Ať žije Kristus Král!

Vydání: 2013/47 Bude evropské setkání Taizé opět v ČR?, 25.11.2013, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

S tímto zvoláním na rtech umírali při krutém pronásledování církve na začátku minulého století v Mexiku a ve Španělsku nesčetní mučedníci.

Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět (Jan 16,33). Ilustrační snímek Vojtěch Vlk

Již téměř devadesát let slaví církev svátek Krista Krále. Ustanovil jej v době sílící sekularizace papež Pius XI. jako den, který má připomínat svrchovanost Kristovy vlády nad všemi politickými režimy.

Vůči těm totalitním byl tento svátek namířen obzvlášť, neboť tehdy se komunismus i nacismus prudce rozbujely. Pius XI. (občanským jménem Achille Ratti) nebyl v této oblasti bez osobních zkušeností. Dva roky předtím, než jej v roce 1922 překvapivě zvolili papežem (byl v té době totiž teprve tři roky biskupem a jediný rok kardinálem), sloužil jako nuncius v Polsku a zažil na vlastní kůži bitvu Piłsudského s bolševiky o Varšavu. Při těchto bojích jako jediný zahraniční diplomat odmítl opustit polské hlavní město. Nakonec jej musel z Polska stáhnout sám papež Benedikt XV., neboť údajně nepotřeboval Rattiho jako mučedníka, ale jako nuncia.

Ve vztahu k rudé i hnědé totalitě nenechával Pius XI. nikoho na pochybách, že obě tyto ideologie jsou novodobými formami pohanství a není mezi nimi v zásadě rozdílu. Komunismu vyčítal nejen jeho ateismus, ale popírání lidské svobody vůbec, nacismu pak zejména jeho rasovou politiku. Zcela jednoznačně se proto postavil za pronásledované Židy a v tomto smyslu instruoval též katolíky. „Ne, ne, říkám vám, pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni Semité,“ napsal rok před začátkem druhé světové války a pár měsíců před svou smrtí.

Moc a sláva
Jestliže církev už od roku 1925 slavila svátek Krista Krále, pro mnohé to znamenalo víc než jen liturgickou záležitost. Církvi bylo totiž dáno v následujících letech procházet těžkým pronásledováním, a to nejen tam, kde od nepaměti neměla na růžích ustláno, ale i v několika dosavadních baštách katolicismu.

Sem patří v prvé řadě Mexiko. Revoluční vláda generála Callese se v polovině dvacátých let minulého století rozhodla v tradičně katolickém Mexiku skoncovat s náboženstvím a činila tak vskutku nevybíravým způsobem. Nejprve byl církvi odebrán vliv ve školství a zabaven majetek, posléze byly bořeny kostely, a v některých oblastech bylo vykonávání kněžského povolání dokonce považováno za protistátní čin. Výmluvně tehdejší situaci v Mexiku popisuje Graham Greene ve svém známém románu Moc a sláva. Tuto takřka genocidu katolíků si však někteří obyvatelé nenechali líbit a povstali proti vládě – jejich povstání vešlo do dějin jako povstání kristerů (cristeros) a probíhalo v letech 1926–1929. Jejich oddíly však byly špatně vyzbrojené a nemohly konkurovat mexické armádě. Calles se nadto vůči nim zachoval zákeřně. Slíbil jim, že složí-li zbraně, bude s nimi jednat o jejich požadavcích náboženské svobody. Kristeři diktátorovi uvěřili. Zbraně složili, byli však okamžitě do posledního muže postříleni.

Španělský údiv
V roce 2000 papež Jan Pavel II. kanonizoval pětadvacet kněží z tohoto období. Krev tisíců kristerů a mučedníků, která zaplavila zemi, povzbuzovala ty, kdo zůstali. Stovky mučedníků z té doby umíraly se statečným pokřikem, který byl zároveň vyznáním: „Viva Cristo Rey!“ (Ať žije Kristus Král!) Idea svátku Krista Krále vznikla tedy v situaci velkého ohrožení církve – zcela srovnatelného s pronásledováním křesťanů v prvních staletích. I když jisté rozdíly zde přece jen byly, ale to se netýká tolik Mexika jako spíš role církve ve Španělsku před občanskou válkou.

Například jeden z otců liturgické obnovy ve Spojených státech P. Virgil Michel OSB byl otřesen návštěvou Španělska ve dvacátých letech. Nechápal totiž, proč se duchovní a řeholníci tak ostentativně vydělují od většiny společnosti a není jim hanba požívat zjevných privilegií – podobné odcizení mezi kněžími a laiky v Americe neznal. Nelze popřít, že církev na Hispánském poloostrově nesla část viny na nenávisti, která se proti ní zvedla. To však neznamená, že zde posléze nedošlo k úděsným událostem a že mnozí duchovní i laici tváří v tvář otevřenému násilí neprokázali víru, lásku i statečnost hodnou prvokřesťanských mučedníků. Španělská občanská válka, která trvala v letech 1936 až 1939, za sebou zanechala neuvěřitelnou bilanci: o život přišlo 13 biskupů, 4 172 diecézních kněží a seminaristů, 2 364 řeholníků a 283 řeholnic a bezpočet katolických laiků. Nemluvě o ničení kostelů a znesvěcování svatých míst. V posledních šesti letech bylo blahořečeno více než pět set mučedníků z té doby, část z nich dokonce teprve před dvěma měsíci v katalánské Tarragoně.

S palčivou starostí
Ale nebyly to jen Mexiko a Španělsko, nýbrž i těžké osudy řeckokatolíků a pravoslavných v bolševiky ovládaném Rusku a později i v dalších zemích, které se staly součástí velkého Sovětského svazu. Zvlášť obtížnou zkouškou měla ale projít ještě za pontifikátu Pia XI. katolická církev v Německu. A to o to víc, že v té době vatikánský státní sekretář Eugenio Pacelli (někdejší nuncius v Německu a pozdější papež Pius XII.) se jako zjevný germanofil snažil vyjít vstříc novému německému režimu, jak jen to bylo z hlediska církve možné. Výsledkem bylo uzavření sporného konkordátu Vatikánu s hitlerovským Německem v červenci 1933, a to nikoli pro jeho obsah, nýbrž pro okolnosti, za nichž byl sepsán a schválen. Pius XI. však později nenechal nikoho na pochybách o svých postojích, když vydal na Květnou neděli 1937 svou „německou“ encykliku Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), která odsoudila nacismus jako ideologii a jejíž rozšiřování v Německu narazilo na prudký odpor i odsouzení z oficiálních míst. Ve stejné době se týž papež vymezil i vůči komunismu a vydal svou „mexickou“ encykliku Nos es muy conocida (Je nám dobře známa), v níž se snažil přispět k normalizaci vztahů katolické církve s mexickým státem. Pokud jde o Německo, nebylo mnoho biskupů, kteří by papeži v tomto bodě vyšli v ústrety. Patřili k nim bezesporu Clemens August von Galen z Münsteru a Konrad Kardinal von Preysing z Berlína. První z nich se dokonce ve svém kázání z roku 1936 na svátek sv. Viktora z Xanten o Ježíši vyjádřil jako o „Kristu králi králů a Pánu pánů“, který stojí v opozici vůči starému i novému pohanství, s nímž mají křesťané na německé půdě co činit.

Jak loňský sníh mizí…
Bylo by však příliš zjednodušující, kdyby se svátek Krista Krále vymezoval jen vůči vnějšímu ohrožení církve. Oproti době Pia XI. dnes nečelíme jen pronásledování, ale také zesvětštění církve samotné. Tento svátek není jen pobídkou k vytrvalé rezistenci vůči vnějším nepřátelům, nýbrž i mementem, aby se církev vzepřela svému vnitřnímu drolení – tento aspekt tohoto svátku je dnes obzvlášť aktuální. Církev se nesmí zabydlet v žádné epoše, zejména ne v té, která jí dopřává jisté výsady a možnost zpohodlnění. „Na světě soužení míti budete, ale doufejte, já jsem přemohl svět,“ praví Pán. To je to jediné, o co se může církev opřít.

Kristovo kralování není z tohoto světa, neprosazuje se násilím, chytračením ani jakýmkoli lidským výkonem. Roste zvolna jako ono hořčičné zrno. Ježíšovo kralování se v tomto světě prokazuje neokázalou službou, mytím nohou těm, k nimž v Kristově jménu přicházíme, a v neposlední řadě – následováním. Je vždy aktivitou zdola, žádným nárokem. A zároveň zacílením: Ježíš Kristus – náš Pán a Král – je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace. A proto je psáno u evangelisty Marka: „Obraťte se a věřte evangeliu!“

Podstatou Kristova kralování je ona skrytost a nevyjasněné vnější poměry. Každopádně je pobídkou k opravdovosti a evangelijní ryzosti. Ani v čase, kdy se církev může těšit relativnímu respektu či zajištění, nelze rezignovat na radikální přitakání ke kristovské cestě následování. Církev si totiž nikdy nebude moci jen tak – bez výhrad – potřást rukou s mocnými tohoto světa. Naznačuje to například píseň z evangelického zpěvníku:Proč se svět marností, bohatstvím honosí? / Vždyť jeho sláva, lesk, skončí vždy v bezmoci. / Co stavěl s námahou, za chvíli pomine. / Jak suchá tráva zas, jak suchá tráva zas v dýmu se rozplyne. / Kde jsou dnes králové slavní a vznešení, mudrci, hloubaví, v rozum zahledění? / Kde říše, národy, co chtěly vládu mít? / Jak loňský sníh mizí, jak loňský sníh mizí, musely odejít…

Svátek Krista Krále vyluzuje tyto nejvnitřnější tóny i tužby křesťanské víry.

Co přetrvává
Zdá se, že pro českou církev je tou nejvlastnější učitelkou víry v Krista Krále její francouzská sestra – když už se v tomto článku orientujeme do určité míry zeměpisně. Francouzští katolíci zbaveni jakýchkoli vnějších berliček už na začátku minulého století mohou být onou vhodnou „českou“ inspirací. A to ne třeba jen svatá Bernadetta Soubirousová ještě v předchozí éře osvícenství, která svou bytostnou pokorou a absencí vnějších předpokladů vyniknout představuje bezesporu novodobou obdobu nazaretské Panny, ale i kupříkladu Terezie z Lisieux, světice evropského formátu, jež nás svou „malou cestou“ neokázale uvádí do samé podstaty křesťanství. Zejména však světci a přátelé Boží doby poměrně nedávné – ať už dělničtí kněží a sestra Emanuela na jedné straně nebo abbé Pierre či bratr Roger z Taizé na straně druhé.

Svátek Krista Krále vrací i křesťany 21. století v naší zemi ke znovuobjevení autority toho, který navzdory dramatickému vývoji posledních desetiletí zůstává tou jedinečnou a nikým nepřekonatelnou cestou, pravdou i životem. I když se zdá, jako by nic vyššího nad námi neplatilo, i když naše technické a materiální možnosti přesahují jakékoli sny předchozích generací, kristologický výklad dějin i našich životů se tomu všemu navzdory prokazuje jako vůbec to nejhlubší a nejpevnější, na čem lze dnes i v budoucnu stavět. Ať už v našem osobním životě či ve veřejném prostoru. Viva Cristo Rey!

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay