Akce ve farnosti, které baví všechny

Vydání: 2008/10 Jak nás sourozenci ovlivňují?, 4.3.2008

Znám řadu aktivit, které se jinde osvědčily a bylo by dobré je realizovat i v naší farnosti. Vím ale také, že podobné snahy mnoha „reformátorů“ skončily špatně. Existuje nějaký citlivý návod, jak postupovat, když se pan farář vzhledem k věku a nemoci všem novinkám brání?

Mladý člověk většinou touží po tom, aby se hlavně něco dělo. Nedbá tolik, co to přinese, nedělá mu problém, když něco nevyjde, je připraven začínat vícekrát znovu spoustu věcí a spoléhat, že trvalé vydrží a co není trvalé, to zapadne.
Starší člověk už šetří silami. Ví, že je nemůže vydávat na věci, které podle jeho zkušeností nemají budoucnost. Ví moc dobře, co je vytrvalost a věrnost. Nechce nikoho zklamat, někoho do něčeho nalákat a pak z toho utéct nebo konstatovat, že to byla chybná cesta. Zkušenost mu říká, že mnoho lidí se už nikde neangažuje jen proto, že se vícekrát nechali někam nalákat a pak to nedopadlo dobře. Zklamali se, nebo dokonce nabyli dojmu, že byli podvedeni. Tento stav bývá horší, než když se neděje nic. Jakmile se začne něco dít tam, kde se na to už dlouho čeká, někdo se hned přidá. Kde už se však mnozí zklamali, tam se těžko něco začíná.
Často ale obtíž, se kterou se něco prosazuje, přispěje k lepšímu tříbení názorů. Lidé si také úplně jinak váží věcí, jež stály mnoho obětí, než těch, kterých dosáhli příliš lacino. A přiznejme si, že když musíme za něco bojovat, baví nás to jinak, než když je otevřený bezbřehý prostor. Zažili jsme přece před pár lety i ve společnosti situaci, kdy mnoho lidí ztratilo zájem, protože už nebylo proti komu bojovat. Řeka, které se zúží prostor, se automaticky prohloubí a dostane sílu. Když se však může rozlít do širokého kraje, zpomalí se a rozdělí na potůčky.
Starší lidé dají hodně na toho, o kom ví, že mu mohou důvěřovat. Jsou schopni začít odvážné věci, dokážou být velkorysí, obětovali by i poslední síly, ale pro skutečně spravedlivou věc. Rádi by předali štafetu, jen kdyby viděli, že ji někdo zodpovědně přebere.
Je třeba se ptát: „Proč na mě nedá? A může mi vůbec důvěřovat? Přesvědčil jsem ho o tom někdy? Má vůbec někoho, komu se může s důvěrou svěřit?“ Kolik dobrých věcí skončilo tím, že jsme je někomu předali a on v tom nepokračoval tak, jak bylo potřeba. V jedné farnosti kněz přesvědčil staré ženy, které se předmodlívaly růženec před mší sv., aby to přenechaly mladým děvčatům. Rády tak učinily, ale fungovalo to dobře jen dva měsíce. Pak děvčata několikrát přišla pozdě, párkrát nepřišla vůbec, neomluvila se, neřekla někomu jinému; ženy čekaly, nechtěly začínat, aby se jim do toho nepletly. Dopadlo to tak, že se dnes v té farnosti už růženec před mší sv. nemodlí nikdo. O nových věcech je hlavně potřeba hodně mluvit, zajímat se, hledat všechny důvody a okolnosti. Je-li starší člověk postaven před hotovou věc, o které nic neví, je opatrný. Nemá náladu příliš riskovat. Co se osvědčilo jinde, nemusí se osvědčit u nás.
V nemocnici si pacienti obvykle cení, když jim lékař všechno dopodrobna vysvětlí. Pak takovému lékaři věří, váží si ho a nechají si od něj doporučit cokoli. Je třeba vzbudit důvěru a nezklamat ji.

UMÍME SI VZÁJEMNĚ NASLOUCHAT?
Je veliké umění dovést někoho k přesvědčení, že to, co mu nabízíme, on chce a vždycky chtěl – jen je to možná v trochu jiné formě. Každý kněz přece chce ve farnosti mládež, dobré rodiny, různá společenství, duchovní povolání atd. Nechce prázdný kostel. Co pro to tedy uděláme? Tak třeba řekněme: „Já navrhuji, co už se někde osvědčilo, zavezu vás podívat se, abyste se sám přesvědčil, budu na to dohlížet, budu vás o všem informovat, beru si to na svou zodpovědnost.“
Starý kněz potřebuje nejdříve vidět, že jej někdo bere, že je ochoten i pro něj něco udělat, potřebuje vidět, že někdo doceňuje jeho zkušenost, že mu naslouchá, i když se konkrétní představy mohou trochu rozcházet. Toto všechno přece vyžaduje láska k bližnímu, ke které jsme v prvé řadě povoláni. Odezva na lásku může nakonec působit ty největší divy a překvapení, doslova křísit z mrtvých. A to platí nejen v současném závěru postní doby.
P. JINDŘICH BARTOŠ, děkan ve Znojmě


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 16. – 22. ledna 2018

Břevnov má nového opata

Dlouhých sedmdesát let dělí od sebe dvě opatské benedikce na Břevnově. Toto slavnostní požehnání a uvedení do úřadu přijal Anastáz Opasek v roce 1947, P. Prokop Siostrzonek…

celý článek


Kdo na Hrad? Zeman, nebo Drahoš?

Do druhého kola prezidentských voleb postupuje Miloš Zeman se 38,6 % a Jiří Drahoš s 26,6 % hlasů. Jaký vztah mají k církvi?

celý článek


Podrobně k počátkům Vatikánského rozhlasu

Před rokem ohlásil šéf vatikánských médií Dario Viganò reformu, která se dotkla i Vatikánského rozhlasu. Zatímco digitální kanály sloučené pod značku Vatican News…

celý článek


Mlčení kolem Laudato si’

Zanedlouho má vyjít odborně i jazykově opravené nové české vydání encykliky Laudato si’ s podtitulem O péči o společný domov, což bude příležitost se aspoň v katolickém…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay