Vydání: 2008/26 Veřejné mínění v církvi, 23.6.2008, Autor: Jiří Macháně

Kam až by podle vás měla ve vytváření veřejného mínění a pravdivého obrazu církve zajít křesťanská média, případně tiskoví mluvčí církevních institucí? Mají mluvit přímo, přestože by to mohlo být pro některé věřící či aktéry událostí bolestné?

P. Martin Holík, ředitel Radia Proglas
Augustinovo „Miluj a dělej, co chceš“ znamená v kontextu médií být pravdivý i rozmyslný, čistý i opatrný; vždy vážit dopady nejen na posluchače, ale i na aktéry událostí. Viz kuřimská kauza: právo dětí na ochranu je přebito právem na informovanost občanů v této tragédii. Na ty kluky i za 50 let z webů vybafne slovo od slova, co tenkrát jejich blízcí vypovídali u soudu. Je to jakási pseudodemokratická zvrhlost: „Chci vědět všechno, abych mohl soudit a také abych mohl posuzovat práci soudce.“ A v církvi? Příměr Jana Pavla II. o domu ze skla neznamená „řekni a ukaž všechno a všem“. I takový dům má svoji koupelnu. Je podstatný rozdíl mezi pomluvou (nepravda) a nactiutrháním (pravda nesprávným způsobem podávaná). Shrnuji tedy takto: Ano, zveřejňovat, pokud tím pomohu, osvětlím, vzdělám – a neškodím. Rozpočty diecézí, telefonní čísla kněží? Ano. Mravní delikty konkrétních věřících, všechny důvody přeložení kněží, zveřejňování veškeré vnitrocírkevní polemiky na citlivá témata? Ne.

---

„Sdělovací prostředky jsou často jediným informačním spojením mezi církví a světem. Každý, kdo by jich nevyužil, jako by zakopával Bohem svěřené hřivny.“ (CeP 123)

---

Alena Ouředníková, tisková mluvčí plzeňského biskupství
Hlasuji pro maximální otevřenost. Jakmile se ze strany církve objeví jakákoliv neochota komunikovat nebo nechuť poskytnout informace, zákonitě to vyvolá nedůvěru a spousty dalších otázek. Věřící, ostatní veřejnost a především média si pak domýšlejí mnohem horší věci, než ve skutečnosti jsou. To se mi potvrdilo za pět let mého působení jako tiskové mluvčí i v předchozí praxi rozhlasové redaktorky.
Jeden příklad: kolikrát jsem jenom musela odpovídat na více či méně jízlivě položenou otázku: „Pročpak něco neuděláte s těmi chátrajícími kostely? Dává vám snad Vatikán málo peněz?“ Udělali jsme kampaň, pozvali novináře a otevřeli a vysvětlovali hospodaření římskokatolické církve, historické důvody, proč je v západních Čechách tolik kostelů ve špatném stavu, popsali hledání způsobů řešení. A přineslo to své ovoce. Ve většině médií se o této problematice začala psát pravda, nebo se alespoň přestaly psát výmysly. Vyskytne-li se třeba i závažný problém, není dobré volat „no comment“, ale zaujmout otevřený postoj a případně přiznat pochybení.

---

„Očekává-li církev od tiskových agentur a sdělovacích prostředků, že projeví zájem o náboženská témata a že s nimi budou zacházet se zvláštní pečlivostí, která je právě u těchto témat na místě, pak musí být církev také připravena poskytovat těmto institucím úplné, pravdivé a přesné informace.“ (CeP 123)

---

Jan Graubner, předseda ČBK
Pro všechny mediální pracovníky musí být základem pravda a láska. Je náročné v konkrétních situacích hledat pravdu v lásce a lásku v pravdě. Jen když se dívám pohledem lásky, mohu vidět pravdivě. A láska mě musí provázet i v hledání způsobu jak, co a kdy říct. Moudré je někdy mluvit a jindy mlčet. Druhá zásada: jsem plně odpovědný za to, co řeknu či neřeknu, i za to, co tím způsobím. Pravda může uzdravit, ale také zabíjet. Pravdou se dá poučit a chránit před omyly s hroznými důsledky, ale pravdou se dá také špinit čest druhého. Tento hřích nazývaný v katechismu nactiutrhání je dnes velmi rozšířený a mnozí ho dokonce považují za ctnost.
Mediální pracovník musí umět všechno vidět, ale než promluví, musí se ptát jako lékař, který objeví nádor: Mám do toho říznout, nebo použít vhodnější terapii? Ani v církvi se nesmí zamlčovat pravda a problémy zametat pod koberec. Zodpovědnost však zavazuje k volbě takových prostředků, které povedou k uzdravení. Řez může být bolestný, ale musí být léčivý. Kdo jen řízne a dál se nestará, zabíjí. Média mají vychovávat a vychovatel dosáhne víc pochvalou a povzbuzením než káráním. Vytvářet veřejné mínění v církvi je třeba především hlásáním dobrých zpráv. To odpovídá evangeliu.

---

„Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.“ (CeP 121)

---

P. Leoš Ryška, ředitel TV Noe
Odpověď musíme v televizi dobrých zpráv často hledat před svatostánkem. Nedávno jsme například koupili dokumentární seriál 2000 let křesťanství. Několika vzdělanými lidmi jsem byl ujištěn, že se jedná o profesně dobře udělaný dokument, na kterém koprodukčně spolupracovala katolická církev v Německu. Po prvních dílech se mezi diváky strhla polemika – jedni jeho uvedení chválili, jiní spílali, že seriál je protikatolický. Proto jsme do titulků před pořad dali vysvětlující stanovisko redakce a po skončení všech dílů připravili kontaktní diskusní pořad s historiky z různých církví. Objektivita v tom seriálu někdy scházela, ale bolestné události v dějinách církve se opravdu staly. Nechceme o tom mlčet a nechtít slyšet, ale diskutovat, vysvětlovat, hledat pravdu a stavět mosty. Co se přítomnosti týče, tak se řídíme heslem: „O druhém nikdy nehovoř ve zlém, pokud dotyčný není přítomen a nemůže se bránit.“ Za pomoci nejvyššího Režiséra jsme připraveni chránit dobré jméno církve v naší zemi. Nezveřejnění ospravedlňuje pouze jediná věc: chceme-li zabránit většímu zlu, případně pohoršení. Naštěstí jsme to zatím řešit nemuseli.

---

„Sdělovací prostředky jsou pro katolíky významné ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev pochopit; podněcují dialog uvnitř samotné církve; a konečně umožňují církvi pochopit mentalitu a lidi dnešní doby, jimž má podle Božího příkazu přinášet poselství spásy. Přitom bude církev používat jazyk, kterému lidé budou rozumět, a bude se zabývat otázkami, které bytostně hýbou lidstvem.“ (CeP 125)

---

Antonín Randa, šéfredaktor KT
Tiskový mluvčí musí vždycky hájit barvy firmy, kterou reprezentuje. Je jako člověk, který stojí na lodi uprostřed řeky a novinářům na jednom břehu říká, co se děje na tom druhém – v našem případě „církevním“. Žurnalisté tuší, že se snaží spíše vychvalovat krásy krajiny – a protože je řeka mělká, tak se čas od času přebrodí přesvědčit, zda si mluvčí moc nevymýšlí. Ti se proto musí mít na pozoru, aby zůstali při podávání informací pravdiví.
Problém křesťanských médií je ten, že není vždy jasné, na jakém břehu vlastně jsou. Zda na novinářském, tedy že chtějí podávat přesné a často i neradostné informace bez ohledu na to, že mohou poškodit „zájmy církve“, a nebo na tom církevním. Tam by ale do jisté míry ztratily svou nezávislost a hrozí, že budou o církvi vytvářet falešný obraz.
Katolický týdeník chce zůstat na novinářském břehu, ale zároveň se jako církevní médium snaží psát o bolestných věcech se snahou nezraňovat – a přitom svou otevřeností naplňovat požadavky církevních dokumentů o sdělovacích prostředcích.

---

„Jazyk sdělovacích prostředků je jiný než promluva na kazatelně. Nikdy se dost nepoukazuje na to, že kvalita náboženských příspěvků ve sdělovacích prostředcích musí být bezpodmínečně na stejné úrovni jako nenáboženské programy.“ (CeP 128)

---

Citované pasáže jsou z dokumentu pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích Communio et Progressio (vybrala redakce)