26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ani babičky s piercingem smrti neuniknou

26. 10. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/44 Mládí a smrt, 26.10.2010, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Pán tvorstva, který chce všechno ovládat, vlastnit, mít pod kontrolou. Ze všeho nejvíc si však přeje být svobodný. Tak se nezřídka prezentuje dnešní moderní člověk. Ovšem právě on se strašně bojí ve svém životě jakékoli ztráty – nejvíce ze všeho pak smrti. Je ovládnut vlastním strachem a vytoužená svoboda je ta tam. O fenoménu smrti mezi lidmi, zvláště pak mezi mladými – jemuž je věnována tato tematická dvoustrana – jsme si povídali s doc. RUDOLFEM SMAHELEM, vedoucím katedry křesťanské výchovy na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci.

Když se tak dívám kolem sebe, řekla bych, že se dnešní člověk bojí smrti mnohem víc, než tomu bylo u našich předků…

Můžeme opravdu konstatovat, že současný člověk se smrti bojí. Proto je v naší společnosti fenomén smrti skrýván a zastírán. Lidé o své vlastní smrti nechtějí přemýšlet a často se zdá, že s ní vůbec nepočítají. Realita smrti je v myslích mnoha lidí vytěsňována a strach ze smrti je zasouván do podvědomí. A tak se pak někteří snaží nahradit upřímné hledání smyslu života silnými okamžitými zážitky, adrenalinovými sporty nebo stylem „užij si a nepřemýšlej“. Přitom k plnohodnotnému životu patří hledání odpovědí na otázky: Proč tady jsem? Kam jdu? Co je smyslem mého života?

Že se smrti nebo umírání bojíme, je asi přirozené, lidské. Je však správným řešením snažit se smrt vytěsnit z našeho života – dělat, že neexistuje?

Fenomén smrti nemáme vytěsnit, ale přijmout. Tedy přijmout skutečnost, že smrt opravdu přijde. Duchovně provázím mnoho lidí a často hovoříme o tom, že naše záležitosti máme vidět z perspektivy věčnosti. I naše drobná rozhodnutí pro dobro mají nesmírný význam. Každý den máme prožít plnohodnotně a v naději, že jednou budeme s Pánem navždy. Mladé lidi nemáme nikdy strašit, ale dávat jim tuto naději a povzbuzovat je k dobrým rozhodnutím.

Zmínil jste mladé lidi. Právě u nich se s touto „hrou na nesmrtelnost“ nezřídka setkáváme – chtějí vypadat stále mladě, krásně… Žijí, jako by ani nikdy neměli zemřít.

Co se týká stylu života mnoha dnešních lidí, je pravdou, že si chtějí prodloužit mládí. Dávají to najevo svým oblečením, zálibami i celkovým působením. S humorem jsem nedávno hovořil s jedním psychologem, že možná budeme mít i piercingové babičky.

Na druhé straně ovšem mají právě tito mladí strach zajít třeba na hřbitov „mezi mrtvé“ (viz příběh Cesta na hřbitov), zúčastnit se pohřbu… To asi není úplně v pořádku.

V tomto směru mám jinou zkušenost. Myslím, že mladí lidé nemají strach chodit na hřbitov. Naopak, mnohdy se chodí vypovídat, a někdy dokonce i vyplakat na hrob třeba své babičky, která je měla ráda. Hluboké zážitky lásky totiž zůstávají a mladému člověku v životě pomáhají. I když jsem se setkal i s případy, kdy mladí lidé neradi chodí ke hrobu svého blízkého, a to z důvodu dřívějších traumatických zážitků. Nesou si zvláštní břemeno. Je tedy velmi potřebné odpustit si navzájem ještě za života.

Kdy, a hlavně jak bychom měli s našimi dětmi o smrti hovořit?

Každé dítě se přirozeně setkává i se smrtí – vidí mrtvého ptáčka, setkává se s ní v pohádkách i v televizi. Rodiče tedy mají s dítětem o smrti hovořit také přirozeně. Způsob, jak vlastně dítě chápe fenomén smrti, závisí nejenom na věku, ale i na úrovni jeho intelektuálních schopností. Během prvních dvou let života chybí porozumění smrti. Děti v předškolním věku chápou smrt jako něco, co se přihodí druhým. Smrt není pokládána za něco stálého, je jimi odmítána jako konečná realita. Děti v tomto věku věří, že smrt je náhodná a ony samy nikdy nezemřou. Přibližně od šesti let se děti už dokážou přizpůsobit tvrzení, že smrt je konečná, nevyhnutelná a osobní. Až ve věku 10–11 let je dětmi plně přijata nevyhnutelnost smrti a ta je brána jako přirozený konec lidského života. V období pubescence pak začíná mladý člověk spojovat fenomén smrti s úvahami o smyslu života.

Možná některého z rodičů odradí, když za ním najednou přijde jeho ratolest, často ještě hodně malá, s nečekanou otázkou: „Mami, že mi neumřeš?“ Jak se zachovat, abychom nešli z extrému do extrému?

I takovou otázku může máma od svého dítka dostat. S objetím nebo pohlazením mu odpoví, že budou spolu dlouho, že Pán Ježíš přece všechny chrání a má nás tolik rád. Je dobré často a při mnoha příležitostech dětem připomenout, že Ježíš je nám blízko a ochraňuje nás. Tuto větu říkám často i maminkám, které mají velkou obavu nebo i úzkost, že zemřou dříve, než vychovají své děti. Pomáhám jim odevzdat sebe i jejich děti Pánu a více mu důvěřovat.

Ztráta – smrt někoho blízkého nás vždycky nějak zasáhne a je jedno, jestli je nám pět nebo dvacet pět. Co dělat, aby pro nás mohla být přínosem, a nikoli celoživotním traumatem?

Smrt blízkého člověka je vždy velkou ztrátou, kdy nejrůznější formy vyjádření soustrasti nepomáhají. Je třeba čerpat naději na opětovné setkání z Božího slova a příslibů Kristových. Důležitým úkolem kněží i dalších pověřených osob je pak duchovní doprovázení pozůstalých a podávání útěchy ve smutku.

Máte vy sám nějaký silný zážitek spojený se smrtí z období vašeho mládí či dospívání?

Mohu říci, že jsem prožil ztrátu blízkého člověka. V době mého dospívání byl mým duchovním rádcem i vzorem skautský kněz P. Josef Šoustek. V prosinci 1968 tragicky zahynul při autonehodě. Když jsem spolu s dalšími skauty nesl jeho rakev, modlil jsem se a říkal: „Dobrý Bože, proč jsi nám ho vzal?“ Nebyla to výčitka Bohu, ale spíše hluboká bolest, která odezněla až po delší době.

Henri Nouwen ve své knize „Tady a teď“ píše, že „příprava na smrt je nejdůležitějším životním úkolem, zvláště když věříme, že smrt není úplným rozložením naší totožnosti, ale cestou k jejímu plnému odhalení“. Jak se ale máme na smrt připravit?

Určitě ne tak, že se budeme učit lehat do rakve… Často a rád rozjímám slova: „Věřím, že můj Vykupitel žije a že v den poslední ze země zase vstanu a ve svém těle uvidím Boha, svého Spasitele.“ V těchto slovech je nejen přijetí fenoménu smrti, ale také bytostní naděje, že člověk bude žít ve věčné radosti s Pánem. Každý den má být přípravou na setkání s Kristem, kdy se člověk učí duchovní bdělosti. Hluboce věřící rodiče pak tuto bdělost i naději předávají celoživotním příkladem svým dětem.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou