Anketa: Na co hrají známé osobnosti?

Vydání: 2007/24 Co Čech, to muzikant?, 12.6.2007, Autor: Markéta Lakosilová

Mnozí z nás navštěvovali tzv. „lidušky“, dnes základní umělecké školy, nebo hráli v různých kapelách a souborech. Poprosili jsme významné osobnosti křesťanského světa, aby zavzpomínaly na své muzikantské začátky:

P. PROKOP SIOSTRZONEK, břevnovský převor
Už od první třídy mi učaroval klarinet. Nemohl jsem však na něj hrát ihned, a proto jsem se asi čtyři roky učil na akordeon v Osvětové besedě. Do „řádné“ hudební školy jsem zpočátku chodit nemohl, protože při přezkoušení hudebního sluchu ve škole mi řekli, že „nemám zvuk“, jak jsem s pláčem doma sděloval mamince. Svého milovaného klarinetu jsem se dočkal v 5. třídě, později jsem k němu přidal saxofon – sólový sopránový, v orchestru tenorový. Byla to krásná léta u pana učitele Huberta Dudy v Českém Těšíně. Ve školním orchestru jsme pronikali mj. do tajů jazzu, a proto si dodnes rád poslechnu třeba orchestr Glenna Millera, tradiční jazz Smetáčkovců aj. Připomíná mi to dobu mého muzicírování. Několikrát jsem pana učitele zaskočil v orchestru Těšínského divadla, které každoročně zařazovalo nějakou zpěvohru. V době gymnaziálních studií jsem měl také „zahraniční hudební angažmá“ – chodíval jsem hrát do polského Těšína do závodního dechového orchestru strojírenského závodu Celma. Tam jsem si hudbou vydělal první peníze – dodnes (po 32 letech) mám hodinky, které jsem si tehdy v Polsku koupil za „muzikantský plat“. Maturitou sice mé aktivní muzicírování prakticky skončilo, ale hudba patří dosud nedílně k mému životu: umožňuje mi relaxovat podle nálady a vnitřního rozpoložení, utěšuje mě i dává sílu.

IVANA VLKOVÁ, děkanka CMTF UP
Chodit do „lidušky“ na housle bylo přirozenou součástí mého dětství i středoškolských let. Ještě na vysoké škole jsem hrála ve folklorní kapele a s kamarády na koleji. Vzpomínám si však na okamžik, kdy mi poprvé došlo, jakou cenu pro mne muzicírování má. Měl-li u nás v rodině někdo svátek či narozeniny, očekávalo se, že „vzorné děti“ – brácha a já – zahrají oslavenci nějaké dueto. Ne vždy se nám chtělo, ale dospělí to prostě čekali. Jednou, když měl mít děda narozeniny, jsme se vzepřeli. Předstoupili jsme před otce a prohlásili, že odmítáme roli „cvičených opic“ (přesně ta slova jsme použili). Čekali jsme, že se rozčílí, avšak hodlali jsme v odporu vytrvat. Táta suše prohlásil: „Dobře, ale nebudu vám už housle platit.“ Převezl nás. V jediném okamžiku mi tehdy došlo, jaké prázdno by ve mně bylo, kdybych hrát nemohla. Poprvé jsem si uvědomila, že existuje bohatství, o které nechci za žádnou cenu přijít. Od té doby pro mne hraní nebylo pouze samozřejmostí, ale něčím, za co jsem byla vděčná. Vztah k hudbě pak sehrál roli v mé konverzi a formuje i mou modlitbu.

VOJTĚCH CIKRLE, biskup brněnský
Jako student jsem si přivydělával v kapele, která hrávala, jak se tehdy říkalo, k tanci i k poslechu. Bylo zvykem, že pořadatelé sjednali s kapelou smlouvu, aby hrála od 20 do 2 hodin. Když se lidem nechtělo domů, přišli připlatit do 4 a někdy zaplatili až do 6. To už jsme většinou nebyli rádi.
Pravidelně se to stávalo v jedné vesnici, kde lidé v souladu s tvrzením „co Čech, to muzikant“ dokázali zpívat, bavit se a tancovat až do rána. Právě v této vesnici, když jsme v 6 hodin hráli skladbu na rozloučenou, do které trumpetista tklivým hlasem oznamoval, že „všechno má svůj konec“, došlo k patové situaci. Lidem se nechtělo domů, ale pořadatelé už neměli peníze. Zábavu tehdy zachránili dva muži, kteří u stolu dokázali nepřekonatelně filozofovat na téma: Co dělá vítr, když přestane foukat. Všichni jsme stáli kolem nich a brečeli smíchy. Jsem přesvědčený, že by strčili do kapsy i mnohé dnešní televizní baviče.
A my muzikanti? Domů jsme odjížděli až v 7 a nelitovali.

ANTONÍN RANDA, šéfredaktor KT
Prvním nástrojem, na nějž jsem v životě hrál, byl ve školce triangl. Příliš mě ne- nadchl. Lepší to bylo až s foukací harmonikou, kterou jsem dostal k narozeninám. Rodičům jsem se za dárek odvděčil tím nejhorším možným způsobem: opravdu jsem na ni začal hrát. Pravidelně jsem „koncertoval“ v autě při cestě na chalupu, což pro osádku muselo být obzvlášť hrozné, protože nemohla utéct. Později jsem k harmonice přidal ještě kytaru. To už jsem byl ovšem starší a kamarádi přede mnou neprchali, ale naopak se rádi připojovali. Když jsme rozezpívali celou hospodu nebo nádražní čekárnu, byla to krása. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay