12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Anketa: Za co vděčím kněžím?

16. 4. 2019

|
Tisk
|

Média už delší dobu plní odhalení sexuálního zneužívání v církvi. Někdy kvůli tomu podléháme pokušení zapomínat, že většina kněží slouží poctivě, oddaně a někdy až na hranici sil. Zeptali jsme se proto několika aktivních laiků konkrétně: Na kterého kněze s vděčností vzpomínáte? A kvůli čemu?

Vydání: 2019/16 Radost Velké noci zrozená z bolesti, 16.4.2019



Asi nejvíc zážitků a zpětného ocenění služby kněží mám z dob svého dospívání, kdy jsem zároveň prožila konverzi. Tehdy jsem jich potkávala opravdu mnoho, v mém tehdejším bydlišti sídlili jezuité a vystřídala se tam i řada farních kněží. Většina z nich pro mě byla studnicí moudrosti a rady v nelehkém období dospívání. Asi nejraději vzpomínám na již zesnulého P. Rudolfa Duška, který mě pak inspiroval k dalšímu studiu. Chodila jsem k němu na doučování latiny a hovory s ním byly nezapomenutelné. Dnes vlastně oceňuji to samé – když se kněží věnují formaci mladých a dělají to s pochopením, vytrvalostí a láskou, protože jinak se víra v Krista předat nedá – a o to jde nejvíc.
 

Vždy znovu jsem fascinována lidmi s hlubokou vnitřní pokorou, skromnými, otevřenými a upřímnými. Okouzlit mě dokáže i velmi drobný zážitek, protože právě z takových se tvoří jeden velký celek. Vzpomínám takto na P. Jana Ťoupalíka z Malont, vesnice na okraji Novohradských hor.
Původní obyvatelé byli vyhnáni a osazenstvo kostela tvořila skupinka starších žen, prostých rumunských Češek. Na dotaz, proč zpívají stále dokola několik písní se slovy, která už moc nedávala smysl, odpověděl P. Ťoupalík, že jiné písně neznají a číst neumějí. P. Ťoupalík je ale nepodceňoval. Vyslechla jsem zde totiž jedno z nejlepších kázání.
V údivu jsem smekla také před Mons. Pilíkem. Sloužil mimo jiné jako notář na arcibiskupství a formálně jsem tedy byla jeho nadřízenou. Byla jsem jednou z mála žen v pozici kancléře (první v ČR) a ke kněžím-notářům jsem se nechovala jako k podřízeným, ale jako k duchovním. Mons. Pilík mně však zatelefonoval a ptal se, zda si může vzít dovolenou. Pro někoho možná banalita, ale on měl své roky a většinu života prožil v jiné hierarchické mentalitě. Přesto respektoval aktuální strukturu. Skoro jsem se zastyděla, že mě takto žádá.

S vděčností musím říci, že jsem v životě přijal mnoho dobrého ze strany řady kněží. Šlo většinou o zdánlivé maličkosti, které ale v souvislosti s dalším děním měly velký význam. Když v úvodu zaznívá ono „na hranici sil“, nemohu si nevzpomenout na duchovní svého dětství v pohraničí na Karlovarsku, kteří v kulisách vykořeněných Sudet nasazovali své veškeré síly pro zachování církevní přítomnosti a službu nepočetnému společenství. Ať to byl jezuita Bohumil Dvořák, který s devadesátkou na krku a se silným třasem v rukou usedal do staré škodovky, aby zastupoval tu či onde. Nebo loni zesnulý redemptorista Stanislav Muzikář, námi přezdívaný Poslední Krušnohorec, který v životě odházel neskutečné množství sněhu, aby se dostal za svými dvěma německy mluvícími stařenkami v Horní Blatné.

Poznal jsem v životě mnoho kněží, kteří se obětovali a obětují pro službu Kristu i lidem a zaslouží si velkou úctu. Těžko někoho vybírat a jiného pominout. Ale zmíním tři. V dobách disentu byl pro mě majákem P. Václav Malý, skromný, ale zásadový a odvážný člověk, s mimořádně vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Po revoluci zvládl s elegancí i návrat do veřejné církevní služby. Za druhé – P. Stanislav Přibyl, který i po jmenování generálním sekretářem ČBK neopustil své ovečky v naší farnosti v Horní Polici. Díky jeho obětavé a inteligentní pastorační činnosti se v devastovaném severozápadním pohraničí koná každou neděli zázrak. A konečně moje velká úcta patří kardinálovi Dominikovi Dukovi. Neuhnul ani před komunisty v minulosti, ani před módním progresivismem dnes. Je vystaven nefér útokům, a přece se drží křesťanských zásad a katolické tradice.
 

Osobně považuji za velký dar, že jsem měla možnost být ovlivněna několika kněžími z řádového spo-
lečenství, které spravuje naši farnost. Každý z nich dokázal naše společenství mladých a později dospělých lidí obohatit svým individuálním způsobem. Zatímco jeden nás formoval k zájmu o církevní hudbu, druhý nám otevíral první kinematografické obzory, třetí zase utužoval naše těla i duše vandrováním po přírodě. I po letech, když je pan opat odvelel na jiná působiště, se mezi nás vracejí a jsou nedílnou součástí většiny přechodových rituálů, které nás v životě provázejí. Takže Pánu Bohu děkuji, že mi dal poznat kněze jako morální autority, ale i jako přátele.
 

Těch kněží bylo několik, ale jeden vyčnívá: Leoš Ryška. Známe se skoro třicet let. Oddával mě s mojí ženou, křtil nám děti, a když jsme procházeli těžkým obdobím, byl s námi. Také nás přivedl do společenství rodin, ve kterém jsme dodnes – prošli jsme s ním velký kus života. Co je pro mě hodně inspirující, je nasazení a víra, s kterou se vrhá do realizace svých vizí. Myslím, že máme velký vzájemný respekt i co se týče umění. Věřil nám s mojí ženou, když jsme se začali v budově Telepace věnovat novému a v té době – nebál bych se říci – neznámému dětskému interaktivnímu výstavnictví. Vzniklo mnoho překrásných výstav. Později se naše pracovní cesty na několik let rozešly, ale vždy jsem vnímal, že je skvělé, že se můžeme vídat ve farnosti v Ostravě-Heřmanicích, do které jsme se před časem nastěhovali a kterou má otec Leoš na starost. V současné době se opět stýkáme i pracovně, máme velké vize, ale ani jeden se nebojíme, protože život nás naučil, že platí to, co jsem slýchával od své babičky: Přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže.

Máma mě v šesti letech vstrčila za dveře sakristie ve Rtyni v Podkrkonoší. „Vítej,“ řekl mi ten veliký pán a poslal mě mezi kluky „ustrojit se“ do ministrantského. P. Vladimír Matějka nás naučil chovat se u oltáře a hlavně nás přivedl k eucharistické úctě. Nebylo to o slovech. Ve Rtyni se kolem oltáře žila. Těšil jsem se celý týden, až nad naší ministrantskou divokou a svéhlavou partou tvrdých šíjí, potomků vzpurných selských rodů, pronese: „Vyjděme ve jménu Páně.“ Všichni jsme aspoň na chvíli zavřeli chlebárny. Byl plný naděje. Věděl, proč tam je, za kým jde a za kým nás vede. Když se s někým přel, byl pevný, argumentoval. Přímě, pokojně a s klidem. Ne že by se neuměl hněvat. Ale to bylo docela jinak, než jsem to znal od našich a ze školy. On nás kluky „zpucoval“ vždycky s láskou: „Hoši, dost už. Ticho!“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou