Vydání: 2004/1 Kdyby nebylo věčnosti, 10.9.2004, Autor:

ŽILI BYCHOM JINAK?
Co pro nás znamená věřit v to, že po smrti je nějaká věčnost? Čím je pro nás - cílem, vyvrcholením, nebo něčím jiným? Vyznáváme víru v ni, ale opravdu vidina věčnosti ovlivňuje naše jednání, nebo si to jen namlouváme? Stalo by se něco, kdyby věčnost nebyla? Několika lidem jsme položili otázku: 'Žili bychom jinak, kdyby nebyla věčnost?'
P. MAREK VÁCHA, Biskupské gymnázium Brno
Za sebe odpovídám, že ne. Bez nesmrtelné duše bych byl jen o trochu víc podoben ostatním tvorům, zvířatům a rostlinám, se kterými sdílím tuto planetu. Žil bych pak s vědomím, že jsme se na chvíli vynořili z nicoty do existence a do nicoty se po vteřince života opět vrátíme. Snad by se mi podařilo žít s pocitem vděčnosti za krásu, kterou mi bylo dáno na planetě vidět. A snad bych dokázal, jako divák, kterému bylo dáno na zlomek vteřiny přihlížet neuvěřitelnému vesmírnému divadlu, vyslovit Bohu tiché poděkování za krásu, než mě čas opět odvede za oponu, do nebytí. Na chvíli mi bylo dopřáno být na palubě Země a - promiňte tu sentimentalitu - viděl jsem kvést polní lilie a díval se na havrany. Čím jsem starší, tím méně tomu rozumím. Dostal jsem i dar nejcennější a nejnečekanější - milovat a být milován. Nevím, co bych si mohl přát víc, a po pravdě řečeno nevím, proč by myšlenka na věčnost měla nějak radikálně měnit naše životy - vždyť zítřek bude mít dost vlastních starostí.
DANA NĚMCOVÁ, psycholožka, Praha
Nedovedu si představit, jak bych žila, kdyby mi nebyla dána víra. Myslím, že můj život ovlivňují spíš každodenní potřeby a výzvy. Na věčnost nepomýšlím se strachem, ale žiji dneškem. Věčnost je pro mě příslibem i nadějí a jednou mi napsal Anastáz Opasek, že smysl života spočívá v překročení 'prahu naděje'. A tím překračujícím krokem je smrt.
P. FRANTIŠEK KUNETKA, teolog, CMTF UP Olomouc
Jak pojem věčnost interpretovat? Zde na zemi pracujeme s kategorií času. Tu pak rozvolníme k neomezenému trvání a řekneme: to je věčnost, něco trvá věčně. Přenést takové pojetí na život po smrti by bylo povrchní. Jednu z nejlepších a nejhezčích definicí věčnosti podal filozof a státník Boetius ('poslední Říman a první scholastik'): 'Věčnost je plné, dokonalé a neomezené vlastnění života.' O čase zde není žádná zmínka. V tomto smyslu je 'nejvěčnější' pouze Bůh. My však na plnosti života budeme mít účast. Z tohoto pohledu by se na tuto anketní otázku dalo odpovědět: Zdá se, že ne. Člověk má prožívat tento život plnohodnotně, což vyžaduje samozřejmě úsilí a angažovanost, zároveň to samozřejmě znamená potěšení, uspokojení a obohacení. Kdo takto přistupuje k životu, žil by stejně, i kdyby o životě po smrti (chceme-li, o věčnosti) neuvažoval. A naopak ten, kdo se vědomě nechce angažovat ve prospěch plnosti života, k níž samozřejmě patří i péče o život druhých, nebude přesvědčen o potřebě změny svého chování ani argumentem o existenci věčnosti. Věčnost v pojetí, jaké jsme nastínili, je tedy jistým způsobem již přítomna i zde. A nejlepší přípravou k cestě 'na věčnost' je snaha o plný život zde na zemi: směřování k plnosti pravdy a dobra ve svobodě a lásce. Pro tento postoj má teologie jeden pojem, dnes ovšem těžce srozumitelný a často špatně chápaný: spása.
P. RICHARD ROHR OFM, Albuquerque, USA
V USA mám židovské přátele, kteří nevěří v posmrtný život, ale jsou v sociální oblasti mnohem angažovanější než průměrní křesťané. A pokud někdo bere náboženství jako tzv. duchovní kapitalismus - systém odměn za dobré chování, a ne jako systém vnitřní transformace - tak právě u těchto lidí vidím, že morálka nemusí souviset s nadějí na odměnu či se strachem z trestu. Lidé založení na strachu si z náboženství udělají systém odměňování a trestů, zbaví se tím úzkosti a získají pocit, že si nebe nějak zaslouží. Pak je ovšem náboženství pojišťovnou.
P. PAVEL VOJTĚCH KOHUT OCD, Slaný
Naděje na věčný život nevznikla z lidské potřeby uniknout nevyhnutelnosti smrti, ale je neochvějným příslibem Boží lásky. Na jedné straně pro nás proto zůstává radostnou perspektivou do budoucnosti, s níž právem počítáme, na straně druhé neslouží jako 'důvod' toho, proč jako křesťané usilujeme žít ve shodě s Boží vůlí. Nechceme si zasloužit nebe a uniknout peklu, ale toužíme opětovat lásku, která se nám dává. Lépe než já to vyjadřuje anonymní španělský sonet: 'Nepobízí mě, můj Bože, k tomu, abych tě miloval / nebe, kterés mi přislíbil; / ani mě nepobízí peklo tolik obávané / k tomu, abych tě kvůli němu přestal urážet. // Ty mě pobízíš, Pane; pobízí mě, když tě vidím / přibitého na onen kříž a potupeného; / pobízí mě, když vidím tvé tělo tak zraněné; / pobízejí mě tvé pohany a tvá smrt. // Pobízí mě, nakonec, tvá láska, a to do té míry, / že i kdyby nebylo nebe, miloval bych tě, / a kdyby nebylo pekla, bál bych se tě. // Proto, abych tě miloval, mi nemusíš dávat nic; / vždyť i kdybych nedoufal v to, v co doufám, / stejně, jako tě miluji, bych tě miloval.'