Anketa: Kdo je pro mě Ježíš?

Vydání: 2016/25 Kostely hlásí statisíce návštěvníků, 14.6.2016, Autor: Jaroslav Šubrt

Abychom byli vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal o naději, kterou máme, především si musíme sami odpovědět na otázku: „Kdo je pro mě Ježíš?“Ilustrační snímek Shutterstock

 

Mons. Tomáš Holub, biskup plzeňské diecéze

Ježíš Kristus je pro mne především Emmanuel, tedy „Bůh s námi“. Jeho příběh je pro mě základem pro víru a naději, že vznešené a povznášející pravdy o Bohu nejsou pouhou berličkou pro slabé, ale že prošly radikálním zátěžovým testem v konfrontaci se zlem a lhostejností. On je tím, kdo se dle svědectví evangelií dokáže orientovat na konkrétní ženu či konkrétního muže, a to nikoliv na základě morálního apelu, ale je motivován skutečnou a prožívanou láskou k člověku. On je ten, komu věřím upřímnost takového vztahu. A prožil jsem, že tímto konkrétním člověkem jsem pro něj i já. A on je ten, kdo svrchovanost takového vztahu pro mě potvrdil svým zmrtvýchvstáním, a tak moji touhu po lásce, jež by byla schopna překročit horizont tohoto světa, vytrhl z naivně nasládlého prostoru utopie.
 

Miloslava Hofmanová, farářka Českobratrské církve evangelické

Kristus, Pán, Syn Boží, který zemřel za naše hříchy. Ježíš sám se ale o tajemství své osoby vyjadřuje spíš zdrženlivě. Místo toho koná, sklání se k nemocným, opovrženým, outsiderům. Ježíš uzdravuje, stoluje s hříšníky, osvobozuje posedlé. Z lidské společnosti je odepsán svou smrtí na kříži. Láska jsou činy, láska koná, láska vede až za hrob. Těžko pochopitelné tajemství víry, o němž k nám mluví jeho příběh. Ježíš je pro mě ukazatel cesty k Bohu, k Tajemství, které stojí uprostřed mého života, k němuž mohu mít vztah a které má vztah ke mně. Ježíšův celý život je prostoupen svobodou. Z příběhů zachycených evangelisty lze cítit závan ducha naprosté svobody a důvěry Bohu. Jak odchází středem, jak moudře mluví, jak moudře mlčí, jak moudře jedná. Žije v Bohu, v něm je zakotven. Ježíš je ukazatel k Bohu, k Otci, k Tajemství, v němž jediném je skutečná svoboda a láska, která je nad lidské chápání.

Ježíš je pomoc a posila na rozbouřeném moři života, dává klid a pokoj. Ježíš je pro mě cesta, po které není vždy úplně snadné jít, ale která je dlážděna důvěrou, že i když jako člověk selhávám, klesám, i když vím o svých stinných stránkách a slabostech, kterým mnohdy podléhám – on mě přijímá, vede, zvedá, učí. Z této důvěry mohu žít, a to mě naplňuje hlubokou láskou, vděkem a pokorou.

Mons. Pavel Konzbul, pomocný biskup brněnské diecéze

Když si přečteme různé knihy o Ježíši, můžeme ho vnímat jako politického revolucionáře, proroka, rabína, kouzelníka, dokonce i jako vůdce sekty zasvěcené halucinogenním houbám. Podíváme-li se ale na Ježíše očima víry a evangelia, vidíme někoho jiného. Vidíme muže, který je podle evangelisty Jana „cesta, pravda a život“. Právě toto svědectví, které o sobě sám Ježíš říká, mě oslovuje nejsilněji. Je to nabídka vydat se na cestu, jít v pravdě za pravdou a prožít to naplno. Právě proto jsem si tento citát vybral jako své biskupské heslo.

Jsem přesvědčen, že církev by měla být ta, která ve svobodě nabízí Krista jako cestu. Problém může být s pojmem pravdy. V křesťanské i židovské tradici je totiž pravda spojována s pokorou. Jedna definice říká, že pokora je odvaha k pravdě, a protože nejvyšší pravda je Bůh sám, tak nás vede k němu. Rabínský příběh vypráví o tom, jak žák přijde k učiteli moudrosti a ptá se: „Rabi, v našich knihách čteme, že se Bůh setkal s člověkem a lidé s Bohem mluvili, naslouchali a rozuměli mu. Proč se už dnes s Bohem nesetkáváme?“ Rabi přemýšlel a pak odvětil: „Protože se už nikdo nedovede tak hluboko sklonit.“ A tak bych chtěl onu trojici slov, která charakterizují to, čím je pro mne Ježíš, doplnit o křesťanské synonymum pravdy – o pokoru.

Gabriela Ivana Vlková, sestra dominikánka a biblistka

Ten, o kom svědčí Písmo i zkušenost generací věřících přede mnou a v koho se podle toho učím věřit, protože já sama jsem si ho „nevymyslila“. Ten s kým mluvím v modlitbě (jak věřím), když se snažím zachytit ozvěnu jeho příběhu kolem sebe. Nejlépe to vystihuje biblické: cesta, pravda, život. Jeho příběh mi ve světě plném utrpení přece jen dává smysl (cesta), věřím, že mne provází (pravda/věrnost) a že existuje cíl (život). Vztah k němu bych nechtěla stavět na pocitech a přiznám se, že ani příliš nehorlím pro tituly, jimiž je obvykle hlásán. Snad mi vadí, že bývají předmětem sporů, jako bychom jim bůhvíjak rozuměli. Slova vyznání nejsou nedůležitá, ale chtěla bych se k nim připojovat spíš nesměle. Vždyť i na to Petrovo se pamatuje jen díky tomu, že z cesty vyznávaného „Pána“ nesešel, když jeho tvrdé řeči nebylo snadné rozumět (J 6,68), a nakonec stvrdil svou oddanost k němu (J 21,17). Připomínám si, že není rozhodující říkat „Pane“, ale činit, a tak stavět na skále (Mt 7,21-27).

Aleš Weiss, spolupracovník Pražského centra židovských studií při FF UK

I když Ježíš leží daleko na periferii mého náboženského života, vždy se se zájmem setkávám s jeho „obrazy“ v evropské hudbě, malířství, literatuře a v neposlední řadě i v dějinách židovského myšlení. Mnohem více než Ježíš evangelií přitahuje můj zájem Ježíš jako „mimetická figura“, která se ve svých různých podobách stávala průsečíkem židovsko-křesťanského vztahů, ale i součástí zápasu o vlastní identitu moderních Židů. Křesťanští teologové a církevní historici až do relativně nedávné doby charakterizovali Ježíše především prostřednictvím jeho vzpoury proti judaismu. Ten byl často nespravedlivě spojován s nemilosrdným legalismem, partikularismem či bezobsažným ceremonialismem. Od druhé poloviny 19. století, kdy Abraham Geiger následován dalšími židovskými historiky rozproudil diskusi o Ježíši jako představiteli dobového judaismu, se Ježíš začal vracet do židovské sebereflexe po dlouhých staletích jako „jeden z nás“. Mezi jinými jako loajální Žid a představitel rabínské etiky v pojetí liberálního judaismu, jako rebelující syn svého národa v pojetí sekulárního sionismu nebo jako starověká obdoba Ba’al Šem Tova, mystika překonávajícího náboženství, v myšlení Martina Bubera.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay