Co zažívali poté, co museli opustit své domovy? Byli odvezeni do takzvaných internačních klášterů a začali žít pod bedlivým dohledem bezpečnostních složek. „Internace, zvlášť pro starší bratry včetně našich profesorů, byla i tak velmi těžká, ponižující. Do cel určených pro dva natlačili někdy i osm lidí! Spali jsme na zemi, většina podmínek byla horší než ve vězení. V klášteře na Hoře Matky Boží, kde nás hlídali jako nejhorší zločince, jsem prožil půl roku. Potom jsme byli my mladší povoláni na vojnu k pomocným technickým praporům – PTP,“ vylíčil P. Jan Zemánek, první představený pražské provincie redemptoristů, který byl internován v Králíkách. Přestože stejně jako naprostá většina pamětníků akce K už nežije, pár jeho vzpomínek zůstalo zachováno.

Kapucín P. Martin Cyril Ptáček prožil během akce K těžké rozhodnutí. Právě ve chvíli přepadení brněnského kláštera se do něj teprve vracel z návštěvy rodičů. „Hemžilo se to tam uniformami milicionářů, kteří pod napřaženými zbraněmi nutili mé bratry k nastoupení na korby vozů. Bylo jasné, že to, čeho jsme se dlouho tiše báli, právě začalo. Tak jsem se otočil a rychle pryč! Mě nedostanou!“ vylíčil své zážitky. Poté usilovně přemýšlel, ke komu by se mohl uchýlit a zda vůbec může spolubratry opustit. „Uvědomil jsem si, že mezi mé povinnosti v klášteře patří celodenní péče o stařičkého těžko pohyblivého kněze. Kdo mu pomůže? Mám právo jej opustit v této bolestné chvíli? Kroky, které mě vracely ke klášteru, byly určitě nejtěžší v mém životě. A to jsem netušil, že během internace, kde mě budou nutit svařovat železo bez řádné ochrany očí, přijdu o jeden z nejcennějších Božích darů, o svůj zrak,“ přiblížil kněz, který zemřel v roce 1993.

Tvrdou zkušenost z internace popisuje i stařičký petrin P. Josef Xaver Kobza, který žije v kněžském domově v Českých Budějovicích. Komunisté jemu a ostatním mladým řeholníkům s posměchem vyčítali studium teologie. Jednoho dne ale přišli s tím, že pro ně otevřeli novou fakultu v Praze. „Řekli nám, že se na ni můžeme přihlásit. A kdo se nepřihlásí, ať si sbalí osobní věci, ale jen ty nejnutnější – při pochodu po Korejském poloostrově (kde se tehdy zrovna válčilo – pozn. red.) by nám vše ostatní překáželo,“ vystihuje metody komunistů P. Kobza. Řeholníci ale naštěstí věděli, že tahle fakulta by žádnou výhrou nebyla, a tak všichni odmítli. Nakonec skončili u PTP.

O tok informací mezi internovanými řeholníky se zasloužilo několik statečných lidí, mezi nimi například salesián P. Václav Filipec. Byl internován jen krátce a brzy propuštěn. Stal se pak spojkou mezi představenými, kteří byli internováni převážně v Želivě, a skupinami salesiánů, jež se tajně scházely na Ostravsku, Olomoucku, Brněnsku a v Praze, později na přehradě Klíčava u Zbečna. Často objížděl v různých konspiračních převlecích všechny skupiny, radil, povzbuzoval, organizoval, sháněl peníze pro spolubratry, aby mohli studovat, případně si zajistit bydlení. Vydával také časopis Cor Unum, kde byly směrnice a dopisy od představených. Zatčen kvůli tomu byl v roce 1957 a odsouzen k devíti letům vězení.