Andělka Kupková: Kukačky už zase jdou

Vydání: 2005/34 Ideální muž - stejný jako otec?, 16.8.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Andělka Kupková je usměvavá horalka žijící v roubence hned vedle památného dřevěného kostela ve slezském Nýdku na Jablunkovsku. Přestože letos slaví již 85. narozeniny, je stále svěží a dokáže lidem rozdávat ze své moudrosti i dobrého srdce. Být u ní v chaloupce plné knih, z nichž přední místo patří Bibli, přináší vždy obohacení. Udivuje její sečtělost, má velmi neobvyklé a hluboké vnímání světa, sama sebe i druhých lidí. Její postřehy jsou zachyceny v několika knihách, psaných v místním nářečí („ponašimu“) - ta nejnovější čeká na své vydání právě v těchto dnech. Snad i její nepříliš lehký život napomohl tomu, že se na vše dokáže dívat s nadhledem a nemá strach.
Každý, kdo přejde přes můj práh, je milým a vítaným hostem.

Cítím, jestli je člověk dobrý, nebo ne. A rozumím si i se zvířaty. Jednou jsem šla na návštěvu a za jedním plotem se na mě velmi rozštěkal pes. Řekla jsem mu: „Nestydíš se na mě štěkat?!“ On hned zalezl do boudy a jeho majitel se nestačil divit: „To není možné, on by sežral každého, kdo se tady na ten dům jen podívá?!“ Bytostně cítím sepjatost s přírodou a rozumím jí. Intenzivně si všímám všeho kolem sebe. Ledasco vnímám jinak než ostatní lidé, ale krása a láska má přece tolik podob!

Narodila jsem se přímo tady v roubence, kde žiji dodnes. Mám polskou národnost a zažila jsem již pět různých „panství“. Za Rakouska tady bylo Polsko, po roce 1920 přišli Češi, pak Němci, pak zase Poláci a dnes opět Češi. U nás se říká, že každý, kdo sem přijde, chce jen brát.

Dřív se lidé velmi nadřeli, pracovali rukama, ale i tak zde byli zdejší lidé vzdělaní. Četli knihy a když sem přišla šlechta, divila se, že prostí lidé umí číst, kdežto oni se neuměli ani podepsat.

Reformace sem přišla z Moravy. Měli jsme tu Moravský kancionál, který stále opatruji - váží pět kilo a moje babička s ním chodila každý den patnáct kilometrů do kostela. Vidíte, je psaný švabachem: „Na den seslání Ducha pro svou dobrotlivost zažeň od nás ďábelskou zlost, bychom se ani smrti nebáli...“ - to jen na ukázku, co se tehdy zpívalo.

Krajíček na každý den

Byli jsme tři děti. Bratr ještě žije, ale sestra zemřela ve svých 22 letech, když musela jako nemocná za války a po válce těžce pracovat. Naše rodina byla nábožensky založená a celkově bývali v našem kraji lidé velmi věřící. Víra pro ně byla tím nejdůležitějším v životě. Na každém stole měla vždy čestné místo Bible, která byla považována všemi za nejdůležitější knihu. Každá neděle a svátky začínaly vždy společnou rodinnou modlitbou. Pak se ale v našem kraji rozvinul průmysl a lidé si mysleli, že už nezáleží na Bohu, ale na tom, co se vyrobí. Moje maminka mi přitom vždy říkala, že modlitba je to, co člověka drží. Každou neděli jsme společně chodili do kostela, a pokud někdo nešel do kostela, aspoň se s ostatními sešel doma: jeden vždy četl z Bible, ostatní poslouchali, zpívalo se a prožívali jsme společenství. Myslím si, že díky našim upřímným modlitbám se nám vyhnulo každé neštěstí a pohromy. Lidé zde víru brali naprosto vážně.

Žili jsme velmi bídně. Já jsem pracovala v lese, kam jsem chodila denně sedm kilometrů. Na každý den jsem měla jen krajíček chleba. Byla jsem tehdy kost a kůže - vážila jsem čtyřicet kilo. Po roce 1946 byl u nás ve vesnici úředník-nacionalista. Říkal nám: „Vy jste Poláci, tak jděte do Polska!“ Jenže my jsme se tady narodili! Můj manžel, který byl učitel, mu odpověděl: „Nemáš nám co nařizovat!“ Můj muž byl za války na nucených pracích a když ho po válce pustili, nutili ho, aby šel zpátky do Polska! Představte si to - prý tu takové lidi jako my nepotřebují. Byla to opravdu těžká doba. Dva roky jsme neměli téměř co jíst.
Tehdy šlo o tzv. „spolehlivost“. Kdo ji neměl podepsanou, nedostal občanství a kdo neměl občanství, nemohl učit. Byl to takový začarovaný kruh. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Dnes mohu být veselá - opírám se o víru, mám skvělé děti a vím, co je život i smrt. Pět let jsem pečovala o nemocnou matku.

Když manžel před čtyřmi roky zemřel, přesně v hodinu jeho smrti přestaly jít naše kukačky. Ručičky se zastavily a kukačka přestala kukat. A před nedávnem byly moje děti s rodinami na cestách a moje kukačky se najednou po těch letech opět úplně samy rozešly. Tak náhle, jak se zastavily, tak začaly opět jít. Myslím, že je to dobré znamení... Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 16. – 22. července 2019

Rekordní a misijní konference

Do Brna na Výstaviště se přijeli modlit, povzbuzovat ve víře i hledat své misijní dary lidé z celého Česka i Slovenska včetně zástupců mnoha komunit a hnutí. Konference…

celý článek


Korejský zápal pro víru

Zatímco křesťanů v Evropě ubývá, v jiných koutech světa se děje opak – zejména právě v Jižní Koreji, kde ještě před 150 lety byla křesťanů jen hrstka a nyní…

celý článek


Putování po klášterech: Hora Matky Boží

Hora Matky Boží, která je jedním z nejznámějších poutních míst královéhradecké diecéze, ožívá. Dřívější klášter za dobu své existence zažil slavné i temné…

celý článek


Živé Skoky představí jedinečné písničkáře

V Karlovarském kraji patří již pravidelně k létu také hudební a duchovní festival Živé Skoky. Série koncertů, modliteb a poutních mší trvá na postupně obnovovaném…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay