vás zajímají natolik, že se pouštíte do jejich adaptací…

Je to tak, ale k jezuitským hrám máme stále velmi málo dokladů, protože u většiny z nich se nezachovala přesná libreta. Šlo jednak o dílka psaná pro vnitřní potřebu koleje, která si žáci hráli pro sebe a své kolegy, a kromě toho se provozovaly i hry pro návštěvníky školy, mnohdy z prostředí vysoké šlechty, a ty představovaly jistou „propagaci“ koleje. Známe sice jednu z nejslavnějších, proslulé Sub olea pacis et palma virtutis J. D. Zelenky, ale zatím nejsme schopni ostatní dramata rekonstruovat. V barokní Praze se oratorií hrály desítky, možná stovky, ale zachován je jen zlomek. Ta křížovnická tradice se od jezuitské zřejmě velmi lišila. Zatímco jezuitská kolej stavěla na svých autorech text i hudbu, křížovníci se věnovali převážně světové tvorbě, získávané z kontaktů se zahraničními skladateli. Hrávalo se v kostele sv. Františka Serafínského na Velký pátek od jedenácti dopoledne. Každé provedení je pro mě nový experiment, jímž se snažím najít původní kontext skladby a pochopit její duchovní sdělení. V poslední době jsme provedli oratorium Crux morientis od Františka Xavera Brixiho. Je třeba i znalost dobové opery – oba žánry se vyvíjely paralelně. Loni jsme hráli Il Parnaso confuso (Zmatek na Parnasu) od J. Myslivečka v barokním divadle na zámku v Českém Krumlově. A hrajete-li v takovém prostoru, načerpáte skvělou inspiraci pro další práci.

Pěstujete autentickou interpretaci staré hudby. Čím jste v poslední době posluchače potěšil?

Myslím, že autoři minulosti (alespoň ti, s nimiž jsem se zatím hudebně setkal) věděli nejlépe, co chtějí říct. Snažím se proto používat (a nikdy to nejde beze zbytku) jejich prostředky hudebního projevu. Souvisí to i s po- užitím hudby k účelům, k nimž byla vytvořena. Na Velký pátek jsme například v našem kostele postavili barokní Boží hrob a u něho zahráli Zelenkovo oratorium Penitenti al Sepolchro del Redentore. Doufám, že jsem tím posluchače potěšil.

Nejste jen hudebním interpretem, ale dirigujete, působíte jako sbormistr a od roku 1991 regenschori (titulární varhaník) akademické farnosti Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Loni slavila jubileum a vy jste byl při jejích začátcích. Jak ji vidíte po těch dvaceti letech?

Z mého pohledu dnes farnost pracuje mnohem lépe než ve svých začátcích – co do organizace, počtu aktivit (zahrnují i výuku jazyků nebo sport) atd. Myslím, že je kolem nás dost lidí s tímtéž nadšením a elánem, jako tomu bylo na začátku. Například zmíněný Boží hrob, jehož součástí je mimo jiné kulisa vysoká přes šest metrů, by se nepodařilo realizovat bez neochvějného optimismu našeho kostelníka Martina Hloucha – za což jsem mu nesmírně vděčný.

V současné době se restaurují salvátorské varhany. Jak se vám teď hraje na praktikáblu poblíž oltáře, kde často s otočenou hlavou sledujete kněze?

Na praktikáblu je mi velmi příjemně a užívám si příslušnost k lidem v kostele, kterou jsem předtím neměl. Občas mi bývalo trochu líto, že si nemám na kůru s kým podat ruku při pozdravení pokoje. Ale i kůr má své přednosti – vejde se na něj hodně hudebníků při velkých produkcích, s čímž je teď trochu problém. Na restaurované varhany se jinak už moc těším!

Koncertujete na pódiích a v kostelech i v cizině, často s výraznými hudebními osobnostmi (J. Stivínem, M. Koženou aj.). Vnímáte nějaké rozdíly v souhře?

Je to velmi různé, konkrétně s Jiřím Stivínem se známe už dvacet let a jsme, myslím, sehraní nejen na pódiu. Je důležité se s partnerem při hře dobře cítit. Pamatuji si na velmi příjemné chvíle s již zmíněným Simonem Standagem. Samozřejmě jsem zažil i horší a horké chvilky, ale na ty se zase snáze zapomíná.

Od roku 1992 máte svůj soubor Capella Regia Praha. Dodržuje prý Hugovy zákony – jaké to jsou?

Je to vokálně instrumentální soubor a trochu se mění podle projektů: někdy je to operní orchestr, jindy spíš ansámbl pro barokní mši – ostatně u Nejsvětějšího Salvátora, kde připravujeme své projekty, často hráváme při bohoslužbách. Jinak Capella Hugovy zákony dodržuje – i když jsou spíš pro sbory. První říká, že allegro neznamená silně, a druhý, že piano není pomalu. To jsou obvyklé pěvecké nešvary. Zkuste někdy donutit sbor, aby zpíval v tempu, a přitom úplně potichu – je to těžké – a připouštím, že i trochu proti fyziologii. Další zákon je přehánění výslovnosti – dokud se vám jako zpěvákovi nezdá, že výslovnost přeháníte, není vám v sále rozumět. Těch zákonů je víc, ale zapomínám je, spolupracuji v poslední době s výbornými sbory.

A vaše pedagogická práce: výuka duchovní hudby v Görlitzu, stará hudba na Masarykově univerzitě v Brně, letní školy ve Valticích… Daří se vám to skloubit s rodinnými povinnostmi?

Školu v Görlitzu bohužel zrušili z ekonomických důvodů. Valtice se připravují vlastně celý rok, ale v poměrně velkém týmu, což lze zvládnout. Jen ten týden tam je náročný – člověk chce posedět se známými, které tam potká, a jsou tam velmi krátké noci. S rodinou se to kloubí těžko, ale moje žena je velmi obětavá a moc jí za to děkuju. Samozřejmě se střídáme, píše teď disertaci, takže jsem někdy doma já; sice mě to moc baví, ale kromě starání se o potomka za ten den nestihnu nic jiného.

Literáti a výtvarníci se v Praze scházívali v několika věhlasných kavárnách. Mají dnes tu svou i hudebníci, přesněji – do které rád chodíte vy?

Už mnohokrát jsme s farním týmem a přáteli z kostela přemýšleli, jak zařídit farní kavárnu. Nejsem totiž u Salvátora jediný, kdo rád posedává v kavárně. Zatím nás nic rozumného nenapadlo, a tak střídáme staroměstské podniky – Montmartre, Platýz, Café Louvre a další. Trochu si namlouváme, že navazujeme na tu slavnou předválečnou tradici, ale obávám se, že dnes, v době hypermarketů, to už nejde. Ale uznejte, není to krásné, když vás v kavárně vítají slovy: „Dobrý den, dáte si jako obvykle?“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou